ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1159.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1159/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. října 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného V. P., které podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 3 To 126/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 25/96, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 31 T 25/96, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za to byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Obviněnému byl dále uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100.000,- (jednostotisíc) Kč s tím, že podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, a podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu soukromého podnikání s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 (pěti) roků. Rozsudkem byla obviněnému taktéž podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody s tím, že podle §229 odst. 2 tr. ř. se poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 3 To 126/2002, bylo odvolání obviněného V. P. zamítnuto podle §256 tr. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. P. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém podání obviněný nejprve podrobně rozvádí v rámci řízení před soudem prvního stupně a řádného opravného prostředku uplatněné námitky, včetně toho, jak se s nimi soud prvního stupně a posléze i soud stupně druhého vypořádal. V části dovolání směřující proti rozhodnutí soudu druhého stupně obviněný namítá, že odvolací soud vyslovil pochybnost o existenci osoby A. H. na základě zcela nelogického, zmatečného a nedostatečného dokazování a jeho vyhodnocení. A. H. skutečně bydlel na adrese H.-Ž., S. 5/76, kde dosud bydlí jeho babička, paní B. K., s tím, že tuto skutečnost je možné prokázat jejím prohlášením sepsaným ve formě notářského zápisu JUDr. J. V., notářky se sídlem v O., ze dne 13. 3. 2003, NZ 206/2003, N 217/2003. Z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že \"se z provedených důkazů nepodává, že by někdo ze svědků kupujících uhlí neznal osobu obžalovaného a nelze tedy s jistotou tvrdit, že všichni zakoupili uhlí od A. H.\". Není pravdou, že by se obviněný zmínil o kupní smlouvě až v hlavním líčení po zrušení rozsudku odvolacím soudem a že by neměl finanční krytí pro dodávku uhlí na základě objednávky ze dne 10. 1. 1995, neboť ke dni sjednání obchodních podmínek pro dodávku uhlí měl obviněný na svém účtu částku řádově několik milionů a minimálně do 11. 4. 1995 na pokladně společnosti P., spol. s r. o., větší finanční hotovost; tuto skutečnost je možné prokázat prostřednictvím pokladního deníku a notářského zápisu ze dne 13. 3. 2003, NZ 205/2003, N 216/2003, notářky JUDr. J. V., se sídlem v O., kterým je osvědčena výpověď paní Z. H., účetní společnosti P., spol. s r. o., a ze kterého taktéž vyplývá použití částek vybraných dne 16. 12. 1994, 21. 12. 1994 a 4. 1. 1995 v souvislosti s podnikatelskou činností společnosti. Pokud jde o námitku obviněného týkající se existence účetnictví, která byla uplatněna v rámci odvolání, obviněný považuje za zcela nepřijatelné odůvodnění odvolacího soudu, že při domovní prohlídce byla zajištěna řada dokumentů a dokladů vztahujících se k činnosti společnosti P., spol. s r. o.; dokumenty nejsou účetního charakteru a neobjasňují soudem dokazované skutečnosti. V neposlední řadě obviněný namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by poškozenou uvedl v omyl tím, že proklamoval řádné a včasné zaplacení odebraného uhlí, ač to ve skutečnosti v úmyslu neměl. Na základě v dovolání uvedených námitek obviněný dochází k závěru, že soudy obou stupňů pochybily, když se v potřebném rozsahu nezabývaly námitkami a tvrzeními obviněného, dokazování vedly co do rozsahu nedostatečně, nepřihlédly k důkazům navrhovaným obhajobou, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného, včetně těch, které vůbec nebyly provedeny. Důkazní řízení soudů vycházelo toliko z jejich subjektivních poznatků, které nebyly podepřeny objektivními důkazy, v důsledku čehož došlo k porušení zásady \"in dubio pro reo\", zásady presumpce neviny a především čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Hodnocení důkazů oběma soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. je v rozporu se skutečným stavem. V závěru svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a obviněného zprostil obžaloby, popř. pokud bude mít za to, že je potřeba provést dokazování v rozsahu návrhu obhajoby, aby napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním doručeným dne 23. 4. 2003 Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně obviněný ve smyslu §265f odst. 2 tr. ř. změnil rozsah podaného dovolání tvrzením, že rozhodnutí nespočívá jen na nesprávném posouzení věci, ale vychází i ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, nelze posuzovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., když nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu vůbec. Skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje žádné konkrétní zjištění, na základě kterého by bylo možné vzít za prokázané, že obviněný jednal s poškozeným v úmyslu za odebrané zboží nezaplatit.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání konstatuje, že z povahy námitek je zřejmé, že nejsou podřaditelné pod použitý dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřují proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Ani závěrečné shrnutí podstaty podrobně rozvedených námitek z tohoto rámce nevybočuje, pokud se dovolatel výtkami na nedostatky v postupu soudů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. domáhá jiných než přisouzených skutkových zjištění a teprve na jejich podkladě navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vydání zprošťujícího rozsudku. Protože uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zůstal v poloze pouhého formálního tvrzení, které nebylo spojeno s jeho věcným odůvodněním za použití námitek hmotného práva odpovídajícím smyslu zvoleného procesního ustanovení, a protože dovolání nelze podřadit ani pod jiný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky obviněného V. P. opřené o citovaný dovolací důvod v podstatě spočívají v argumentech týkajících se nedostatečně provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává, jak sám uvedl v podání doručeném soudu prvního stupně dne 23. 4. 2003, kterým byl změněn rozsah podaného dovolání, ve \"skutkových zjištěních, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování\".
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. Dovolacímu soudu už vůbec nepřísluší provádět důkazy opatřené stranou trestního řízení poté, co již své rozhodnutí ve věci samé učinil soud druhého stupně.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu je dovolací soud vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného V. P. to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Námitka obviněného, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nelze posuzovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť skutkový stav zjištěný soudy nevykazuje žádné konkrétní zjištění, na základě kterého by bylo možné vzít za prokázané, že obviněný jednal s poškozeným v úmyslu za odebrané zboží nezaplatit, je taktéž primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu, a to úmyslu obviněného nezaplatit za odebrané zboží. Jinak řečeno, pokud by soudy po skutkové stránce, za použití zásady in dubio pro reo (ta se uplatňuje právě při hodnocení důkazů a tedy zjišťování skutkového stavu), dospěly k zjištění, že obviněný chtěl za odebrané uhlí řádně zaplatit, nemohly by dospět ani k právnímu závěru o existenci úmyslné formy zavinění, resp. podvodného úmyslu.
Námitky uvedené obviněným V. P. tedy nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve skutečnosti nezpochybňují právní závěry učiněné soudem prvního a druhého stupně, ale směřují proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo výše uvedeno, v dovolacím řízení Nejvyšší soud samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, nemůže přezkoumávat.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl, aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš