ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1141.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1141/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. listopadu 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného L. B., které podal proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 11 To 190/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 10/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 2 T 10/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 (dvou) let s omezením spočívajícím v tom, aby uhradil v této době škodu, k níž byl zavázán dalším výrokem předmětného rozsudku. Současně byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců stanoveným podle §54 odst. 3 tr. zák. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost k náhradě škody vůči v rozsudku specifikovaným poškozeným s tím, že někteří z poškozených byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 11 To 190/2003, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný uvádí, že odvolací soud přehlédl, že se nalézací soud nezabýval nebezpečností trestného činu pro společnost a že v náhledu na nebezpečnost trestného činu pro společnost došlo od roku 1989 v trestním zákoně a dalších právních předpisech k výraznému posunu. Oba soudy opomněly, že trestným činem může být pouze čin protiprávní, přičemž protiprávnost je nutno dovozovat z celého právního řádu; proto není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu, ale není nebezpečný pro společnost, resp. jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je zanedbatelný. Protože krajský soud převzal nesprávné závěry nalézacího soudu a došlo tak k vydání rozhodnutí, které spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, který není trestným činem, navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a vydal zprošťující rozsudek.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky uplatněné obviněným odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nepovažuje je za důvodné. Poté se vyjádřil k námitce obviněného uplatněné již v rámci jeho odvolání, že nešlo o činnost zprostředkovatelskou, ale obchodní, tak, že tuto otázku sice nepovažuje za rozhodnou pro posouzení věci, nicméně postup, kdy bylo prodávajícím za vozidla zaplaceno nikoli při jejich předání obviněnému, ale až při prodeji dalším subjektům, je typický při zprostředkování prodeje věci. Pro posouzení trestnosti jednání obviněného je rozhodující způsob, jakým byla stanovena prodejní cena; obviněný nepodával obecné informace o situaci na trhu, ale vědomě nepravdivé informace o konkrétních možnostech a podmínkách prodeje konkrétních individuálně určených ojetých vozidel, neboť v době, kdy již byl získán kupec ochotný za vozidlo zaplatit cenu původně sjednanou, resp. ještě vyšší, sděloval prodávajícím, že vozidlo je za původně dohodnutou cenu neprodejné a že kupec požaduje snížení ceny. Obviněný tedy uváděl prodávající v omyl ohledně skutečností významných pro jejich rozhodování, za jakou cenu vozidla prodají, a protože v příčinné souvislosti s tímto jednáním obviněného docházelo ke vzniku škody na cizím majetku a současně k obohacení obviněného, byly naplněny všechny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Rovněž byl naplněn materiální znak trestného činu, neboť při naplnění stanovených formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá zpravidla vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Státní zástupce dále uvedl, že odkazy obviněného na změny trestního zákona po roce 1989 považuje za nepřiléhavé; obviněný byl trestně postižen nikoli za to, že při svém podnikání dosahoval zisku, ale za to, že se při podnikání dopouštěl podvodného jednání. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze zejména namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Protože dovolací námitka obviněného L. B. spočívající v podstatě v tvrzení, že předmětný skutek není trestným činem, neboť sice naplňuje formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., ale není nebezpečný pro společnost, resp. jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost je zanedbatelný, je obecně způsobilá naplnit shora uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zaměřil se Nejvyšší soud jako soud dovolací na zjištění, zda tato námitka byla v předmětné trestní věci uplatněna opodstatněně.
Podle §3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Právní posouzení skutku proto spočívá v úvaze soudu, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. O trestný čin se přitom jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Na základě skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně v předmětné trestní věci k právnímu závěru, že jednání obviněného naplňuje všechny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť obviněný „uvedl původní majitele vozidel v omyl, když je naprosto nepravdivě informoval o neprodejnosti vozidel za původně dohodnutou cenu, když věděl, že vozidla prodá nad tuto hodnotu …. Poškození se pak domnívali, že jinak vozidla neprodají, a přistoupili na nově navržené ceny“. Obviněný „tímto dosáhl snížení původně domluvené ceny a obohatil se na úkor jiných osob“ (str. 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dále vyložil, jakým postupem dospěl k výši způsobené škody přesahující hranici škody nikoli malé. V této souvislosti dovolací soud poznamenává, že obviněný ve svém dovolání nenamítá, že jeho jednání nenaplňuje formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., naopak připouští, že formální znaky tohoto trestného činu naplněny byly („Proto není trestným činem čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu …“). Obviněný své dovolání tedy založil toliko na námitce absence materiální podmínky trestnosti činu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 SbRt.). O tuto situaci v případě činu obviněného nejde, neboť se jej obviněný dopustil veden snahou obohatit se, resp. dle jeho slov dosáhnout maximálního zisku na úkor prodávajících, kteří na základě vědomě nepravdivých informací získaných od obviněného jednali ke škodě svého majetku. Obviněný zneužil důvěry prodávajících, že v jejich zájmu vynaloží veškeré úsilí, aby našel kupce ochotného zaplatit původně dohodnutou cenu, a že teprve v případě, že vozidlo nebude za tuto cenu prodejné, bude nabízeno za cenu nižší. V důsledku předmětného jednání došlo nejenom k poškození do té doby dobré pověsti obviněného, ale i k narušení důvěry v jednání ostatních subjektů podnikajících v oblasti zprostředkování prodeje či nákupu a prodeje ojetých vozidel.
Lze přisvědčit námitce dovolatele, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důsledně také otázkou společenské nebezpečnosti činu. Tato vada odůvodnění však nemá vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. Soud prvního stupně pouze stručně zmínil některé okolnosti významné z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost v části odůvodnění rozsudku týkající se výroku o trestu. Konkrétně na str. 6 rozsudku nalézací soud uvedl, že při úvaze o trestu přihlédl k tomu, že obviněný „dosud nebyl soudně trestán a ke spáchání činnosti došlo před delší dobou. Z druhé strany ale muselo být přihlédnuto k tomu, že se obžalovaný dopustil více dílčích útoků stejného trestného činu …“, čímž jednoznačně vyjádřil, že právě tato okolnost, tj. pokračování v trestném činu, zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nad stupeň vyšší než nepatrný, a proto je nezbytné uložit trest odnětí svobody ve výměře vyšší, než je dolní hranice trestní sazby stanovené trestním zákonem.
Nejvyšší soud dále poznamenává, že v posuzovaném případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost převyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost u nejlehčích běžně se vyskytujících případů trestného činu podvodu nejen s ohledem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán, a na skutečnost, že obviněný spáchal více dílčích útoků předmětného trestného činu, ale také s ohledem na výši způsobené škody jako následku trestného činu podvodu, kdy dokonce byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to za splnění podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák. Okolnost, že celková výše způsobené škody dosahuje částky 108.874,- Kč, tj. čtyřikrát převyšuje zákonnou hranici škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák. - nejméně 25.000,- Kč), podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že stupeň nebezpečnosti činu obviněného je evidentně vyšší než nepatrný a že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. byl jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš