ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1058.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1058/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. 10. 2003 o dovolání obviněného F. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 2 To 9/2003, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 7/98 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 43 T 7/98, byl obviněný F. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle §60a odst. 1 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §60a odst. 2 tr. zák. na pět let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto odsuzujícím i zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněných V. P. a L. P.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupce ohledně obviněného F. K. i obviněný F. K. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 2 To 9/2003, byl z podnětu odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Ve výroku o vině ohledně obviněného F. K. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že skutky, jak byly soudem zjištěny, buď nejsou trestným činem, nebo je nespáchal. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky obou soudů zrušil a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby jej podle §226 písm. b), c) tr. ř. zprostil obžaloby. Na úvaze Nejvyššího soudu ponechal rozhodnutí o nepřípustnosti trestního stíhání s poukazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky nesprávného právního posouzení se týkají skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný F. K.
1. přestože si byl vědom své špatné finanční situace a neschopnosti vypůjčené peníze ve sjednaném termínu vrátit, v úmyslu získat finanční hotovost přemluvil A. K. k zapůjčení částky 1.070.000,- Kč s tím, že za tuto půjčku, kterou se zavázal splatit do 19. 7. 1996, budou „ručit“ svým domem manželé P., poté přemluvil manžele P. k zajištění závazku, v důsledku čehož došlo k uzavření „kupní smlouvy s výhradou – právem zpětné koupě“ mezi manželi P. a A. K., kdy na základě této smlouvy manželé P. prodali v přítomnosti obviněného dne 24. 4. 1996 svůj dům v N. č. 91 A. K. za částku 1.064.000,- Kč, a to po předchozí dohodě s A. K. a obviněným v tom smyslu, že pokud obviněný převzaté peníze ve výši 1.070.000,- Kč do 19. 7. 1996 A. K. vrátí, dům bude manželům P. vrácen A. K. zpět, v této smlouvě se manželé P. zavázali též k provedení vkladu do katastru nemovitostí v den uzavření smlouvy, což obviněný po podpisu smlouvy přislíbil A. K. za manžele P. nejpozději následující den učinit, avšak vklad neprovedl; dne 19. 4. 1996 převzal od A. K. částku 300.000,- Kč určenou jako zálohu na kupní cenu pro manžele P., tyto peníze však P. nepředal, po podpisu kupní smlouvy s výhradou dne 24. 4. 1996 převzal od manželů P. částku 770.000,- Kč, kterou jim při podpisu smlouvy A. K. předal, přičemž celou částku 1.070.000,- Kč obviněný použil pro vlastní potřebu, aniž měl v úmyslu za manžele P. A. K. peníze ve sjednaném termínu či později vrátit,
2. společně se spoluobviněnými V. P. a L. P. poté, co manželé P. s vědomím obviněného dne 24. 4. 1996 uzavřeli kupní smlouvu s A. K. na koupi rodinného domku v N. č. 91 za částku 1.064.000,- Kč, ani manželé P. ani obviněný neprovedli vklad kupní smlouvy do katastru nemovitostí, jak kupní smlouva předpokládala a jak obviněný A. K. po podpisu smlouvy za manžele P. slíbil, nýbrž po společné dohodě s obviněným manželé P. uzavřeli v B. s Ing. Z. B. dne 13. 5. 1996 smlouvu u půjčce 260.000,- Kč a smlouvu o zřízení zástavního práva ke stejné nemovitosti – rodinnému domku v N. č. 91 jako zástavy za poskytnutou půjčku, přičemž jak manželé P., tak obviněný ujišťovali Ing. Z. B., že P. jsou vlastníky předmětného domu a na domě nevázne žádné břemeno, a téhož dne zajistili vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, po podpisu smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva manželé P. převzali od Ing. Z. B. částku 200.000,- Kč, avšak do smluveného termínu 26. 8. 1996 ani později peníze nevrátili,
3. dne 24. 5. 1996 převzal od A. K. částku 42.000,- Kč s tím, že tuto vrátí nejpozději do 28. 5. 1996, ačkoliv věděl, že tak nebude moci z důvodu své finanční situace učinit, a tuto částku ani později nevrátil.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil převážně námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a vůči správnosti skutkových zjištění, která učinil krajský soud a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i vrchní soud. Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu jsou veškeré výhrady obviněného, které uplatnil ve vztahu ke skutkům pod body 2 a 3 výroku o vině rozsudku krajského soudu. Jejich podstata spočívala v tvrzení obviněného, že se těchto skutků nedopustil. Uvedl, že nebyl informován o smlouvě uzavřené mezi manžely P. a A. K. dne 24. 4. 1996 a nevěděl nic ani o obsahu smlouvy uzavřené mezi manžely P. a Ing. B. Udal, že do jejich jednání aktivně nevstoupil, zajišťoval toliko dopravu manželů P. na jednání s Ing. Z. B. Upozornil též, že dokazování zůstalo neúplné, pokud nebyly prověřeny majetkové poměry manželů P.. Ve shodě s uplatněnou obhajobou popřel, že by si od poškozeného A. K. půjčil částku 42.000,- Kč. Je evidentní, že obviněný v tomto rozsahu dovolání založil na skutkových námitkách, jimiž se primárně domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Shodně je třeba hodnotit i tu část námitek dovolatele uplatněných vůči skutku pod bodem 1 výroku o vině rozsudku krajského soudu, v níž namítl, že peněžní částku 1.070.000,- Kč od A. K. ani manželů P. nepřevzal. Podle něj peněžní hotovost převzali manželé P. na podkladě smlouvy uzavřené mezi nimi a A. K. v písemné formě, o jejímž obsahu nebyl zpraven, což stvrdili svými podpisy. I v tomto ohledu jde o námitky výlučně skutkové povahy, které žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. nezakládají.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy pod bodem 1, a namítl, že jako trestný čin podvodu nelze označit občanskoprávní úkon, jehož obsahem je ve skutečnosti smlouva o půjčce „jištěná smlouvou kupní“. Naznačil, že v úvahu by případně přicházela toliko odpovědnost v rovině občanskoprávní.
S tímto právním názorem souhlasit nelze.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku krajského soudu se podává, že jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. bylo posouzeno jednání obviněného, který ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku krajského soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují.
Tato zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody na majetku poškozených V. P. a L. P., především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že vylákané peněžní prostředky použil pro svoji potřebu. Nutno připustit, že podstata podvodného jednání obviněného není ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu přiléhavě vyjádřena; součástí skutkových zjištění jsou údaje, které nejsou pro právní posouzení skutku relevantní. Podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, jak správně upřesňuje v odůvodnění napadeného rozsudku vrchní soud, že obviněný částku 1.070.000,- Kč ve skutečnosti vylákal formou půjčky od manželů P., kteří jsou též těmi poškozenými, jimž byla způsobena majetková škoda, nikoliv od A. K. Vzájemné vztahy mezi A. K. a manžely P. byly upraveny kupní smlouvou ze dne 24. 4. 1996 a celková částka 1.070.000,- Kč nebyla A. K. předána obviněnému a manželům P. coby půjčka určená pro obviněného, ale jako částka odpovídající kupní ceně nemovitosti (včetně poplatků za právní úkony) určená pro manžele P. Pouhá skutečnost, že peníze zčásti převzal obviněný a nikoliv manželé P., není v tomto směru významná. Obviněný zprostředkoval vzájemné kontakty mezi A. K. a manžely P. ve skutečnosti proto, aby se částka 1.070.000,- Kč dostala do jeho dispozice z titulu půjčky nikoliv od A. K., ale od poškozených P. Obviněný si vzhledem k nepříznivé finanční situaci, v níž se nacházel, od samého počátku takto počínal s vědomím, že do 19. 7. 1996 ani později nebude moci poškozeným manželům P., jejichž důvěry zneužil, částku 1.070.000,- Kč vrátit, ani ji za ně zaplatit A. K.
Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soudy mimo jiné správně upozornily na zjištění, že obviněný vážný úmysl vrátit finanční prostředky ve sjednané lhůtě pouze předstíral, aby je pro sebe získal, neboť věděl, že svému slibu dostát nemůže. Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a v á ž n ě , určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Nevážnost projevu vůle obviněného je vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů zřejmá a právní úkon (tj. smlouva o půjčce), který uzavřel, je neplatná. Ve všech případech jde o tzv. absolutní neplatnost, která působí přímo ze zákona, a to od počátku.
Obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu a za takových okolností je vyloučeno věc posuzovat jen jako nesplnění občanskoprávního závazku a vyvozovat odpovědnost toliko v rovině občanskoprávní. Následek jednání obviněného není dluhem ze smluvního závazku, ale škodou způsobenou trestným činem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud nepřihlížel k té námitce, jejímž prostřednictvím obviněný ponechával na úvaze Nejvyššího soudu rozhodnutí o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu, že podle jeho názoru došlo v průběhu trestního stíhání, které bylo započato 22. 11. 1996, k hrubému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je zřejmé, že tato námitka byla uplatněna mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání založené na tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, lze úspěšně podat toliko s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoliv s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. však obviněný nepodal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková