ECLI:CZ:NS:2003:7.TDO.989.2003.1
sp. zn. 7 Tdo 989/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 9. 2003 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 8 To 501/2002, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 13/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 8 To 501/2002, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002, č. j. 6 T 13/2002–129, a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově krajský soud rozhodl tak, že u obviněného J. Š. podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 17. 6. 2002, sp. zn. 1 T 162/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 7 To 359/2002. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2002, č. j. 6 T 13/2002–129, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, resp. jiném hmotně právním posouzení“. Obviněný zdůraznil, že podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně posoudily skutek, pro který byl stíhán, a to „jak z hlediska věcného, tedy skutkového a jednak i z hlediska právního“. Poukázal na to, že sice překročil týdenní limit výběru peněz, ale očekával v brzké době platbu vyšší, než mu poté byla připsána na jeho účet, a proto není podle jeho názoru možné trestat klienta banky za to, že mu zaměstnavatel připsal menší částku, než kterou očekával. Je toho názoru, že trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. nespáchal, neboť absentuje subjektivní stránka trestného činu – úmysl, neboť limit překročil omylem. Poukazuje na to, že soudy nesprávně posoudily skutkový děj a tím také výše uvedený skutek, když navíc nebylo podle obviněného přihlédnuto k tomu, že sám měl zájem dluh posléze doplatit, což vyvrací domněnku, že chtěl banku podvést. Vyslovil názor, že v daném případě jde pouze o nedodržení smluvního závazku, neboť jeho úmyslem nebylo banku podvést.
Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby „Nejvyšší soud oba výše zmíněné rozsudky jako nezákonné zrušil“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudků obou soudů, které v nich „dovolatelův podvodný úmysl zcela správně opřely o skutečný stav jeho účtu a objektivní míru perspektivy jeho navýšení, které ačkoliv mu byly dobře známy, mu subjektivně ve vytvoření debetního stavu jeho účtu nezabránily“. Dovolání obviněného proto považuje za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zbýval otázkou přípustnosti dovolání a shledal, že dovolání je ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné. Dovolání bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), přičemž lhůta k podání dovolání byla podle §265e odst. 1 tr. ř. zachována.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní; lze tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Proto ani námitky obviněného, které směřují do oblasti skutkových zjištění nemohou naplnit dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolací soud se jimi ani nezabýval.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo sebe ke škodě cizího majetku obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Soud druhého stupně ve svém rozsudku podrobně rozvedl, jaké skutečnosti bral za prokázané a jakými úvahami se řídil při hodnocení shromážděných důkazů. Rozvedl, kterými důkazy vzal za prokázaný úmysl obviněného – tedy subjektivní stránku trestného činu podvodu. Soud druhého stupně uzavřel, že obviněný uvedl banku, která vedla jeho postžirový účet v omyl v tom směru, že byla v domnění, že prováděné úvěry peněz jsou kryty finanční hotovostí na účtu obviněného a jelikož tomu tak nebylo, obohatil se obviněný na úkor banky. Soudy obou stupňů rovněž rozvedly ve svých odůvodněních své úvahy, které je v rámci hodnocení vedly k závěru, že nelze uvěřit výpovědi obviněného např. v otázce jím tvrzeného dostatku finančních prostředků na jeho účtu apod., kdy odkazují např. na dobu, kdy obviněný ukončil pracovní poměr apod. Se závěry soudu druhého stupně se ztotožnil také soud dovolací. Nad uvedený rámec odůvodnění rozhodnutí, které je dovoláním obviněného napadeno, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že sám obviněný v části svého dovolání argumentuje i tím, že „jde o právní posouzení otázky úmyslu spáchání trestného činu při nedostatku finančních prostředků z důvodu ztráty zaměstnání a následně momentální neschopnosti dostát finančním závazkům“. Touto argumentací obviněný nepřímo potvrdil úvahy soudu druhého stupně, který dospěl k závěru, že to byl obviněný, který učinil výběry nad limit svého účtu, přičemž jednal úmyslně, vědom si toho, že jeho pracovní poměr byl ukončen již 6. 6. 1999 a jednal se znalostí limitu, do kterého lze v kalendářním týdnu vybírat, aniž by pracovnice u přepážky stav finančních prostředků na jeho účtu jakkoli ověřovala či měla za povinnost ověřovat.
V souvislosti s úvahou obviněného, že „jde o to, posoudit otázku, zda odsouzený měl v úmyslu nevrátit disponentovi s jeho penězi dluh či jde jen o nedodržení smlouvy“, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/1996, kterým byla uvedená problematika již v minulosti řešena. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že podvodný úmysl je třeba spatřovat tam, kde obviněný provádí výběr hotovosti z účtu s vědomím, že na příslušný postžirový účet nebude v brzké době poskytnuto náležité krytí. Takové jednání vykazuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Je tedy zřejmé, že z pohledu uvedeného trestného činu – jeho subjektivní stránky - je námitka obviněného, že „sám měl zájem posléze dluh doplatit“ irelevantní.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené, mj. rozhodnutí R 45/1996 Sbírky soud. rozh. trest. Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann