ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1213.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1213/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2003 o dovolání obviněného P. C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 9 To 186/2003, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 89/2002 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 52 T 89/2002, byl obviněný P. C. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle §148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu též ohledně spoluobviněného J. C.
Podle zjištění obvodního soudu se obviněný P. C. trestného činu dopustil v podstatě tím, že jako jednatel obchodní společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., od ledna do srpna 1995 zařadil do účetní evidence této obchodní společnosti faktury za zprostředkování nákupu pozemků, získání úvěru a výstavbu celního skladu od dodavatele podnikatele R. H., zapsaného pod obchodní firmou R. H. \"K. I.\" E. I., se sídlem v Ř., s celkovou vyfakturovanou částkou ve výši 23.956.368,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 4.320.000,- Kč, ačkoliv věděl, že fakturované služby nebyly provedeny, fakturované částky poté neoprávněně uplatnil v přiznáních k dani z přidané hodnoty u Finančního úřadu pro P. jako nadměrný odpočet DPH ve výši 4.320.000,- Kč, který byl v celkové výši 4.374.776,- Kč poukázán na účet obchodní společnosti P., s. r. o., vedený u IPB, a. s.
Proti tomuto rozsudku podali obvinění P. C. i J. C. odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 9 To 186/2003, byl k odvolání obviněného P. C. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen pouze ve výroku o náhradě škody; jinak zůstal ohledně tohoto obviněného nezměněn. K odvolání obviněného J. C. byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušen ohledně něho v celém rozsahu a znovu bylo rozhodnuto tak, že tento obviněný byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Obviněný P. C. podal prostřednictvím obhájce proti rozsudku Městského soudu v Praze v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že nebylo prokázáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., ale pouze ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., a proto skutek nemohl být posouzen jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., k jehož trestnosti se vyžaduje úmyslné zavinění. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného lze tedy pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a způsobí takovým činem značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil takovým činem značnou škodu. I přes výhrady, jimž bude dále věnována pozornost, obsahuje skutková část výroku o vině tohoto rozsudku konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák.
Skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. značné škody, především podvodné jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že obviněný jako jednatel obchodní společnosti neoprávněně uplatnil v přiznáních k DPH na základě fiktivních faktur nadměrný odpočet DPH ve výši 4.320.000,- Kč, který byl v částce 4.374.776,- Kč finančním úřadem poukázán na účet obchodní společnosti.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. po stránce subjektivní, tj. zda bylo prokázáno úmyslné zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě tohoto trestného činu (§3 odst. 3 tr. zák.).
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Ze skutkové části výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů úmyslné zavinění evidentně vyplývá. Obviněný podle nich uplatnil v přiznáních k DPH fiktivní faktury, ačkoliv věděl, že fakturované služby nebyly provedeny, na základě nich uplatnil i nadměrný odpočet DPH s vědomím, že nadměrný odpočet DPH bude vrácen na podkladě nepravdivých údajů. Tato zjištění spolehlivě vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněného a lze z nich opodstatněně vyvodit jeho podvodný úmysl, neboť trestný čin podle §148 tr. zák. je zvláštním případem podvodného jednání. Namítá-li obviněný v dovolání, že ve prospěch závěru o úmyslném zaviněná nesvědčí především jeho důvěra v počínání J. C., jeho bratra, a jeho pracovní zaneprázdnění, jde o opakování obhajoby, s níž se již ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly. Přiléhavě poukázaly na skutečnost, že do účetní evidence obchodní společnosti byly zařazeny faktury, jimiž byly fakturovány služby a plnění, které představovaly aktivity, jež obchodní společnost neprovozovala, faktury byly vystaveny na tak vysoké finanční částky, které ani v nejmenším finančním možnostem obchodní společnosti neodpovídaly, a obviněný neměl žádný validní konkrétní poznatek o tom, že by faktury mohly být propláceny J. C. z jiných prostředků než právě finančních prostředků obchodní společnosti (jinému postupu by ostatně nesvědčil ani žádný rozumný důvod). Zcela nerelevantní je pak v těchto souvislostech námitka značné pracovní vytíženosti obviněného. Ten fiktivní faktury do účetní evidence zařadil a použil je jako podklad pro vrácení nadměrného odpočtu DPH, aniž počítal s konkrétní a reálnou okolností, která by mohla trestně relevantnímu následku zabránit. Proto jde o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., jak shledaly oba soudy, a nemůže se jednat o zavinění ve formě vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák.
Námitka obviněného, že skutek nevykazuje znaky trestného činu podle §148 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky, tak evidentně nemohla obstát. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková