ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.1229.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 1229/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 12. 2003 o dovoláních obviněných Mgr. V. K. a M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 To 142/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 23/2000 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. V. K. a M. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 56 T 23/2000, byli uznáni vinnými obviněný Mgr. V. K. přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. a návodem k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. a obviněný M. Š. návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995 a odsouzeni obviněný Mgr. V. K. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let se zařazením do věznice s ostrahou a obviněný M. Š. k trestu odnětí svobody na třináct a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou a k peněžitému trestu ve výši 4.000.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na jeden a půl roku. Kromě toho byl obviněný Mgr. V. K. zproštěn obžaloby pro organizátorství dalšího trestného činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1994.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2003, sp. zn. 7 To 142/02, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných Mgr. V. K., jeho sourozenců M. D. a Ing. J. K., obviněného M. Š. a jeho manželky D. Š.
Obvinění Mgr. V. K. a M. Š. podali prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze.
Obviněný Mgr. V. K. podal dovolání v rozsahu, v němž bylo zamítnuto jeho odvolání. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. namítl, že skutkové závěry soudu jsou formulovány tak, že vyjadřují již jeho právní závěry, a nemají proto charakter skutkového podkladu pro právní kvalifikaci. Poukázal na kolizi skutkové části výroku o vině s tzv. právní větou výroku o vině, neboť soud spatřoval trestné jednání obviněného v jednání, které k hlavnímu pachateli trestného činu vůbec nesměřovalo. Vytkl, že soud sám konstatoval, že šlo o tzv. nezpůsobilou přípravu, ale se zřetelem k tomu nezhodnotil správně stupeň nebezpečnosti jeho jednání jako materiální podmínku trestnosti. Zpochybnil subjektivní stránku činu námitkou, že nebylo možné dovodit jeho úmysl směřující k usmrcení poškozeného. Obsáhlé námitky uplatnil v tom, smyslu, že z jeho strany šlo o dobrovolné upuštění od přípravy a že trestnost jeho činu proto zanikla podle §7 odst. 1 písm. a) tr. zák. Konstatoval, že soud se nevypořádal s otázkou zániku trestnosti činu podle §65 tr. zák. z důvodu zániku nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska změny situace nebo osoby pachatele. Z toho všeho dovodil, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Ve vztahu k výroku o vině návodem k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. namítl jednak to, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, protože bylo zahájeno pro účastenství na trestném činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., na který se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, jednak to, že mezi právním posouzením skutku a jeho popisem je takový rozpor, že skutek nenaplňuje znaky návodu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování. V závěru dovolání obviněný Mgr. V. K. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a předcházející rozsudek Městského soudu v Praze v odsuzující části, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby ho zprostil obžaloby.
Obviněný M. Š. podal dovolání v rozsahu jeho se týkajícího výroku o vině a trestu. Dovolání podal z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), h), k), l) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodovaly vyloučené orgány, a to senát Městského soudu v Praze a senát Vrchního soudu v Praze. Vytkl nesprávné právní posouzení skutku, protože podle něho skutkové závěry soudu nekorespondují s použitou právní kvalifikací a nejsou pod ní podřaditelné. V návaznosti na to, že když podle jeho námitek nebylo možné kvalifikovat skutek podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák., protože nešlo o čin spáchaný v úmyslu získat majetkový prospěch, uvedl, že bylo nepřípustné, aby mu byl uložen peněžitý trest. Poukázal na neúplnost rozsudku, jímž byl uznán vinným, protože jeho výrok neobsahuje všechny náležitosti stanovené v §120 odst. 3 tr. ř. V závěru dovolání obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci Městskému soudu v Praze v jiném složení senátu.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
K dovolání obviněného Mgr. V. K.
Jako příprava k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, jehož podstatou bylo to, že obviněný Mgr. V. K. si v přesně nezjištěné době v roce 1993 na nezjištěném místě v okrese Š. u J. V. objednal usmrcení S. Č., který se zajímal o obchody s lehkými topnými oleji, a za tím účelem J. V. poskytl zálohu ve výši nejméně 500.000,- Kč a informace o adrese S. Č. v P. Podle zjištění Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, J. V. prostřednictvím L. H. zkontaktoval L. V., u něhož si usmrcení S. Č. objednal s tím, že pokud usmrcení provede, bude mu vyplacena odměna 1.000.000,- Kč, přičemž mu předal zálohu ve výši 400.000.- Kč a poskytl informace o místě pobytu S. Č., avšak k usmrcení S. Č. nedošlo, protože L. V. se tohoto jednání nechtěl dopustit.
Přípravu k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. spáchá mimo jiné ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které záleží v návodu k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jestliže nedojde k pokusu ani dokonání trestného činu. Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. pak spočívá v tom, že pachatel jiného úmyslně usmrtí.
Skutkem, jak ho zjistil Městský soud v Praze, byly zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. evidentně naplněny. Podkladem pro tento závěr je jednání obviněného Mgr. V. K. ve vztahu k J. V. Toto jednání mělo charakter návodu proto, že směřovalo k tomu, aby u J. V. vyvolalo záměr dosáhnout usmrcení poškozeného a podniknout kroky k provedení tohoto činu. Okolnosti, že J. V. trestný čin vraždy nevykonal, sám ani neměl být jeho pachatelem a provedení trestného činu objednal za účasti zprostředkovatele u další osoby, je z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného bezvýznamná. Návodné jednání obviněného ve vztahu k J. V. mělo charakter přípravy k trestnému činu právě proto, že J. V. se pokusu ani dokonání trestného činu nedopustil. Pokud obviněný v dovolání obsáhle namítal, že neznal osobu, která měla být pachatelem trestného činu, že k této osobě neměl žádný poměr, že neznal žádné okolnosti týkající se samotného provedení činu touto osobou atd., vycházely tyto námitky z mylného předpokladu, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného je rozhodný jeho vztah k L. V. jako vykonavateli (pachateli) trestného činu. Tak tomu v posuzovaném případě není již proto, že jednání obviněného nebylo kvalifikováno jako účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák. na trestném činu L. V. V této spojitosti lze poznamenat, že vztah akcesority je atributem poměru mezi účastenstvím na straně jedné a dokonaným trestným činem nebo jeho pokusem na straně druhé. Pokud však bylo návodné jednání obviněného přípravou k trestnému činu, a to pro nedostatek dokonání trestného činu i jeho pokusu, požadavek akcesority odpadá a návod je za takové situace přípravou k trestnému činu i tehdy, pokud rozhodnutí spáchat trestný čin v naváděné osobě ve skutečnosti ani nevyvolá. Z toho jasně vyplývá, že zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy obviněný naplnil jednáním vůči J. V., a že pokud Městský soudu v Praze do skutkových zjištění uvedených ve výroku rozsudku pojal okolnosti týkající se jednání J. V. s L. V. prostřednictvím L. H., a jednání L. V., mělo to jen ten význam, že tím byla vyjádřena absence dokonání i pokusu trestného činu.
Dovolání obviněného Mgr. V. K. je možné do určité míry přisvědčit v tom, že skutková část výroku o vině přípravou k trestnému činu vraždy je formulována způsobem, který v sobě zahrnuje i část právních závěrů, protože jde o citaci zákonné dikce, avšak tím není v žádném případě možné zvrátit správnost uvedeného výroku. Jde jen o určitou neúplnost či nevýstižnost popisu skutku, kterou lze hodnotit pouze z hlediska dodržení ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., tj. procesního ustanovení o náležitostech výroku rozsudku, a která nemá vliv na právní posouzení zjištěného skutku ve smyslu jeho posouzení podle hmotného práva, tj. podle trestního zákona. Námitky obviněného v tomto směru se týkaly především použití pojmu \"usmrcení\" ve skutkové části výroku o vině, ačkoli tento pojem vyjadřuje jeden ze zákonných znaků trestného činu vraždy, o jehož přípravu šlo. Považuje-li se rozsudek z hlediska jeho výroku i odůvodnění za jeden celek, je z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze jasné, že dikcí uvedenou ve výroku, podle níž si obviněný \"objednal u J. V. usmrcení S. Č.\", soud vyjádřil zjištění, že obviněný svou objednávku vyjádřil použitím slova \"postarat se\" a že tato objednávka jednoznačně směřovala k likvidaci poškozeného S. Č. Z tohoto zjištění také evidentně vyplývá naplnění subjektivní stránky posuzovaného činu obviněného, pokud jde o úmysl směřující k usmrcení poškozeného.
Dovolání obviněného Mgr. V. K. nemůže obstát v části, v níž obviněný zpochybnil splnění materiální podmínky trestnosti přípravy s ohledem na to, že šlo o tzv. nezpůsobilou přípravu. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že nezpůsobilost přípravy tu spočívá v tom, že J. V. prostřednictvím další osoby vybral k provedení trestného činu pachatele, který se trestného činu nechtěl dopustit. Znovu je ale nutné připomenout, že obviněný naplnil zákonné znaky přípravy k trestnému činu vraždy jednáním ve vztahu k J. V. a nikoli ve vztahu k L. V. jako osobě, která měla trestný čin vykonat jako pachatel. Návodné jednání obviněného vůči J. V., které sledovalo záměr dosáhnout usmrcení poškozeného, vedlo k tomu, že J. V. pojal tento záměr také. Kromě toho obviněný J. V. poskytl vysokou peněžní částku, s jejímž použitím mělo být sledovaného cíle dosaženo, a potřebné informace o osobě poškozeného. Za této situace byla nezbytná míra angažovanosti obviněného na celé akci v podstatě vyčerpána a z hlediska obviněného již nebylo nezbytné, aby sám v zájmu jejího zdárného provedení činil cokoli dalšího. Posuzuje-li se nebezpečnost jednání obviněného pro společnost tak, že jde o jeho jednání vůči J. V., je zcela zřejmé, že o žádnou nezpůsobilou přípravu nešlo, protože toto jednání obviněného naopak bylo způsobilé vytvořit podmínky pro spáchání trestného činu. Okolnost, že J. V. nakonec vybral k provedení trestného činu osobu, která ve skutečnosti ani nechtěla trestný čin spáchat, nijak necharakterizuje způsobilost přípravy, které se dopustil obviněný ve formě návodného jednání vůči J. V., a tudíž nijak necharakterizuje ani stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost ve smyslu materiální podmínky trestnosti přípravy. Uvedená okolnost pouze dokresluje to, že trestný čin nebyl dokonán a nedospěl ani do stadia pokusu, což je formálním znakem přípravy. (K otázce možnosti posoudit jako přípravu k trestnému činu vraždy zjednání osoby, která pouze předstírá záměr provést tento trestný čin, viz č. 46/1998 Sb. rozh. tr.).
Podstatnou část dovolání věnoval obviněný Mgr. V. K. námitkám, z nichž se snažil dovodit, že trestnost přípravy k trestnému činu zanikla podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Podle tohoto ustanovení trestnost přípravy zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy. Oba soudy se otázkou zániku trestnosti přípravy zabývaly, protože obviněný tuto otázku učinil obsahem své obhajoby v hlavním líčení i v podaném odvolání, a dospěly k závěrům, které nemohou být zvráceny ani námitkami uvedenými v dovolání. Pachatel \"upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu\", jestliže hodlal uskutečnit ještě nějaké další jednání, ale k tomuto jednání z vlastního rozhodnutí již nepřikročil. Jak již bylo vyloženo v předcházející části tohoto usnesení Nejvyššího soudu, obviněný návodným jednáním vůči J. V., které spočívalo v objednání likvidace poškozeného, v poskytnutí vysoké peněžní částky a ve sdělení potřebných informací o poškozeném, v celém rozsahu vyčerpal svou míru angažovanosti na celé akci, jejímž cílem bylo usmrcení poškozeného, s tím, že její další realizaci zcela ponechal na J. V. Jestliže se nad tuto míru již dále ve věci neangažoval, nelze to interpretovat tak, že upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu, protože žádné jeho další jednání ani nepřicházelo v úvahu. Pachatel \"odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy\", jestliže svým aktivním jednáním sám zabránil tomu, aby tento zájem byl porušen nebo aby byl nadále ohrožen. Přitom mezi jednáním, jehož podstatou je odstranění nebezpečí v uvedeném smyslu, a jednáním, jímž se pachatel dopustil přípravy k trestnému činu, musí být taková souvislost, že stav dosažený z podniknuté přípravy je aktivním zásahem samotného pachatele změněn a v jistém smyslu anulován. Pokud se obviněný přípravy k trestnému činu vraždy dopustil návodným jednáním ve vztahu k J. V., bylo pro splnění podmínek zániku trestnosti přípravy nezbytné, aby obviněný svým vlastním aktivním zásahem zabránil další realizaci akce zajišťované J. V. Oba soudy v tomto ohledu výstižně poukázaly na to, že obviněný svou objednávku likvidace S. Č. u J. V. ani neodvolal a nevyžádal si vrácení poskytnutých peněz, případně jejich části. Postoj obviněného k dalšímu průběhu akce poté, co si likvidaci S. Č. objednal, nevykazuje nic, co by bylo možné podřadit pod zákonnou dikci \"odstranil nebezpečí\" ve smyslu podmínek zániku trestnosti přípravy podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Tento postoj lze charakterizovat tak, že obviněný ve skutečnosti pouze akceptoval to, že trestný čin vraždy nebyl spáchán a že jeho objednávka nebyla provedena. V tom spočíval skutečný význam okolností namítaných v dovolání, totiž že odpadl důvod pro zadání objednávky, neboť S. Č. se jako novinář přestal o obchody s lehkými topnými oleji zajímat a ve svých článcích o nich již nepsal, že se celá záležitost stala neaktuální a že se tím stalo bezpředmětným i nebezpečí, které tak bylo odstraněno. Chráněnému zájmu sice nakonec přestalo hrozit nebezpečí z podniknuté přípravy, ale nikoli proto, že by obviněný toto nebezpečí odstranil. Zánik nebezpečí tudíž nelze hodnotit v jeho prospěch tak, že by šlo o splnění podmínek zániku trestnosti přípravy. Za splnění těchto podmínek není možné považovat stav, kdy obviněný akceptoval nesplnění své objednávky a nadále již na ní netrval v tom smyslu, že by se dožadoval jejího splnění nebo jednal jinak ve směru k dokonání trestného činu vraždy. Obviněný sice akceptoval situaci, kdy nebezpečí pominulo, ale protože pominulo z jiných příčin, než je nějaký aktivní zásah samotného obviněného, nelze to ztotožňovat s tím, že by obviněný nebezpečí odstranil. Zánik trestnosti přípravy podle §7 odst. 3 písm. a) tr. zák. proto evidentně nepřicházel v úvahu.
Trestnost činu obviněného Mgr. V. K., posouzeného jako příprava k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák., nezanikla ani způsobem uvedeným v §65 tr. zák. Podle §65 odst. 1 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Obviněný se aplikace citovaného ustanovení domáhal v dovolání v podstatě proto, že pominulo nebezpečí hrozící chráněnému zájmu, které původně vzniklo z jeho jednání, a že po zjištění, že účelu jeho objednávky bylo dosaženo tím, že přestaly vycházet články o obchodech s lehkými topnými oleji, nijak neusiloval o splnění objednávky. Jde o okolnosti, které charakterizují posuzované jednání obviněného jako nedokonaný trestný čin ve formě přípravy. Z toho ale nijak nevyplývá, že zanikla nebezpečnost činu obviněného pro společnost. Čin obviněného byl spáchán jako příprava k trestnému činu vraždy a jako takový byl posouzen v rozhodnutích obou soudů. To, co namítal obviněný v dovolání, je důvodem toho, že šlo o nedokonaný trestný čin. V tomto směru nedošlo k žádné změně mezi dobou spáchání činu a dobou rozhodování soudů, zejména nenastala žádná změna v situaci ani v osobě obviněného, která by nyní odůvodňovala jiné nazírání na nebezpečnost posuzovaného činu pro společnost. Ty okolnosti, které z hlediska situace a osoby obviněného byly významné pro posouzení společenské nebezpečnosti v době činu, si svůj význam podržely i v době rozhodování soudů. Je tedy zřejmé, že odvolání obviněného nemůže zvrátit výrok o vině přípravou k trestnému činu vraždy ani odkazem na ustanovení §65 odst. 1 tr. zák.
Jako návod k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl posouzen skutek, jehož podstatou bylo to, že obviněný Mgr. V. K. si přesně nezjištěného dne koncem roku 1996 ve Slovinsku objednal u J. V. provedení explozí výbušných systémů u Okresního soudu v Olomouci a pod libovolným vozidlem taxislužby v P. a J. V. za tím účelem najal R. M., který požádal O. H. o opatření výbušnin. Podle zjištění Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, O. H. před 29. 1. 1997 koupil na burze v K. dvě trinitrotoluenové výbušky včetně zápalnic a předal je R. M., který sestrojil dva na dálku ovládané výbušné systémy, zkontaktoval se s R. J., jemuž je předal a odvezl ho do O., kde R. J. dne 29. 1. 1997 kolem 21:45 hodin před budovou okresního soudu odpálil jednu z náložek, poté R. J. odjel téže noci do P. a tam umístil druhý výbušný systém pod neztotožněné vozidlo taxi zn. Seat Toledo bílé bary zaparkované na nezjištěné ulici ústící na V. n. v P., pokusil se tuto náložku odpálit, avšak k výbuchu nedošlo vzhledem k technické závadě zařízení, které proto odvezl a předal zpět R. M.
Pro posouzení přípustnosti trestního stíhání obviněného se zřetelem k amnestii prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.) je rozhodné, že tato amnestie se vztahovala na úmyslné trestné činy s horní hranicí sazby trestu odnětí svobody do dvou let. Mezi tyto trestné činy nepatří trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 tr. zák., na který zákon stanoví sazbu trestu odnětí svobody s horní hranicí tři roky. Obviněný tedy nebyl uznán vinným trestným činem, na který by se vztahovala amnestie prezidenta republiky, a proto jeho trestní stíhání z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebylo nepřípustné. Na tento závěr nemá žádný vliv okolnost, že původně bylo trestní stíhání zahájeno pro trestný čin, na který se amnestie vztahovala, a že teprve dodatečně došlo ke změně právní kvalifikace skutku na trestný čin, na který se amnestie nevztahuje. O nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř se tedy evidentně nejedná.
Dovolání obviněného Mgr. V. K. však nemůže obstát ani pokud jde o námitku, že skutek nenaplňuje znaky návodu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. Návodu uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo úmyslně navede jiného k tomu, aby bez povolení sobě nebo jinému opatřil nebo přechovával mimo jiné výbušninu. Ustanovení §10 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje akcesoritu účastenství, neboť stanoví, že musí jít o účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu. Ze zjištění soudů je zřejmé, že pachateli trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. byli O. H., který koupil trinitrotoluenové výbušky včetně zápalnic, R. M., který z nich zhotovil výbušné systémy, a R. J., který pak měl tyto systémy v držení. Lze konstatovat, že ve skutkové části výroku o vině ani v tzv. právní větě tohoto výroku Městský soud v Praze výslovně neuvedl konkrétní skutkové zjištění vyjadřující protiprávnost tohoto jednání O. H., R. M. a R. J. ani samotný zákonný znak \"bez povolení\", avšak nejde o vadu právního posouzení skutku jako jeho hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o vadu rozsudku z hlediska ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. jako procesního předpisu. Významné je, že zjištění potřebná pro závěr, že zákonný znak \"bez povolení\" byl jednáním uvedených osob naplněn, jasně vyplývají z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze a evidentně jsou součástí jím zjištěného skutkového stavu. Dále je možné konstatovat, že Městský soud v Praze ve skutkové části výroku o vině popsal jednání obviněného Mgr. V. K. ve vztahu k J. V., ale nevyjádřil jeho jednání ve vztahu k samotným pachatelům trestného činu nedovoleného ozbrojování. Také v tomto směru jde jen o určitou neúplnost popisu skutku ve výroku rozsudku, kterou lze hodnotit jen z hlediska procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech výroku rozsudku, aniž by to mělo vliv na správnost právního posouzení skutku podle hmotného práva. Podstatné je to, že alespoň z odůvodnění rozsudku jasně vyplývá zjištění Městského soudu v Praze, že R. M. potřeboval na obstarání trhaviny částku 20.000,- Kč a že J. V. proto poslal R. M. za obviněným, který mu tyto peníze vyplatil. Ze zjištění Městského soudu v Praze uvedených v odůvodnění rozsudku vyplývá, že podle skutkových závěrů soudu obviněný věděl, že J. V. plnil jeho objednávku explozí v součinnosti s dalšími osobami a že jedna z těchto osob (R. M.) musí nejprve na nelegálním trhu zakoupit výbušninu, a to za peníze poskytnuté obviněným. Z těchto zjištění již je evidentní, že obviněný naplnil znaky návodu k trestnému činu nedovoleného ozbrojování, protože součástí jeho objednávky explozí byl také podnět k tomu, aby si jiné osoby výbušninu nelegálně opatřily a přechovávaly, a to za peníze, které k tomu účelu poskytl. Proto je zřejmé, že výrok o vině návodem k trestnému činu nedovoleného ozbrojování nemohl být zvrácen dovoláním, v němž obviněný poukazoval na nesprávné právní posouzení skutku.
Zjevná neopodstatněnost dovolání obviněného Mgr. V. K., pokud jde o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., má za následek jeho zjevnou neopodstatněnost i ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř, neboť v daném případě je tento dovolací důvod podmíněn předchozími dovolacími důvody. Nejvyšší soud proto dovolaní obviněného Mgr. V. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obviněného M. Š.
Jako návod k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1994 do 1. 9. 1995 byl posouzen skutek, jehož podstatou bylo to, že obviněný M. Š. v přesně nezjištěnou dobu v prosinci 1994 zkontaktoval J. V. s požadavkem na usmrcení poškozeného L. H. z důvodu obohatit se na jeho majetku, J. V. poté najal P. S. k usmrcení poškozeného a vedle informací o místě bydliště poškozeného mu předal i vlastní pistoli ČZ vz. 27 ráže 7,65 mm s tlumičem, P. S. k činu přemluvil ještě R. J., který poškozeného uvedenou pistolí zastřelil dne 15. 1. 1995 kolem poledne v jeho bytě v P., W. 954, přičemž poškozeného předtím přinutil vydat nejméně 400.000,- Kč v hotovosti a další věci, potom P. S. s R. J. odjeli z P. do P. za J. V., kterého již cestou informovali o usmrcení poškozeného, J. V. pak o tom telefonicky a později i osobně informoval obviněného M. Š., který J. V. vyplatil 400.000,? Kč a ten tuto částku předal P. S.
Návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění, z kterého vycházel Městský soud v Praze, se dopustil ten, kdo jiného úmyslně navedl k tomu, aby jiného úmyslně usmrtil mimo jiné v úmyslu získat majetkový prospěch.
Skutkem, jak ho zjistil Městský soud v Praze, byly zákonné znaky návodu k trestnému činu vraždy podle citovaných ustanovení evidentně naplněny. Povahu návodu mělo jednání obviněného M. Š. spočívající v tom, že J. V. prezentoval požadavek na usmrcení poškozeného L. H. a tak v něm vyvolal rozhodnutí tento čin spáchat. Pro právní kvalifikaci jednání obviněného není rozhodné, že J. V. rozhodnutí spáchat na poškozeném trestný čin vraždy uskutečnil tak, že k vlastnímu provedení činu najal třetí osobu (P. S.), která čin spáchala v součinnosti ještě s další osobou. Pro splnění podmínky akcesority účastenství, která je stanovena v §10 odst. 1 tr. zák., je dostatečné, že došlo k dokonání trestného činu, k němuž návod obviněného směřoval, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s jednáním osoby, u které rozhodnutí spáchat trestný čin vyvolalo návodné jednání obviněného. Pokud obviněný v dovolání uplatnil zvláštní výhrady proti kvalifikaci podle §219 odst. 2 písm. f) tr. zák., která vyjadřovala spáchání činu mimo jiné v úmyslu získat majetkový prospěch, lze s dovoláním do určité míry souhlasit v tom, že Městský soud v Praze ve skutkové části výroku o vině způsobem uvedeným v §120 odst. 3 tr. ř. dostatečně nevyjádřil skutkové okolnosti, které tento zákonný znak naplňují, a místo toho použil nekonkrétní dikce \"z důvodu obohatit se na majetku poškozeného\". Z odůvodnění rozsudku však vyplývají dostatečně konkrétní zjištění Městského soudu v Praze, která uvedený zákonný znak evidentně naplňují. Podle těchto zjištění cílem usmrcení poškozeného bylo ze strany obviněného především to, že po jeho likvidaci mu nemusel vracet společně s obviněným Mgr. V. K. vysokou peněžní částku mezi 80 a 90 miliony Kč. Zištná motivace k usmrcení poškozeného však byla i na straně J. V., neboť podle zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze poškozený podnikal kroky k vymáhání dluhu od obchodní společnosti, kterou fakticky řídil obviněný M. Š. právě prostřednictvím J. V. jako osoby fakticky kontrolující činnost formálního jednatele, takže na odstranění poškozeného měl J. V. zájem proto, aby tento dluh nemusel být poškozenému hrazen. Pro úplnost lze dodat, že zištnou motivaci k provedení vraždy poškozeného měli i P. S., který se nechal k činu najmout a přijal za něj finanční odměnu, a R. J., který podle zjištění Městského soudu v Praze uvedených v odůvodnění rozsudku čin provedl ve snaze proniknout na výplatní listinu takových osob, jako byl J. V., a dostat se tak k penězům. Lze tedy uzavřít, že \"v úmyslu získat majetkový prospěch\" jednaly všechny osoby, které se na vraždě poškozeného podílely, to znamená nejen obviněný jako návodce, ale i J. V., vůči němuž návod obviněného směřoval, a také osoby, které čin skutečně vykonaly. Je proto zřejmé, že výrok o vině obviněného návodem k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění, z něhož vycházel Městský soud v Praze, nemohl být námitkami uvedenými v dovolání obviněného proti právnímu posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak zvrácen.
Bez jakéhokoli opodstatnění je dovolání obviněného M. Š. v tom směru, v němž byl namítán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k uloženému peněžitému trestu. Peněžitý trest je v daném případě přípustným druhem trestu, jak je zřejmé z ustanovení §27 písm. g) tr. zák., §28 odst. 1 tr. zák. Podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výměře od 2.000,- Kč do 5.000.000,- Kč může soud uložit, jestliže pachatel úmyslnou trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Tyto podmínky byly evidentně splněny, protože trestné jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, směřovalo k odstranění osoby, které by obviněný jinak musel zaplatit vysokou peněžní částku, resp. by tak musela učinit obchodní společnost, kterou fakticky ovládal. Výměra uloženého peněžitého trestu ve výši 4.000.000,- Kč spadá do rámce trestní sazby stanovené zákonem pro tento druh trestu. Otázka přiměřenosti uloženého peněžitého trestu z hlediska ustanovení §23 odst. 1 tr. zák., §31 odst. 1 tr. zák., §54 odst. 1 tr. zák. již je mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolání obviněného M. Š. nemůže obstát ani v části, v níž se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , tj. že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Podle námitek obviněného měly být vyloučenými orgány senát Městského soudu v Praze a senát Vrchního soudu v Praze. Uplatněnými námitkami obviněného však nebyl naplněn žádný z důvodů jejich vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř. Obviněný důvod vyloučení soudců, kteří byli členy senátů obou soudů, spatřoval jen v tom, jak tyto senáty postupovaly v otázkách zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ve stadiu po zrušení předchozího odsuzujícího rozsudku odvolacím soudem a po vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ze skutečnosti, že obviněný s postupem senátů obou soudů nesouhlasil, nijak nevyplývá, že soudci jako členové těchto senátů měli k projednávané věci nebo k obviněnému či jiným osobám vystupujícím v řízení takový poměr, který by byl s to zpochybnit jejich způsobilost k nestrannému rozhodování, jak to má na mysli ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. Šlo o rozhodování soudců působících u soudů prvního a druhého stupně, přičemž jejich rozhodovací činnost nijak nevybočila z požadavku na nestrannost soudního rozhodování.
V té části, v níž bylo založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., rovněž nemůže dovolání obviněného M. Š. obstát. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních těch osob, které tento opravný prostředek podaly proti rozsudku Městského soudu v Praze. Výrokem, jímž všechna tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, Vrchní soud v Praze v celém rozsahu vyčerpal to, o čem měl rozhodnout. Obviněný v dovolání ostatně ani neuvedl, jaký výrok by měl v napadeném usnesení chybět nebo v čem je stávající výrok neúplný. Námitky obviněného ve skutečnosti směřovaly proti úplnosti popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze z hlediska náležitostí uvedených v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. To však nijak nesouvisí s otázkou úplnosti výroku ve smyslu uvažovaného dovolacího důvodu. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud by např. výrok o vině neměl skutkovou část či postrádal uvedení právní kvalifikace. V posuzované věci rozsudek Městského soudu v Praze, pokud jde o výrok o vině, má jak skutkovou část, tak tzv. právní větu i uvedení právní kvalifikace citací příslušného zákonného ustanovení a není tedy neúplný.
V důsledku toho, že dovolání obviněného M. Š. je zjevně neopodstatněné, pokud jde o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), h), k) tr. ř., je zjevně neopodstatněné také z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod je totiž v posuzovaném případě předcházejícími dovolacími důvody podmíněn. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
K dovolání obou obviněných
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k těm částem podaných dovolání, v nichž obvinění zpochybňovali skutková zjištění, která učinil Městský soud v Praze a z kterých vycházel i Vrchní soud v Praze, a v nichž uplatňovali námitky proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy. Tyto námitky stojí mimo dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. a zejména nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku, avšak míněn tím je skutek, tak jak ho zjistil soud. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nepřihlížel k těm částem dovolání, které směřovaly primárně ke změně skutkových zjištění soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec