ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.850.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 850/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 19. srpna 2003 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Č. P., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2002, sp. zn. 1 To 103/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 1 To 103/2002, jako soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., a to za jednání ve výroku tohoto rozsudku uvedené. Za to byl odsouzen, jakož i za sbíhající trestné činy podle §247 odst. 1 písm. b), e) a §257 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 1 T 26/2001, podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2, §42 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému souhrnnému trestu odnětí svobody na 20 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímž rozsudkem byli k nepodmíněným trestům odnětí svobody odsouzeni také další dva spoluobvinění a ohledně třetího spoluobviněného byla věc vrácena soudu I. stupně k novému rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal Č. P. řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. v úmyslu usnadnit spáchání trestného činu loupeže a porušování domovní svobody, když za loupež nebyl stíhán ani odsouzen a trestný čin porušování domovní svobody byl spáchán a dokonán již okamžikem vniknutí do domu a nemohl být proto usnadňován pozdějším jednáním. Nesouhlasí ani se závěrem soudu, že byl srozuměn s tím, že poškozená zemře, když vůbec neměl představu, že jeho jednání - uvázání šály kolem úst - může způsobit znalcem uváděný mechanizmus s následkem smrti, když nosní otvory zůstaly průchodné. Pokud byly zjištěny celkem tři různé mechanizmy násilí, z nichž každý sám o sobě byl způsobilý přivodit smrt poškozené, ale nelze zjistit jejich časovou posloupnost, nemůže mu být přičítáno k tíži, pokud příčinou smrti byly dva z těchto mechanizmů, kterých se nedopustil (silné sevření krku a sevření nosních křídel rukou). Tohoto jednání se mohla dopustit jen jedna osoba a musí být spravedlivě zjištěno, kdo daný mechanizmus použil. Domnívá se, že jeho jednání by mělo být právně posouzeno pouze jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák., protože těžší následek jeho jednání vůči poškozené je pouze nedbalostní. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. dovolací soud sám rozhodl rozsudkem a uznal jej vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zák. za použití §41 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a nově uložil trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně i soudu odvolacího ohledně posouzení jednání dovolatele jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) h) tr. zák., kterého se dopustil nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Toto zavinění lze dovodit ze skutkových okolností. Pokud vedle útoku na poškozenou ji navíc svázaním rukou vytvořili faktický stav bezbrannosti a osamocenou v nočních hodinách ji opustili, nelze dovodit jiný závěr, než ten, že nejméně museli být srozuměni s tím, že poškozenou usmrtí. Dovolání obviněného proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Námitky obviněného ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. (v úmyslu usnadnit jiný trestný čin) a úmyslné formy zavinění podle §4 písm. b) tr. zák. jsou námitkami, které směřují proti právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z hlediska právního posouzení skutku podle §219 odst. 1, 2 tr. zák., jsou zjevně bez významu námitky o nenaplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené pod písm. h) za situace, kdy pro použití kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle odst. 2 byla vedle obviněným zpochybňované okolnosti současně soudem zjištěna i další takováto okolnost, a to podle písm. b) (spáchání činu trýznivým způsobem). Jednotlivé okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby tak, jak jsou uvedeny v §219 odst. 2 pod písm. a) až h) tr. zák. jsou uvedeny alternativně a tak již při naplnění pouze jedné z nich jsou splněny formální podmínky pro použití přísnější právní kvalifikace. Je-li těchto okolností naplněno více, nemůže ani pozdější odpadnutí některé z nich na právním posouzení skutku nic změnit. Tak je tomu i v tomto případě, kdy obviněný v dovolání nijak nezpochybňuje naplnění okolnosti pod písm. b) §219 odst. 2 tr. zák. Námitky obviněného jsou ale navíc zjevně neopodstatněné. Pokud jde o usnadnění trestného činu loupeže podle §234 tr. zák., odvolací soud vycházel ze zjištění, že obvinění byli domluveni na provedení loupeže a v situaci, kdy se poškozené v určité fázi násilného jednání obviněných vůči ní podařilo vyprostit ze sevření a vyzývala je k opuštění domu, tak právě v této situaci a k usnadnění spáchání trestného činu loupeže došlo z jejich strany k svázání poškozené, které bylo příčinou vzniku smrtelného následku. Pokud pak obviněný pouze namítá, že za tento trestný čin nebyl stíhán ani odsouzen, je třeba uvést, že správně soudem nebylo jeho jednání v souběhu právně kvalifikováno také jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., přestože skutkové okolnosti jeho znaky naplňují. Pokud totiž pachatel úmyslně usmrtí jiného, aby se zmocnil cizí věci, je možné takový skutek posoudit jen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., protože jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je vyloučen (viz např. R 27/1992). Tzv. jiným trestným činem přitom obviněný ani nemusí být uznán vinným, ale může jít o usnadnění trestného činu spáchaného i jiným pachatelem.
Pokud jde o trestný čin porušování domovní svobody, tento byl dokonán sice již neoprávněným vniknutím do domu, ale z hlediska naplnění znaku podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. (usnadnit jiný trestný čin) je tato skutečnost bez významu, protože tento znak může být naplněn jak v rámci přípravy, pokusu, vlastního páchání, nebo i k odstranění překážek bránících v dokonání nebo dokončení jiného trestného činu. Trestný čin porušování domovní svobody byl přitom dokončen až opuštěním domu poškozené.
Zjevně neopodstatněná je pak námitka obviněného ohledně neexistence zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., tj. jeho námitka, že nebyl srozuměn s tím, že poškozená zemře a neměl představu, že uvázání šály kolem úst poškozené může způsobit znalcem uváděný mechanizmus s následkem smrti. Již soud I. stupně srozumění obviněného s usmrcením poškozené dovodil ze skutkových okolností, kdy obviněný i se spoluobviněným P. S., jako výrazně mladší a fyzicky zdatnější muži, vedli útok velkou silou proti sedmdesátileté ženě, přičemž současně použili tři mechanizmy, z nichž každý sám o sobě byl schopen přivodit její smrt. Pokud navíc svázáním poškozené vytvořili stav její bezbrannosti a osamocenou ji v nočních hodinách takto opustili, museli být s usmrcením poškozené srozuměni. Odvolací soud, když neexistence úmyslného zavinění byla namítána i v tomto řízení, vycházel ze stejných skutkových zjištění a v tomto směru zdůraznil, že na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bylo jako jeden z možných mechanizmů, který i samostatně mohl vést k úmrtí poškozené, její udušení vzniklé uzavřením dýchacích cest kořenem jazyka. K tomuto uzavření dýchacích cesta došlo vlivem silného utažení šály, tj. mechanizmem, jehož provedení doznává obviněný Č. P., který také provedl svázání poškozené na rukou způsobem, který jí znemožnil vyprostit se z tohoto úvazku a v důsledku toho byla poškozená zbavena i možnosti odstranit úvazek, který jí bránil v dýchání. Společně s dalším pachatelem pak vnímali důsledky svázání poškozené (chrčení) jakož i její neschopnost se ze svázání vyprostit.
S ohledem na uvedené skutečnosti je závěr odvolacího soudu o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. správný, protože obviněný se smrtelným následkem za daných okolností musel být srozuměn. Vzhledem k situaci poškozené, do jaké se i jednáním obviněného dostala a v jaké jí posléze zanechali, musel obviněný počítat i s možností jejího usmrcení a bylo mu lhostejné, zda tento následek nastane či nenastane. Současně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by vzniku tohoto následku mohla zabránit. Byl-li pak útok obviněného sám o sobě způsobilý přivodit smrt poškozené, je nerozhodné, že se při existenci a současném použití i dalších mechanizmů způsobilých tento následek přivodit, nepodařilo zjistit, který s těchto mechanizmů byl skutečnou příčinou následku. K usmrcení poškozené by totiž došlo i v případě, kdyby k svázání poškozené došlo pouze způsobem, který provedl obviněný Č. P.
Na základě uvedených důvodů, když obviněným uplatněné námitky jsou jen opakováním námitek uvedených již v odvolání, přičemž odvolací soud se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal, bylo dovolání obviněného odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš