ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.623.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 623/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 5. 2003 o dovolání obviněného F. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 9 To 421/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 98/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10.2002, sp. zn. 9 To 421/2002, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 T 98/2002.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 3 T 98/2002, byl obviněný F. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §234 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon tohoto trestu byl obviněný zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Obviněnému byl dále podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění, a to na dobu tří let.
Obviněný F. K. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 9 To 421/2002. Dovolání podal obviněný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V podaném dovolání a jeho doplnění obviněný uvedl, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou rozporů v jeho výpovědi a výpovědi poškozené, kdy podle názoru obviněného nebylo prokázáno, že by se vůči poškozené dopustil násilí, což je znak trestného činu loupeže, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho jednání mělo být kvalifikováno toliko jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Obviněný dále poukazuje na to, že soudy k této právní kvalifikaci, kterou považuje za nesprávnou, dospěly aniž by respektovaly ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je obviněný toho názoru, že mu neměl být uložen trest vyhoštění, neboť jeho uložení vylučovalo ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. V době, kdy mu byl tento trest ukládán, měl na území České republiky povolen přechodný pobyt, a to až do 31. 12. 2002, dále měl zde i pracovní a sociální zázemí, neboť na území České republiky pracovali také jeho sourozenci, a to ve firmě jeho bratra a žije zde syn z jeho rozvedeného manželství. Závěrem v podaném dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.).
Předně je potřebné uvést, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto zejména namítat, že daný skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ač jde o jiný trestný čin, nebo dané jednání není vůbec trestným činem. Nelze však namítat, jak to činí obviněný v podaném dovolání, že skutkový děj proběhl jinak než bylo soudy zjištěno, že soud nesprávně hodnotil důkazy, nepřihlédl k rozporům ve výpovědích obviněného a poškozené atd.
Že se ze strany obviněného jednalo o napadení skutkových zjištění je patrno již z toho, že obviněný v podaném dovolání zmiňuje, že v případě pochybností nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo a také z jeho odkazu na znění §2 odst. 5, 6 tr. ř. Tato ustanovení (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) jsou ustanovení, která vyjadřují zásady zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů. K uvedenému dovolacímu důvodu /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je možno uvést, že obviněný namítá, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že skutkový děj proběhl jinak, než bylo soudem zjištěno. Tyto námitky však důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují.
K výše uvedenému dovolacímu důvodu je nutno uvést, že obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak své závěry, že jeho jednání mělo být oproti právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zák. kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. jednoznačně opírá o námitku skutkovou a nikoli námitku právní. Obviněný tak zpochybňuje jednoznačné závěry skutkových zjištění soudu prvního stupně potvrzené soudem odvolacím. S ohledem na to, že námitky obviněného uplatněné k tomuto dovolacímu důvodu nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Pokud jde o námitky uplatněné k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je potřebné uvést, že tytéž námitky uplatnil obviněný v rámci řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. V rozhodnutí soudu druhého stupně i soudu prvního stupně je podrobně rozvedeno, které důkazy byly opatřeny v přípravném řízení a doplněny v řízení před soudy a proč v případě uplatněných námitek považovaly soudy obviněným uplatněnou obhajobu za vyvrácenou.
Nad rámec uvedených rozhodnutí je potřebné uvést, že obviněný se mýlí, pokud poukazuje na to, že důvody pro vyhoštění nebyly ve smyslu §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. dány. Soudy obou stupňů se podrobně uložením tohoto druhu trestu zabývaly a dospěly ke správnému závěru, že nebyly naplněny znaky výše uvedeného ustanovení, kterého se obviněný dovolává v rámci mimořádného opravného prostředku.
Obviněnému byl na území České republiky povolen přechodný pobyt na dlouhodobé vízum s omezením jeho platnosti na dobu výkonu zaměstnání. Pravdou je, že oproti předchozí právní úpravě současná právní úprava zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pojem dlouhodobého pobytu nezná. Nicméně ze závěrečných ustanovení, konkrétně z ustanovení §183 odst. 4 citovaného zákona vyplývá, že „kde jiné předpisy hovoří o povolení k pobytu krátkodobému nebo dlouhodobému, rozumí se jím přechodný pobyt na území podle tohoto zákona“. Ustanovení §57 odst. 3 písm. c) tr. zák. však dále předpokládá, že vedle povolení k dlouhodobému pobytu musejí být kumulativně splněny ještě další dvě podmínky, aby nebylo možno trest vyhoštění uložit. Ovšem v tomto směru lze již tvrzení obviněného ohledně pracovního a sociálního zázemí spolehlivě vyvrátit.
Vízum k pobytu na území České republiky bylo obviněnému uděleno za účelem zaměstnání. Místo toho téměř za měsíc pobytu v České republice se obviněný dopouští závažného trestného činu. V inkriminované době obviněný neměl dostatek finančních prostředků (to ostatně ani nepopírá), ubytován byl navíc v hotelovém zařízení. Tyto skutečnosti svědčí nejen o nedostatečném sociálním zázemí obviněného, které by se v případě, že měl být zaměstnán u svého bratra dalo alespoň předpokládat, ale spíše vypovídá o jeho naprosté absenci. Obdobně argumentace rodinnými vazbami nezakládá v daném případě překážku k uložení trestu vyhoštění. I když obviněný velký význam přikládá tomu, že v rozhodném období pracoval společně se svými sourozenci u svého bratra O. K., je zřejmé, že tak silné rodinné vztahy mezi těmito příbuznými udržovány nejsou. Jen stěží lze v daném případě ze strany obviněného argumentovat rodinnými vazbami, když obviněný u bratra nebyl ani ubytován a další příslušníci rodiny – bratři, o kterých se zmiňuje, měli mít obdobné postavení jako obviněný. Nad rámec napadeného usnesení je nutno uvést, že obviněný sice má na území České republiky nezletilé dítě - syna, avšak s jeho matkou je rozveden. Ve své výpovědi uvedl, že byl v minulosti odsouzen několikrát pro trestný čin zanedbání povinné výživy. Byť obviněný u veřejného zasedání předložil doklad o zaplacení výživného, nelze přehlédnout, že plnění této povinnosti je u obviněného pouze ojedinělým projevem, daným zejména obavou před uložením trestu vyhoštění. Z ustálené soudní judikatury mj. také plyne, že při ukládání tohoto druhu trestu je potřebné brát ohled na rodinné vztahy, tyto je ale potřebné posuzovat také z pohledu k místu, kde obviněný převážnou část svého života žije, na území České republiky to však není.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě tohoto dovolacího důvodu bylo dovolání obviněným podáno zjevně neopodstatněně, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že obviněným uplatněné námitky nenaplňují dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., a to za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by bylo nutno napadené usnesení a předcházející řízení přezkoumat z hledisek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann