ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1090.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1090/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. října 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného D. P., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 48/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soud v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. Za to byl podle §219 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zabrání pistole značky CZ 75 ráže 9 mm Luger, výrobní č. F 7703, a podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného k náhradě škody.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b písm. g) tr. ř. /správně §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.
Obviněný založil své dovolání zejména na námitce, že soudy obou stupňů pochybily, když odmítly jím uplatněnou obhajobu nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák., protože odvracel útok přímo trvající a následně hrozící a objektivně existovalo porušení jeho zájmů; obviněný tedy zaměřil své dovolání do výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Ke shora uvedené námitce obviněný uvádí, že se před střelbou stal objektem velmi hrubého, brutálního útoku několika Romů, kteří ho nejprve odvlekli z náměstí v J. a poté zbili takovým způsobem, že pociťoval tento útok jako ohrožení vlastního života. Toto chování u něj podnítilo zlobný afekt, který zřejmě dosáhl výrazného stupně nekontrolované zloby (dle obviněného snad již na úrovni patické), a vedlo jej k obrannému vystoupení a užití zbraně. Obviněný zdůrazňuje, že jej ke střelbě vedla obava o život a že proporcionalita útoku a obrany byla přiměřená - na jedné straně skupina osob ozbrojená tyčemi a řetězy, na druhé jedinec bránící se výstřely z pistole. Oba soudy navíc málo vzaly v úvahu existenci plynové pistole, kterou měl u sebe I. G.; byl-li I. G. takto ozbrojen, lze pochopit chování obviněného v kritické chvíli, kdy tento nemohl vědět, že se jedná pouze o zbraň plynovou. Nebylo ani vyvráceno jeho tvrzení, že v kritickou dobu byl jeden z útočníků ozbrojen baseballovou pálkou. Obviněný tedy střílel pouze z obranných důvodů s úmyslem útočníky zneškodnit, ovšem nikoliv usmrtit. Obviněný dále vytýká soudům obou stupňů, že nedostatečně vyhodnotily skutková zjištění, která ovlivnila jeho chování; jednou z pohnutek pro použití zbraně byla jeho zkušenost z minulosti, kdy byl v M. napaden Romy a byla mu způsobena různá zranění. Obviněný dále konstatuje, že se Vrchní soud v Praze zabýval pouze posouzením jeho jednání jako trestného činu vraždy ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ale již nehodnotil možnou právní kvalifikaci podle §221 odst. 1 tr. zák. nebo §222 odst. 1, 3 tr. zák. V neposlední řadě uvádí, že uložení trestu téměř na horní hranici trestní sazby je dle jeho názoru nesprávným posouzením hmotně právního ustanovení o výměře trestu (§31 odst. 1 tr. zák.), protože byly dány jím uváděné podmínky pro uložení trestu nižšího. Navrhl proto, aby bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, v té části, ve které byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.; dále navrhl, aby byl v této části zproštěn obžaloby a aby mu byl za zbylý trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. uložen přiměřený trest se zařazením do věznice s ostrahou.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky týkající se aplikace §13 tr. zák., popř. použití jiné právní kvalifikace jednání obviněného, obsahově odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; při posuzování jejich důvodnosti je ovšem nutno vycházet ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě a rozvedených v odůvodnění soudních rozhodnutí. Soudy obou stupňů nezpochybnily, že obviněný byl vystaven poměrně razantnímu fyzickému útoku a že jednal v emoční zátěži. Skutková zjištění ovšem vylučují existenci podmínek nutné obrany ve smyslu §13 tr. zák. ? v momentě počátku střelby se osoby, které dříve obviněného napadaly, zabývaly výlučně nákladem lahví rumu a nijak na obviněného fyzicky neútočily. Dále státní zástupce cituje konstatování odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že není pravdou, že by obviněný byl opětovně mlácen v době, kdy v rukou svíral pistoli, a že je naopak zřejmé, že v tomto okamžiku nebyl obviněný napadán ani slovně, ani fyzicky. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že již od prvních výstřelů šlo ze strany obviněného o jednání charakteru nikoli obranného, ale odplatného. Pokud jde o duševní stav obviněného v době činu, dle skutkových zjištění obviněný jednal v afektu a vlivem emoční zátěže, nikoli tedy v patickém afektu. K emoční zátěži obviněného by bylo nutno přihlédnout při posuzování přiměřenosti obrany za situace, že by obviněný skutečně odvracel nějaký přímo hrozící nebo trvající útok. Použití dovolatelem naznačovaných právních kvalifikací podle §221 odst. 1, popř. §222 odst. 1, 3 tr. zák. je nutno považovat za vyloučené; pokud obviněný vedl na krátkou vzdálenost střelbu proti tělům poškozených, popř. proti plně obsazenému osobnímu vozidlu, musel nutně jednat v úmyslu poškozené usmrtit, nikoli jim způsobit těžkou nebo dokonce pouze lehkou újmu na zdraví. Námitky týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu z hlediska §31 tr. zák. se s formálně deklarovaným dovolacím důvodem nekryjí s tím, že námitky tohoto druhu nelze uplatňovat ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě vad výroku o trestu určen. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, a v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní; lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Proto se dovolací soud námitkami obviněného, že soudy málo vzaly v úvahu existenci plynové pistole, kterou měl u sebe I. G., že nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že v kritickou dobu byl jeden z útočníků ozbrojen baseballovou pálkou a že soudy nedostatečně vyhodnotily skutková zjištění, která ovlivnila jeho chování atd., nezabýval.
Dovolací soud se zabýval námitkou obviněného, že jeho jednání bylo nutnou obranou ve smyslu §13 tr. zák., neboť je způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a na základě skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Podle §13 tr. zák. \"Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.\" Jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, podmínkou oprávněného uplatnění nutné obrany je bezprostřední hrozba nebo trvání útoku; je-li útok ukončen nebo přerušen, není nutná obrana již přípustná.
Jak vyplývá již ze skutkové věty rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, a části jejího odůvodnění nacházející se na str. 25 a 26 tohoto rozhodnutí, ke střelnému poranění tří osob prokazatelně došlo v době, kdy již na obviněného nikdo neútočil, neboť osoby, které jej dříve fyzicky napadaly, se zabývaly nákladem lahví rumu; obviněný tedy použil střelnou zbraň poté, co útok na jeho osobu skončil, a střílel ještě v době, kdy mu již naprosto nic nehrozilo, a to po odjíždějícím vozidle Fiat Croma. S ohledem na tato skutková zjištění soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že jednání obviněného na místě činu v žádném případě nelze posuzovat jako nutnou obranu ve smyslu §13 tr. zák. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 54/03, k námitce nutné obrany uplatněné v rámci odvolání obviněného na základě skutkových zjištění mj. konstatoval, že je zřejmé, že v době použití střelné zbraně nebyl obviněný napadán ani slovně, ani fyzicky, střelbou se snažil upoutat pozornost a ve zlostném afektu demonstrovat svou sílu a snahu pomstít se za předchozí napadení s tím, že po poškozených střílel ještě poté, kdy viděl, že před ním utíkají (str. 5).
Pokud jde o námitku obviněného, že Vrchní soud v Praze nehodnotil možnou právní kvalifikaci jeho jednání podle §221 odst. 1 nebo §222 odst. 1, 3 tr. zák., nezbývá dovolacímu soudu než konstatovat, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 49 T 48/2002, ve spojení s právními závěry o formě zavinění (str. 29 a 30) nelze po právní stránce kvalifikovat jinak, než jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Pokud obviněný zaútočil pistolí ráže 9 mm Luger značky CZ model 75D Compact s dostřelem 2 000 m a smrtícím účinkem po celé dráze střely mířenou střelbou (jak vyplývá ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické techniky - balistiky) nejprve na poškozené G. Š. a I. G., a poté na plně obsazený osobní automobil Fiat Croma, jeho úmyslem muselo být tyto poškozené i osoby nacházející se v osobním automobilu usmrtit. S ohledem na tento právní závěr není možné jednání obviněného podřadit pod jím uvedené ustanovení §221 odst. 1 nebo §222 odst. 1, 3 tr. zák. Co se týče právního odůvodnění jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., dovolací soud odkazuje na rozhodnutí soudu prvního (str. 30) i druhého stupně (str. 5 a 6).
Námitka obviněného, že uložení trestu téměř na horní hranici trestní sazby je nesprávným posouzením hmotně právního ustanovení o výměře trestu (§31 odst. 1 tr. zák.), protože byly dány podmínky pro uložení trestu nižšího, není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit; jak již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, výrok o trestu nelze z důvodu jeho nepřiměřené přísnosti či naopak mírnosti napadat ani v rámci tohoto dovolacího důvodu, ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad výroku o trestu spočívajících v uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo přípustného druhu trestu mimo stanovenou trestní sazbu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš