ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1125.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1125/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. října 2003 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. O., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 5 To 215/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 1/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 48 T 1/2001, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 2, 3 písm. c) tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), kterého se dopustil tím, že jako jednatel a společník firmy O. T., s.r.o., B. dne 24.3.1997 podal na Finančním úřadě B. přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc únor 1997, kde neoprávněně uplatnil nadměrný odpočet z téže daně a měl v úmyslu vylákat částku ve výši 3.223.000,- Kč, přičemž toto učinil na základě faktury č. 0007/97, kterou dne 25.2.1997 pro něj vystavil podnikatel Ing. D. K.– K., K. 211, Ú. u B. jako dodavatel 2 ks čistíren vody BA 1000, jež měly být předmětem nákupu v ceně 17.873.000,- Kč včetně DPH, které činilo 3.223.000,- Kč i když věděl, že žádné čistírny nebudou jeho osobou odebrány, na základě šetření příslušného správce daně pak nebyl požadovaný nadměrný odpočet vyplacen a škoda Českému státu tak nevznikala. Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl pak zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2001, sp. zn. 8 To 490/2001.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 5 To 215/2002, byla odvolání státního zástupce a obviněného jako nedůvodná zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že odvolací soud zcela pominul výsledky dokazování, které podporovaly jeho obhajobu, že se žádného takového úmyslného jednání nedopustil. Je toho názoru, že odvolací soud namísto důkladného zvážení jeho obhajoby, že neměl důvod dopustit se pokusu trestného činu zkrácení daně, se uchýlil k argumentaci podle které čističky vůbec nepotřeboval, nemohl mít žádný podnikatelský záměr a nebyl schopen jej realizovat ani uvést banku či zprostředkovatele, který by mu úvěr sjednal. K tomu namítá, že v rámci obhajoby je vázán obchodním tajemstvím a neměl zákonný důvod detailně sdělovat orgánům činným v trestním řízení, u kterého peněžního ústavu měl v úmyslu si o úvěr zažádat a kdo byla osoba zprostředkovatele tohoto úvěru. Výkon tohoto zákonného práva mu odvolací soud nemohl po právu přičítat k tíži. Realizace jeho podnikatelského záměru se pak měla dít stejnými cestami smluvních vztahů, jak to činí desítky tisíc podnikatelských subjektů každý den. Odpovědnost dodavatele ing. K. za včasné dodání čističek vyplývala z uzavřené smlouvy o dílo. Modality fakturace a splatnosti se pak opírají o smluvní vztah mezi ním a ing. K., nevyplývají přímo ze zákona a obtížně může přijmout myšlenku, že by to byl trestní soud, který by byl oprávněn hodnotit vhodnost a důvodnost uzavření konkrétní obchodní smlouvy. Za zcela nesprávný a zákonu odporující považuje závěr soudu o tom, že nedošlo ke zdanitelnému plnění a zboží nebylo ani zaplaceno, protože vystavení směnky dodavateli je nerozhodné. Dále uvádí skutečnosti ohledně dne vzniku daňové povinnosti, který v tomto případě splýval s dnem vystavení faktury jako daňového dokladu, čemuž odpovídala povinnost vystavitele daňového dokladu a jeho příjemce zahrnout odpovídající částky DPH na vstupu či na výstupu. Z toho plyne případná daňová povinnost za příslušné období nebo nárok na daňový přeplatek. Nelze proto v rozporu se zákonem konstruovat odlišný den vzniku daňové povinnosti odkazem na jiný moment, jak to učinil odvolací soud nepatřičnou argumentací, zda faktura byla zcela či zčásti zaplacena, případně zda předmět smlouvy byl splněn. Vystavením směnky vyhověl požadavku dodavatele, který měl zájem na zajištění platné pohledávky, toto zajištění závazku směnkou je běžný postup v obchodních vztazích a závěr soudu, že tato okolnost nemůže na jeho závěrech nic změnit, tak postrádá oporu v zákoně. Nejzávažnější pochybení obou soudů však spatřuje v nesprávnosti skutkových zjištění, z nichž vycházely při závěru o existenci jeho úmyslu dopustit se pokusu trestného činu zkrácení daně, když daňové přiznání vyplnil „bianco“ aniž kontroloval jeho správnost a rozhodně nebylo prokázáno, že by vlastním úmyslným jednáním vyhotovil a vyplnil daňové přiznání, o němž později finanční úřad tvrdil, že neodpovídá zákonu. Jestliže prvotní účetní doklad (faktura) byl zahrnut do účetnictví a následně do přiznání k DPH účetní pracující pro něj na základě smlouvy o provádění účetních prací, pak mu nemůže být přičítáno její případné zavinění. Jeho obhajoba v tomto směru nebyla podle jeho názoru zpochybněna, závěry soudů nešetří zásadu „in dubio pro reo“ a vedly tak k nesprávnému právnímu závěru a v důsledku toho i k nezákonnému výroku o vině. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že podle skutkového zjištění nalézacího soudu, kterým je dovolací soud vázán, byla obchodní transakce s čističkami fingovaná, o čemž obviněný od počátku věděl. Obviněný tak v podstatě prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které obchod s čističkami nebyl fingovaný a byl součástí jeho seriozního podnikatelského záměru. Teprve od této skutkové námitky se odvíjí námitka týkající se doby vzniku daňové povinnosti, která by však z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla relevantní pouze v případě, že by podle skutkových zjištění skutečně došlo k nějaké obchodní operaci a v trestním řízení by byla řešena otázka, zda daňové doklady týkající se této transakce, bylo možno uplatnit v daňovém přiznání za měsíc únor 1997. Těžiště námitek obviněného tak směřuje proti skutkovému základu, ze kterého soudy při svém rozhodování vycházely a dovoláním se tak v podstatě domáhá jiného hodnocení důkazů a tím podstatné změny skutkových zjištění. Námitky tohoto druhu, stejně jako námitky proti výroku o trestu, se ale nekryjí s formálně uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto pouze namítat, že skutek zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, že jde o trestný čin jiný nebo dané jednání není vůbec trestným činem. Skutek zjištěný soudem I. stupně a potvrzený soudem odvolacím je proto v dovolacím řízení nezpochybnitelný, dovolací soud jej nemůže měnit a může jej posuzovat pouze z hlediska, zda naplňuje ty zákonné znaky daného trestného činu, které jsou v dovolání zpochybňovány. Nelze proto v rámci tohoto (ale ani žádného jiného) důvodu dovolání úspěšně namítat, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že skutkový děj proběhl jinak, že soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, atp. Takovéto námitky totiž nenapadají právní posouzení skutku, ale samotnou jeho správnost. Takovéto námitky proto nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání je v takovém případě podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
I když obviněný formálně uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho konkrétní námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním samotným. Jak vyplývá ze skutkové věty rozsudku soudu I. stupně, obviněný v přiznání k dani z přidaného hodnoty za měsíc únor 1997 neoprávněně uplatnil nadměrný odpočet z této daně s úmyslem vylákat částku ve výši 3.223.000,- Kč, ... i když věděl že žádné čistírny nebudou jeho osobou odebrány. Na základě zhodnocení provedených důkazů dospěl soud I. stupně ke skutkovému zjištění, že se obviněný spolupodílel na vystavení fingovaných dokladů, že mu bylo po celou dobu známo, že k dodávce čistíren vod nedošlo a tuto dodávku, byť to z výdajového a příjmového dokladu vyplývalo, nezaplatil, když nikdy ani neměl vážný úmysl čističky vody koupit, když investice přes 17 mil. Kč. vzhledem k finančním možnostem obviněného nebyla ekonomicky opodstatněná. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil také soud odvolací, přičemž obviněný v odvolání uplatnil v podstatě shodně námitky jako nyní v dovolání. Obviněný se ale s tímto skutkovým zjištěním neztotožňuje s tvrzením, že měl řádný podnikatelský záměr, chtěl čističky vod odebrat, sám úmyslně daňové přiznání nevyhotovil a nevyplnil. Na základě těchto jeho skutkových námitek pak uplatňuje hmotně právní námitky zejména ohledně výkladu zákona o dani z přidané hodnoty ve vztahu k existenci zdanitelného plnění, jeho uskutečnění, vzniku daňové povinnosti a nároku na odpočet daně. Jednoznačně to vyplývá také z obsahu dovolání, když obviněný za nejzávažnější pochybení odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, považuje „nesprávnost skutkových zjištění“ z nichž soudy vycházely při závěru o existenci úmyslné formy zavinění a soudům vytýká, že nešetřily zásadu „in dubio pro reo“, které se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci. Obviněný se tak domáhá jiného právního posouzení skutku na základě jiného hodnocení důkazů a změny skutkového zjištění soudů obou stupňů, zejména pokud jde o jejich zjištění, že věděl, že žádné čistírny nebudou jeho osobou odebrány, tj. že se nejednalo o fingovanou ale řádnou obchodní transakci. Takovéto námitky ale uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůžou naplnit. Za situace, kdy po skutkové stránce bylo zjištěno, že předmětná obchodní transakce byla fingovaná, jsou zcela bez významu hmotně právní námitky týkající se zejména výkladu zákona o dani z přidané hodnoty a vystavení směnky, jakož i skutečnost, že obviněný jako podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku a účtující tedy v soustavě podvojného účetnictví (§36 zák. č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník) účtuje podle §3 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v účetním období o veškerých nákladech a výnosech bez ohledu na okamžik jejich zaplacení nebo přijetí. Tyto námitky, jak také ve vyjádření k dovolání uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, by totiž byly významné pouze za situace, že by podle skutkových zjištění skutečně došlo k předmětné obchodní operaci a tato by nebyla fingovaná, jak tvrdí obviněný.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nenaplňují ani námitky obviněného ohledně přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, když takovéto námitky v dovolacím řízení nelze vůbec úspěšně uplatňovat.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš