ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.417.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 417/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. května 2003 v neveřejném zasedání v Brně o dovolání obviněného L. F., které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 236/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 6/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 2 T 6/2002, byl obviněný uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. (za jednání uvedené v bodě 1 výrokové části rozsudku), trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě 2) a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 tr. zák. (v bodě 3). Za to byl podle §250 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 9 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla také uložena povinnost nahradit poškozenému S. m. B. – Městské policii škodu ve výši 93.818,- Kč.
Odvolání obviněného a Městského státního zástupce v Brně, která podali proti rozsudku soudu I. stupně, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 To 236/2002, jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že oba soudy nesprávně právně posoudily skutek uvedený pod bodem 2 rozsudku soudu I. stupně jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Jako zásadní uvádí námitku, že za velmi dobrou odvedenou práci obdržel odpovídající odměnu, která odpovídala odvedené práci a byla jejím ekvivalentem. Nemohl se tak dopustit majetkového trestného činu, byť byl zařazen do funkce díky předložení padělaných dokladů, protože opačný názor by byl porušením jeho práva zakotveného v čl. 28 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci. Přitom poukazuje na blíže nespecifikována rozhodnutí soudů v obdobných případech, kdy jednání nebylo kvalifikováno jako podvod a mzda za práci jako podvodně vylákaná. Soudům také vytýká, že neprokázaly ani akt uvedení v omyl či využití omylu jiného, ale ani obohacení se ke škodě na cizím majetku, když nevzaly v úvahu, že žádná právní norma nestanoví pro příslušníky obecní či městské policie podmínku středoškolského vzdělání. V podrobnostech pak uvádí znění ustanovení §3 a 4 zák. č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových organizacích, z nichž dovozuje nesprávnost rozhodnutí soudů obou stupňů, které podle jeho názoru vycházely z předpokladu, že nemá právo na mzdu podle množství, kvality a důležitosti vykonávané práce, nýbrž výhradně podle vzdělání. Navrhl proto, aby byla podle §265k tr. ř. rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a ve výroku o trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že předložením podělaných potvrzení obviněný uvedl zaměstnavatele v omyl při posuzování kriterií pro přiznání platové třídy. Obviněný se mylně snaží dovodit, že mu soudy upírají právo na odměnu za vykonanou práci podle její kvality a náročnosti. Odměna za práci se ale musela odvíjet od základní výše platu, plynoucí ze zařazení do příslušné platové třídy za podmínek uvedených v §4 a násl. vl. nař. č. 253/1992 Sb. ve znění vl. nař. č. 454/2000 Sb., kde se hovoří nejen o předpokladech pro výkon práce, ale též o kvalifikačních požadavcích, daných potřebným stupněm dosaženého vzdělání a této skutečnosti si byl obviněný plně vědom, když po předložení uvedených dokladů o doplňování nezbytného vzdělání mu v důsledku udělení výjimky podle §3 písm. b) tohoto předpisu /zřejmě §4 odst. 3 písm. b)/ byla přidělena vyšší platová třída. Rozdíl na takto vyplacených mzdách byl zcela správně považován za škodu způsobenou na úkor jeho zaměstnavatele. Protože právní kvalifikaci daného jednání obviněného považuje státní zástupce za správnou a jeho námitky již byly vyřešeny odpovídajícím způsobem v předchozím řízení, navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání.
Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Předložil-li obviněný, jak bylo soudem zjištěno, svému zaměstnavateli padělaná potvrzení o zahájení studia a o studiu na dané střední škole, na základě kterých mu byly přiznány vyšší platové třídy než mu náležely podle nař. vl. č. 253/1992 Sb., není pochyb o tom, že tím uvedl zaměstnavatele v omyl, když v rozporu se skutečností předstíral, že zahájil a řádně pokračuje ve studiu, aby si tak vytvořil podmínky pro zařazení do příslušné platové třídy, ač pro to nesplňoval potřebné vzdělání [§4 odst. 3 písm. b) vl. nař. č. 253/1992 Sb.].
Obohacením se zejména rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele jeho rozšířením. Byly-li obviněnému na základě předložených padělaných potvrzení přiznány vyšší platové třídy než mu náležely podle uvedeného předpisu upravujícího jeho platové poměry jako zaměstnance je zřejmé, že pobíral v rozhodné době neoprávněně vyšší plat než který mu skutečně náležel a tím se obohatil ke škodě svého zaměstnavatele celkem o částku ve výši 93.818,- Kč.
Dovolací soud nepřisvědčil námitce obviněného, že podle §4 zák. č. 143/91 Sb. (správně 1992) se vedoucí zaměstnanec zařadí do platové třídy podle nejnáročnějších prací, jejichž výkon odborně řídí nebo vykonává, z čehož zřejmě dovozuje, že bez ohledu na dosažené vzdělání byl oprávněně zařazen do 7. a později do 8. platové třídy, protože jeho podřízení byli zařazení do 7. – 9. třídy. Předně je třeba uvést, že §4 zák. č. 143/1992 Sb. (ve znění účinném od 31. 12. 2000) uvedené znění neobsahoval. Obdobné znění ale obsahovalo vl. nař. č. 253/1992 Sb. o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy [vydané na základě zmocnění vlády podle §23 písm. b) zák. č. 143/1992 Sb.] v ustanovení §2 odst. 2. Ze znění tohoto ustanovení, ale nevyplývá závěr, že vedoucí zaměstnanec bude zařazen do platové třídy podřízených zaměstnanců bez ohledu na to, zda pro zařazení do dané třídy sám splňuje kvalifikační předpoklad vzdělání. V ustanovení §3 odst. 1 vl. nař. č. 253/1992 Sb. (ve znění účinném od 31. 12. 2000) bylo uvedeno, že kvalifikační předpoklad vzdělání potřebný pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd, je uveden v katalogu (Příloha 1 cit. nař. vl.). Bylo-li tedy pro výkon prací zařazených do jednotlivých platových tříd nutno splnit požadovaný kvalifikační předpoklad vzdělání, vztahoval se tento požadavek nejen na výkon prací, ale byl podmínkou bez splnění které nebylo možno zaměstnance vůbec zařadit do příslušné platové třídy. Jednoznačně to vyplývá také ze znění §4 nař. vl. č. 253/1992 Sb. Podle §4 odst. 2 tohoto předpisu zaměstnavatel zařadí zaměstnance do platové třídy podle odst. 1, pokud splňuje předpoklady (tj. i kvalifikační předpoklad vzdělání) i požadavky potřebné pro řádný výkon práce zařazené v této platové třídě. Podle odst. 2 písm. b) tohoto nař. vl. může zaměstnavatel výjimečně zařadit zaměstnance, který nesplňuje potřebné vzdělání do čtvrté a vyšší platové třídy, avšak nejdéle na dobu dvou let .... Na dobu delší než dva roky pak podle §3 písm. b) cit. nař. vl. bylo možno zaměstnance zařadit do platové třídy, pro kterou nesplňuje potřebné vzdělání, jestliže zahájil v době, po kterou byl výjimečně zařazen do platové třídy podle odst. 2 písm. b), ... studium, jehož absolvováním si doplní potřebné vzdělání a řádně pokračuje ve studiu. Tak tomu bylo i v případě obviněného, který aby dosáhl zařazení do vyšší platové třídy, předložil svému zaměstnavateli padělaná potvrzení a zaměstnavatele tak uvedl v omyl, že splňuje potřebné požadavky pro zařazení do příslušné platové třídy.
Protože námitky obviněného uvedené v dovolání jsou ve své podstatě pouze opakováním námitek uvedených již v odvolání a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal již soud odvolací, je zjevné, že dovolání bylo podáno jen formálně, když obviněný nadále setrvává na svém výkladu příslušných předpisů. Nejvyšší soud proto rozhodl o dovolání tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš