ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.934.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 934/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. září 2003 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného O. P. a obviněného J. M., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 5 To 141/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2001, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného O. P. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. 5 To 141/2002, ohledně tohoto obviněného zrušuje v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 5 To 141/2002, jako soudu odvolacího, poté co byl k odvolání státního zástupce v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 52 T 2/2001, byli obvinění J. M. a O. P. uznáni vinnými pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (O. P. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným K. B.). Za to byli odsouzení k trestu odnětí svobody podle §187 odst. 2 tr. zák. v trvání 4 ½ roku J. M. a 5 ½ roku O. P., přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli pro výkon tohoto trestu zařazení do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl O. P. uložen také trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání O. P. a J. M. bylo zamítnuta podle §256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. M. a O. P. řádně a včas dovolání. J. M. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že je s dějem samotného převodu drogy spojen pouze společným rozsudkem v téže věci, aniž je v popisu skutku zmínka o výsledku jeho jednání. Je-li tvrzeno jeho vědomí o existenci 5 kg drogy na základě výpovědi spoluobviněného B., kterého neznal a o ničem s ním nejednal, pak by mělo být tvrzeno i to, že se jeho vědomí vztahovalo právě k droze předávané v B. a tím, by mělo být vyloučeno, že se jeho vědomí nevztahovalo např. právě k 1 kg drogy, který při schůzce v B. skutečně a zcela reálně existoval, zda tedy za celý průběh skutku až po předání 5 kg drogy odpovídá, zda nejde o skutky nové, nezávislé na jeho vůli a vědomí, které proběhly na základě poptávky jím nevyvolané ani nezprostředkované. Popis skutku považuje za neúplný, když skutek proběhl ve třech fázích (předání vzorků 2,243 g, 93,7 g a 5 kg efedrinu) a pokud by měl za to odpovídat, mělo to být popsáno ve skutkovém ději. Domnívá se, že k zprostředkování nestačí tvrzené vědomí o množství drogy, ale může se vztahovat pouze k tomu, co bylo jeho přičiněním předmětem převodu a soudy tak zaměňují jeho vědomí o množství drogy na Slovensku s jeho vědomím o rozsahu konkrétního obchodu. Ohledně znění právní věty namítá, že zde nepostačuje pouhé konstatování že ... k dokonání činu nedošlo ... ale mělo by být uvedeno proč k dokonání nedošlo. Namítá pak také, že nebylo správně zhodnoceno postavení policistů vystupujících pod smyšlenými jmény, když podle jeho názoru nešlo o policisty při výkonu předstíraného převodu ve smyslu §34c zák. č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, ale tito fakticky vystupovali v roli agentů ve smyslu §34b tohoto zákona, nestalo se tak za splnění zákonných podmínek, činnost policie nebyla pasivní a na takovémto skutkovém základě je založen závěr o naplnění znaku „ve větším rozsahu“. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k novému rozhodnutí.
Obviněný O. P. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. s tím, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo v jeho nepřítomnosti, když se bez omluvy nedostavil. Namítá předně, že dodejka potvrzující doručení předvolání k veřejnému zasedání na den 21. 8. 2002 nebyla doručena jemu, podpis na ní je zcela nečitelný a rozdílný od jeho podpisu. Uvedenou obsílku, že pravděpodobně převzal jeho otec, on tak nebyl řádně předvolán k veřejnému zasedání a nemohlo být proto jednáno v jeho nepřítomnosti. I kdyby tato podmínka byla splněna, tak přesto nebylo možno provést veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, protože odvolací soud v jeho průběhu prováděl dokazování výslechy spoluobviněných, a to zejména se zaměřením na jeho účast na dané trestné činnosti. Soud tak porušil jeho právo aby dokazování bylo provedeno v jeho přítomnosti a také právo na vyjádření se k prováděným důkazů. Navrhl proto, aby byl ohledně něj napadený rozsudek zrušen a odvolacímu soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání J. M. uvedl, že jeho dovolací námitky jsou nepřímo zaměřeny proti skutkovým zjištěním a platnosti úkonů přípravného řízení, ale nevznáší žádné konkrétní námitky, které by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto dovolání tohoto obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
K dovolání O. P. státní zástupce uvedl, že za situace, kdy byl jeho obhájce odvolacímu jednání přítomen a odvolací soud měl k dispozici podepsanou dodejku, neměl důvod předpokládat, že doručení nebylo provedeno řádně. Soud v takovém případě vychází z předpokladu správného doručení zásilky organizací provozující poštovní služby. Pokud na dotaz soudu obhájce nedokázal sdělit důvod nepřítomnosti obviněného a neučinil to ani údajně přítomný otec obviněného, mohl soud jednat v jeho nepřítomnosti a tento postup byl v souladu se zákonem. Námitky ohledně provedení dokazování v nepřítomnosti obviněného a porušení práva na vyjádření se k jednotlivým důkazům, pak nejsou kryty uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani žádným jiným. Navrhl proto, aby bylo dovolání O. P. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud se zabýval opodstatněností podaných dovolání a dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o J. M. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tento dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze proto zejména namítat, že daný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ač jde o trestný čin jiný nebo nejsou naplněny znaky skutkové podstaty žádného trestného činu. Nelze proto namítat, že daný skutek byl zjištěn nesprávně, že skutkový děj je neúplný nebo proběhl jinak, že důkazy byly nesprávně hodnoceny nebo opatřeny nezákonným způsobem. Všechny tyto námitky totiž směřují proti správnosti zjištěného skutku, který je však v dovolacím řízení nezpochybnitelný, pro dovolací soud závazný a může jej proto hodnotit pouze z hlediska, zda naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným a jejichž naplnění v dovolání zpochybňuje. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nenaplňují námitky J. M. ohledně neúplnosti popisu skutku ani ohledně nesprávného zhodnocení postavení policistů při výkonu předstíraného převodu, kde obviněný svým výkladem postavení policistů a tvrzením o jejich nikoli pasivní činnosti (včetně údajného nabádání obviněného k trestné činnosti ze strany O. H.), ve své podstatě zpochybňuje skutkový závěr soudu, že prvotní iniciativu k obstarání drogy vyvinul právě J. M., byl to právě on, kdo aktivně a opakovaně vyvíjel snahu získat vlastní prospěch prodejem drog a i v případě neúspěšných jednání vyvíjel opětovně on sám iniciativu. Totéž platí i o námitce ohledně právní věty, kde by podle dovolatele mělo být uvedeno proč k dokonání činu nedošlo. Právní věta, kterou vůbec nelze dovoláním úspěšně napadnout, obsahuje podle §120 odst. 3 tr. ř. uvedení všech zákonných znaků daného trestného činu, které pachatel svým jednáním naplnil, a to včetně případného vývojového stádia, do kterého jednání pachatele dospělo. Závěr soudu o tom, že se pachatel dopustil pouze pokusu trestného činu a proč k dokonání nedošlo, soud vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo také v tomto případě (viz. str. 42 napadeného rozsudku). Samotnou správnost tohoto právního závěru přitom obviněný v dovolání nijak nezpochybňuje.
Protože trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák. se mj. dopustí ten, kdo zprostředkuje jinému psychotropní látku a J. M. v dovolání namítá, že ke zprostředkování nestačí tvrzené vědomí a množství drogy prodávajícím vlastněné, je tato námitka, zpochybňující naplnění znaku „zprostředkuje“, námitkou proti právnímu posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací soud se proto zabýval její opodstatněností. Jak vyplývá z napadeného rozsudku, bylo soudem po skutkové stránce zjištěno, že J. M. dne 14. 11. 2000 telefonicky kontaktoval spoluobviněné slovenské státní příslušníky, aby pro K. N. a a J. P. (policisty při výkonu předstíraného převodu věci ...) přivezli k prodeji vzorek drogy, kterou nabízeli a kdy se dle jeho vědomí mělo jednat celkem nejméně o 5 kg pervitinu ..., přičemž za toto zprostředkování požadoval od kupujících J. P. a K. N. finanční provizi ve výši 50.000,- Kč za 1 kg prodané drogy, kdy na základě tohoto a dalších telefonických kontaktů, které s O. P. a K. B. uskutečnil, dne 17. 11. 2000 dohodl schůzku, která proběhla mezi J. P., K. N., O. P. a K. B. dne 17. 11. 2000 ..., při které K. B. uvedl, že má k prodeji 5 kg efedrinu a jako potenciálním kupcům J. P. a K. N. předal bezúplatně vzorek efedrinu v množství 2,243 gramu. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud zjistil, že to byl právě J. M., kdo aktivně a opakovaně vyvíjel snahu získat vlastní prospěch prodejem drog a i v případě neúspěšných jednání vyvíjel opětovně on sám iniciativu, která vedla až k nabídce. Prvotní iniciativu k obstarání drogy vyvinul právě J. M. a ze stany policie došlo pouze k akceptaci jeho nabídky. Z uvedených skutkových zjištění je naprosto zřejmé, že k naplnění znaku „zprostředkuje“ v dané věci jednáním obviněného došlo. Zprostředkováním se totiž rozumí jakékoliv zajištění kontaktu mezi osobami zabývajícími se nakládáním s psychotropní látkou, jestliže předmětem je dodání takové látky. Typickým případem je zprostředkování mezi prodejcem a kupujícím, jak to bylo i v tomto případě. Závěr o zprostředkovatelské roli J. M. tedy není založen pouze na jeho vědomí o množství drogy nabízené prodávajícím, jak namítá v dovolání, přičemž toto množství ani není pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podle §187 odst. 1 tr. zák. rozhodující. Podstatné totiž je, že jednání obviněného zcela jednoznačně vedlo k zajištění kontaktu a tedy zprostředkování mezi osobami prodávajícími psychotropní látku a osobami kupujícími, a to za účelem, aby prodávající tuto látku dodali kupujícím. Námitka obviněného o nenaplnění znaku „zprostředkuje“ je tak zjevně neopodstatněná. Totéž platí i o námitce obviněného, kterou zpochybňuje naplnění znaku „ve větším rozsahu“. Bylo-li prokázáno, že obviněný zprostředkoval kontakt mezi prodejci drogy a kupci, přičemž věděl, že jde nejméně o 5 kg této látky, byla uvedená okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby jednoznačně naplněna. Trestný čin podle §187 odst. 1 tr. zák. je totiž spáchán „ve větším rozsahu“ zejména tehdy, zprostředkuje-li pachatel danou látku v množství, které je způsobilé k použití pro více lidí, což pro daný případ platí zcela jednoznačně. Dovolání J. M. bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolací soud rovněž neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř.
Jiná situace je ohledně dovolání O. P., kde dovolací soud nezjistil důvody pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 tr. ř. a po přezkoumání napadeného rozsudku podle §265i odst. 3 tr. ř. shledal jeho dovolání důvodným. Uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna a nesprávným postupem soudu tak byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazů, které se ho týkají. Toto právo je garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb.), podle kterého má každý právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajištění jeho reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zákonné podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou vymezeny tak striktně, jak je tomu u hlavního líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování (viz §238 odst. 1 tr. ř.) a řídí se zvláštními ustanoveními trestního řádu (obecně §232 a násl. tr. ř.). Vedle případu upraveného v §263 odst. 4 tr. ř., který v daném případě nepřichází v úvahu protože obviněný O. P. nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, může být nezbytná přítomnosti obviněného u veřejného zasedání také tehdy, jestliže odvolací soud předvolal obviněného a tím dal najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodnout (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). To ale nevylučuje možnost, že odvolací soud ve veřejném zasedání vydá usnesení, že bude jednáno i v nepřítomnosti obviněného, a dá tak najevo, že jeho přítomnost nepovažuje za nezbytně nutnou, jak tomu bylo i v tomto případě. Takovýto postup ale není možný v případě, kdy v průběhu veřejného zasedání odvolací soud rozhodne o provádění důkazů týkajících se nepřítomného obviněného, nejde-li o případ čtení protokolů podle §263 odst. 6 tr. ř. (poslední věta), pokud jde o čtení protokolů o výslechu svědků a znalců.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání dne 21. 8. 2002 (č. l. 1506 tr. sp.), odvolací soud, poté co rozhodl, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného O. P., provedl doplnění dokazování jak výslechem spoluobviněných Ing. D. R. a F. M., tak i čtením jejich výpovědí podle §207 odst. 2 tr. ř., přičemž toto dokazování bylo výslovně zaměřeno na zjištění účasti obviněného O. P. na trestné činnosti. Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud učinil nové skutkové zjištění, podle kterého se O. P. nepodílel na trestné činnosti jen jako zprostředkovatel setkání spoluobviněného K. B. s K. N. a J. P. dne 17. 11. 2000 (jak bylo zjištěno soudem prvního stupně), ale jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. také na jednání spoluobviněných dne 23. a 28. 11. 2000. Výsledkem doplnění dokazování v nepřítomnosti O. P. s ohledem na nová skutková zjištění pak bylo zpřísnění právní kvalifikace jeho jednání z §187 odst. 1 tr. zák. (jak rozhodl soud prvního stupně), na §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. (člen organizované skupiny; ve větším rozsahu) a uložení podstatně přísnějšího trestu. Uvedeným postupem odvolacího soudu došlo ohledně O. P. k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je ve věci dán, protože odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti tohoto obviněného ve veřejném zasedání. Jak totiž vyplývá z ustanovení §263 odst. 6 tr. ř., užije se na provádění důkazů ve veřejném zasedání ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Prováděl-li proto odvolací soud v průběhu veřejného zasedání dokazování zaměřené na zjištění podílu nepřítomného O. P. na trestné činnosti, dostal se tak v podstatě do pozice soudu I. stupně v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a kde je přítomnost obviněného pravidlem. Podle §202 odst. 4 tr. ř. přitom hlavní líčení (a v daném případě tedy ani veřejné zasedání) v nepřítomnosti obviněného nelze konat, jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Odvolacím soudem byl přitom O. P. uznán vinným trestným činem podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou od dvou až do deseti let a k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. došlo.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů ohledně tohoto obviněného rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, aniž se zabýval také jeho další námitkou v tom směru, že o konání veřejného zasedání nebyl řádně vyrozuměn, když řešení této otázky by bylo pro rozhodnutí ve věci nadbytečné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš