ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1074.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1074/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. 10. 2003 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 To 143/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 100/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 1 T 100/2002, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Č. s. s., a. s., škodu ve výši 66.295,30 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená obchodní společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 7 To 143/2003, byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži zrušen ve výroku o náhradě škody; jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Kroměříži se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 18. 8. 2000 v K. v I. a p. c. Č. s. s., a. s., uvedl, že žádá jménem svého nevidomého syna J. S. o výpověď smlouvy o stavebním spoření, uzavřené na něj jako účastníka spoření, ke dni 30. 11. 2000 a zaslání naspořené částky na bankovní účet vedený u Č. s., a. s., výpověď jménem syna podepsal a předložil jeho občanský průkaz, který si od něj opatřil pod záminkou prodloužení smlouvy o stavebním spoření, požadovaná částka ve výši 66.295,30 Kč mu byla dne 1. 12. 2000 na bankovní účet poukázána, aniž mu J. S. dal k výpovědi smlouvy o stavebním spoření a převzetí naspořené částky souhlas, čímž se k jeho škodě obohatil.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Vytkl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Namítl, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Upozornil, že z popisu skutku vyplývá, že soudy považovaly za prokázané, že k jeho obohacení došlo ke škodě J. S. a že na majetku tohoto poškozeného byla způsobena škoda, ačkoliv ve skutečnosti škoda byla způsobena obchodní společnosti ČMSS, a. s., která mu částku 66.295,30 Kč vyplatila. Škoda tedy podle něj vznikla této obchodní společnosti, nikoliv J. S. Vytkl, že skutková část výroku o vině neodpovídá skutkové podstatě trestného činu podvodu, protože ze skutkových zjištění plyne, že se obohatil a škodu způsobil J. S., ale v omyl uvedl obchodní společnost ČMSS, a. s. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a zprostil jej obžaloby, případně aby Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zčásti zjevně neopodstatněné a zčásti je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného lze tedy pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. I přes výhrady, jimž bude dále věnována pozornost, obsahuje skutková část výroku o vině tohoto rozsudku konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu.
Skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody nikoli malé na majetku označeného poškozeného, především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby sebe obohatil tím, že vylákané peněžní prostředky použil pro svoji potřebu. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byl správně označen subjekt, jemuž byla způsobena škoda na majetku, a zda skutkové zjištění, že osoba poškozeného je odlišná od toho subjektu, který byl jednáním pachatele uveden v omyl, může mít vliv na právní závěr o vině trestným činem podvodu.
Námitka dovolatele, že pokud soudy vzaly za prokázané, že škodu způsobil J. S. a v omyl uvedl obchodní společnost ČMSS, a. s., neodpovídá skutková část výroku o vině jeho právní větě, v důsledku čehož nemohlo být ani rozhodnuto o jeho vině trestným činem podvodu, nemůže obstát. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není vyloučeno, aby subjekt, který byl pachatelem uveden v omyl, byl odlišný od subjektu, k jehož škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil. Jinými slovy, na podvodu nemusí být zainteresovány jen pachatel a osoba poškozená, která je současně i osobou jednající v omylu. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Stejně tak obohacená osoba nemusí být vždy totožná s osobou pachatele. Je-li „uvedením v omyl“ jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, pak byli v omyl uvedeni jak zodpovědná pracovnice ČMSS, a. s., tak J. S. Nelze totiž přisvědčit názoru obviněného, že opatření občanského průkazu od J. S. pod záminkou údajného prodloužení smlouvy o stavebním spoření, lze považovat jen za “opatřování si prostředků pro snazší jednání s ČMSS, a. s.“. Jde o jednání, kterým byl J. S. uveden v omyl, neboť o skutečném záměru obviněného informován nebyl, a na něj v promyšleném řetězci jednání obviněného, které směřovalo k jeho obohacení, navazovalo jednání, jímž byla v omyl uvedena odpovědná pracovnice obchodní společnosti ČMSS, a. s. V rozsahu této námitky je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Jinak je tomu s výhradou obviněného, že J. S. byl nesprávně označen jako poškozený, na jehož majetku vznikla škoda. Soudy obou stupňů se ve svých právních úvahách otázkou, který subjekt byl jednáním obviněného poškozen, důsledně nezabývaly. Svědčí o tom i skutečnost, že v rozsudku soudu prvního stupně je ve skutkových zjištěních uvedeno, že se obviněný obohatil ke škodě J. S., zatímco podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 66.295,30 Kč poškozené obchodní společnosti ČMSS, a. s. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že J. S. majetková újma nevznikla, poněvadž peněžní částky uložené u stavební spořitelny z titulu stavebního spoření mu byly obchodní společností ČMSS, a. s., vyplaceny. Odvolací soud otázku náležitého označení poškozeného, jemuž byla způsobena majetková škoda, ponechal bez povšimnutí.
Podle §1 písm. a) zákona o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření (zák. č. 96/1993 Sb.) je stavební spoření účelové spoření spočívající mimo jiné v přijímání vkladů od účastníků stavebního spoření. Podle §5 odst. 1 tohoto zákona smlouvou o stavebním spoření uzavřenou se stavební spořitelnou se jeho účastník zaváže ukládat u stavební spořitelny peněžní částky ve smluvené výši; svou povahou jde o smlouvu o vkladovém účtu (§716 a násl. obch. zák.). Z toho mimo jiné vyplývá, že účastník přenechává využití peněžních prostředků vložených na účet stavební spořitelně a ta má závazek podle jeho příkazu peněžní prostředky vyplatit (nebo převést na účet).
Z popisu skutku, jak byl zjištěn soudy, se podává, že k výpovědi smlouvy o stavebním spoření a zaslání naspořené peněžní částky došlo bez svolení a příkazu účastníka spoření, v důsledku čehož poškozeným byla proto evidentně stavební spořitelna, do jejíhož majetku uložené peněžní částky přešly.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodné, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu odpovídajícím přesnému vymezení poškozeného by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, poněvadž skutek by nadále vykazoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. i při změně, ke které by případně došlo v souladu s touto dovolací námitkou obviněného. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková