ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.352.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 352/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. května 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného J. K., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 7 To 248/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 11/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 14 T 11/2001, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. (ve znění zák. č. 29/2000 Sb.), kterého se dopustil tím, že dne 3. 9. 2000 kolem 5:30 hodin v P. na B. n. u telefonní budky napadl poškozenou J. N. (§55 odst. 2 tr. ř.) a to tak, že ji chytil zezadu rukou za krk, přičemž jej poškozená udeřila loktem do těla a utekla do M. ulice k domu č. 23, kde ji opětovně dostihl a udeřil ji několikrát pěstí do obličeje, poškozená jej poté kopla do rozkroku a odstrčila jej až padl na zem, sama začala hledat ztracené klíče, a když viděla, že se zvedá, vystřelila na něj z legálně držené zbraně, tuto jí však následně obžalovaný z ruky vyrazil, povalil ji na zem a tam jí bil rukama do obličeje, kopal ji do těla a snažil se z ní strhnout oděv, což se mu však nepodařilo, přičemž tímto jeho jednáním poškozená utrpěla podkožní krevní výron v oblasti dolního okraje pravé očnice, na pravé tváři, na dolní čelisti vpravo, na prvém ušním boltci a za a pod pravým ušním boltcem, podkožní krevní výron v oblasti horního víčka levého oka a vlevo na bradě, podkožní krevní výron vpravo vpředu na hrudníku, podkožní krevní výrony na zadních plochách obou ramen, podkožní krevní výrony na hřbetech rukou a podvrtnutí krční páteře, tedy zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost po dobu pěti týdnů a šesti dnů, přičemž u poškozené došlo v důsledku tohoto jednání obžalovaného ke vzniku posttraumatické stresové poruchy, jejíž příznaky trvají dosud. Za to byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 15 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 písm. a) a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 3,5 roku.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 7 To 248/2002, bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S poukazem na rozpory ve výpovědi poškozené vytýká odvolacímu soudu, že o jeho vině rozhodl toliko s přihlédnutím k nesrovnalostem v jeho výpovědi a nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o některých skutkových okolnostech důležitých pro posouzení úmyslu přivodit následek podle §221 odst. 1 písm. c) tr. zák. „S ohledem na jim vyvozené skutkové závěry (odlišné od soudu I. stupně)“ je toho názoru, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když důkazy nepodporují verzi poškozené o útoku obviněného na její osobu, že sice zdravotní ujma byla způsobena obviněným, ale jako akt nutné obrany podle §13 tr. zák. Rovněž nesouhlasí s právním posouzením skutku podle §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., když je toho názoru, že nebylo prokázáno jeho jednání v úmyslu způsobit poškozené zdravotní následek spočívající v anxiozně-depresivní stresové posttraumatické poruše. V souvislosti s tím odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/68, kde je uvedeno, že prokázání úmyslu směřujícího ke způsobení konkrétního následku, je nutné k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §221 tr. zák. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v převážné části se argumentace obviněného míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a je zřejmé, že k závěru o jednání za podmínek §13 tr. zák. (nutná obrana) dospěl obviněný vlastním hodnocením provedeného dokazovaní. Námitka o nutné obraně se tak opírá výhradně o zpochybňování skutkového stavu, který je ale v dovolacím řízení nezměnitelný. Rovněž námitka o nedostatku zavinění ke způsobenému následku se nepřípustně opírá o pochybnosti v některých skutkových okolnostech. Uváděný judikát pak řeší subjektivní stránku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák., tj. pouze ve vztahu ke způsobení prostého ublížení na zdraví, ohledně kterého není pochyb, že bylo způsobeno v přímém úmyslu. Pro dovolatelovu odpovědnost za těžší následek ve smyslu §221 odst. 2 tr. zák. pak podle §6 písm. a) tr. zák. postačuje jeho nedbalostní vztah. Navrhl proto, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto zejména namítat, že daný skutek byl nesprávně posouzen jako určitý trestný čin, ač jde o trestný čin jiný, nebo dané jednání (skutek) vůbec není trestným činem. Nelze proto namítat, jak to činí obviněný v dovolání, že daný skutek byl zjištěn špatně, že skutkový děj proběhl jinak než bylo zjištěno soudem, že soud nesprávně hodnotil důkazy, nepřihlédl k rozporům ve výpovědi také na straně poškozené, atp.
Námitky obviněného se v podstatě zaměřují na dvě základní otázky. Jednak, že jednal v nutné obraně podle §13 tr. zák. a jednak, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Všechny námitka obviněného ohledně jednání v nutné obraně, ale nevychází z tvrzení, že takovýto závěr vyplývá ze skutku, tak jak byl soudy zjištěn, ale z tvrzení, že jím vyvozené skutkové závěry (odlišné od soudu I. stupně) nepodporují verzi poškozené o útoku obviněného na její osobu, ale šlo v podstatě naopak o útok poškozené na obviněného, který se bránil jednáním spadajícím pod ustanovení §13 tr. zák. o nutné obraně. Obviněný tak námitkou nesprávného právního posouzení skutku zpochybňuje skutkové zjištění samotné, tj. pokud by byl skutek soudem zjištěn tak, jak namítá obviněný, že se bránil útoku poškozené, bylo by nutné aplikovat na jeho jednání §13 tr. zák. Jak již bylo výše uvedeno, takováto námitka ale dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje.
Totéž pak platí i ohledně námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu podle §221 odst. 1, ale také odst. 2 písm. c) tr. zák. V případě obou těchto ustanovení, jak v základní tak i v kvalifikované skutkové podstatě daného trestného činu, obviněný totiž výslovně staví své námitky na tvrzení, že nebyly odstraněny důvodné pochybnosti o některých skutkových okolnostech důležitých pro posouzení zavinění a proto mělo být v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ rozhodnuto v jeho prospěch. Je tedy zřejmé, že i jeho námitky ohledně zavinění vychází z požadavku jiného hodnocení důkazů a následně jiných skutkových zjištění. Ani tyto námitky, ale uplatněný dovolací důvod nenaplňují, protože jde o námitky skutkové a nikoli právní.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš