ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.574.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 574/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2003 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 To 640/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 18/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 4 To 640/2002, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 32 T 18/2001. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §171 odst. 2 tr. zák., §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 10.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců.
Podle zjištění okresního soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 30. 11. 1998 prodal obchodní společnosti A. A. P., s. r. o., osobní automobil tov. zn. Škoda Felicia za částku 120.000,- Kč, ačkoliv pravomocným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 19 E 342/98, byl na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 1997 (nesprávně uvedeno 4. 12. 1997), sp. zn. 23 C 1/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 1997, sp. zn. 8 Co 1281/97, k uspokojení pohledávky oprávněného P. Š. v částce 37.590,- Kč nařízen výkon rozhodnutí prodejem tohoto osobního automobilu.
Obviněný podal dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení obviněný označil pochybení při výkladu občanského soudního řádu, jehož aplikaci musely soudy pro posouzení skutku provést. Poukázal na to, že do soupisu movitých věcí bylo zapsáno motorové vozidlo, ač v té době nebyl jeho vlastníkem, v důsledku čehož nemělo být ani předmětem výkonu rozhodnutí. Podle dovolatelova názoru znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. nebyly naplněny po stránce formální ani materiální. Pokud nemělo být vozidlo předmětem výkonu rozhodnutí, nemohl být podle něj výkon rozhodnutí zmařen. Vytkl, že prokázána nebyla ani subjektivní stránka trestného činu, protože byl od počátku soupisu věcí přesvědčen, že vozidlo nelze pro exekuci použít. Uvedl, že není dána ani materiální podmínka pro posouzení skutku jako trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nepatrný, neboť nebylo záměrem zákonodárce poskytovat ochranu rozhodnutím, která jsou nezákonná. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích zrušil a aby Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž nebylo možno proto přihlížet. Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů vadně vyložily ta ustanovení občanského soudního řádu, která se týkají nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a soupisu věcí, které by mohly být prodány (§326 odst. 1 občanského soudního řádu). Namítl, že předmětný osobní automobil nemohl být postižen výkonem rozhodnutí a neměl být v soupisu věcí označen, poněvadž nebyl ve vlastnictví povinného, tj. obviněného, a že jde tedy o nesprávné hmotně právní posouzení. Podstata této námitky však záležela v posouzení otázky významné z hlediska občanského práva procesního, jak ostatně sám dovolatel uvádí, nikoliv otázky hmotně právní. Z tohoto důvodu je uplatněna mimo dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve vztahu k němuž je dovolání možno podat výhradně proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném h m o t n ě právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že nevykazuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. po stránce formální ani materiální.
Ve vztahu k formálním znakům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. je z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání významná především otázka, zda je dán zákonný znak „zmaření výkonu rozhodnutí“.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel zmaří výkon rozhodnutí soudu tím, že zcizí věc, které se takové rozhodnutí týká.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují, že obviněný zcizil osobní automobil, ač pravomocným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 1998, sp. zn. 19 E 342/98, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem této movité věci, v důsledku čehož došlo ke zmaření nařízeného výkonu rozhodnutí.
Dovolatel správně připomíná, že objektem trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí je zájem na řádném výkonu rozhodnutí státních orgánů a že zákonem předpokládaný následek může proto způsobit každý pachatel, jehož úmyslné jednání směřuje k tomu, aby výkon rozhodnutí soudu zmařil nebo podstatně ztížil. Z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu však nelze přisvědčit jeho argumentaci, že by mělo být též důsledně prověřováno, zda byl výkon rozhodnutí nařízen v souladu se zákonem a že nelze zmařit výkon rozhodnutí prodejem movité věci, která se předmětem takového výkonu rozhodnutí nemohla vůbec stát. Trestněprávní ochrana je poskytována řádnému výkonu pravomocných rozhodnutí a nelze připustit, aby zejména účastníci řízení o výkon rozhodnutí sami hodnotili, zda je výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoliv.
Obviněný tím, že prodal věc, na niž byl pravomocným usnesením soudu nařízen výkon rozhodnutí prodejem movité věci, výkon takového rozhodnutí zmařil, neboť výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí byl podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastaven. Učinil tak přesto, že v nařízení výkonu rozhodnutí soud obviněnému jako povinnému zakázal, aby nakládal s věcmi, které budou vykonavatelem sepsány (§324 o. s. ř.).
Námitky obviněného směřující proti naplnění formálních znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí nemohly proto obstát.
Obviněný v dovolání namítl, že skutek nemůže být trestným činem též pro absenci materiální podmínky jeho trestnosti, protože stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je nepatrný. Ani s tímto názorem souhlasit nelze.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost, se odvolací soud podrobně zabýval a závěry, které soud v této souvislosti učinil, jsou správné.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Z toho vyplývá, že ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v daném případě nejde.
Odvolací soud výstižně poznamenal, že čin obviněného nelze bagatelizovat, poněvadž obviněný tím, že zmařil možnost uspokojit pohledávku věřitele, vůči němuž byl v prodlení, významně zasáhl do jeho majetkových práv. Vypořádal se i s námitkou dovolatele, že bylo-li exekuční řízení vedeno ohledně věci, u které již vzniklo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí, jde o takovou okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti jeho činu do takové míry, že nelze dovodit, že byly naplněny znaky trestného činu po stránce materiální (viz argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 3 Tz 204/2000). Přiléhavě upozornil, že v době převodu předmětného automobilu na obchodní společnost A. A. P., s. r. o., byl již obviněný jeho vlastníkem. Neexistovala tedy žádná překážka pro provedení nařízené exekuce a odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 204/2000, v němž byla řešena skutkově odlišná situace, není případný.
Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je tak evidentně vyšší než nepatrný. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková