ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.167.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 167/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 16. prosince 2004 v neveřejném zasedání návrh obviněného S. H. b. A. T. A.-T., na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a rozhodl takto:
Podle §10 odst. 2 tr. ř. obviněný S. H. b. A. T. A.-T., státní příslušník Státu K., n e n í v y ň a t z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně skutků spočívajících:
-podle usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, O. ř., S.k.p.v., ze dne 14. 9. 2004, ČTS: ORII-1594/OOK1-2004, v tom, že v blíže nezjištěnou dobu v roce 2003 v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s tehdy nezletilou poškozenou M. B., tehdy nezletilou poškozenou J. Ch., a tehdy mladistvou Z. B., které po předchozí vzájemné dohodě, že mu za účelem pohlavního styku s ním bude zprostředkovávat čtrnáctileté nebo patnáctileté dívky za úplatu ve výši 1000 Kč za každou dívku, přivedla Ž. T., a D. K., z nichž nejméně prvně jmenovaná znala věk poškozené M. B. a poškozené J. Ch., přičemž všem třem dívkám předtím za pohlavní styk se S. H. b. A. T. A.-T. přislíbily finanční odměnu ve výši 2000 Kč;
-podle usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, O. ř., S.k.p.v. ze dne 2. 11. 2004, ČTS: ORII-1594/OOK1-2004, v tom, že:
1. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2002 v jím užívaném bytě uzavřel s Ž. T. dohodu, že mu za účelem pohlavního styku s ním bude zprostředkovávat dívky ze základní školy, a to za úplatu ve výši 1000 Kč za každou takovou dívku, kterou mu přivede, přičemž tato jejich dohoda byla naplněna jednáním popsaným v bodech 5. a 6.;
2. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2002 v jím užívaném bytě uzavřel s D. K. dohodu, že mu za účelem pohlavního styku s ním bude zprostředkovávat mladé dívky, a to za úplatu ve výši 1000 Kč za každou takovou dívku, kterou mu přivede, přičemž tato jejich dohoda byla naplněna jednáním popsaným v bodech 10., 11. a 12.;
3. Ž. T. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci květnu 2004 na blíže nezjištěném místě zjednala k pohlavnímu styku se S. H. b. A. T. A.-T. zletilou poškozenou T. B., jíž za pohlavní styk s ním slíbila částku ve výši 1000 Kč, kterou poškozené poté, co pohlavní styk se S. H. b. A. T. A.-T. v jím užívaném bytě uskutečnila, předala;
4. Ž. T. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2004 na blíže nezjištěném místě zjednala k pohlavnímu styku se S. H. b. A. T. A.-T. zletilou poškozenou T. B., které za pohlavní styk s ním slíbila nejprve částku ve výši 800 Kč a posléze částku ve výši 1000 Kč, avšak k pohlavnímu styku v bytě užívaném S. H. b. A. T. A.-T. z vůle poškozené nedošlo;
5. dne 31. 8. 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s tehdy nezletilou poškozenou N. Š., jejíž věk znal, kterou po předchozí dohodě popsané v bodě 1. výrokové části tohoto usnesení k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla Ž. T., jež věk poškozené znala;
4. dne 31. 8. 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 1000 Kč souložil s mladistvou poškozenou T. B., jejíž věk znal, kterou po předchozí dohodě popsané v bodě 1. výrokové části tohoto usnesení k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla Ž. T., jež věk poškozené znala;
6. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci září 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s tehdy nezletilou poškozenou N. Š., jejíž věk znal;
7. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci prosinci 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou N. Š., jejíž věk znal;
8. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci září 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 1000 Kč souložil s tehdy nezletilou poškozenou J. M., jejíž věk znal, kterou k němu přivedla A. N., jež za to obdržela částku ve výši 1000 Kč a která s ním týž den za úplatu ve výši 1000 Kč také souložila;
9. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci listopadu 2003 v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B., kterou po předchozí dohodě popsané v bodě 1. k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla Ž. T., jež věk poškozené znala, které pak poškozená z částky ve výši 2000 Kč ještě na její žádost předala částku ve výši 500 Kč;
10. v blíže nezjištěnou dobu v měsíci listopadu 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B., kterou po předchozí dohodě popsané v bodě 1. k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla Ž. T., jež věk poškozené znala;
11. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B.;
12. v blíže nezjištěnou dobu ke konci roku 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B.;
13. v blíže nezjištěnou dobu ke konci roku 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B.;
14. v blíže nezjištěnou dobu ke konci roku 2003, v jím užívaném bytě po předchozí telefonické dohodě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou A. B.;
15. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou I. B. (dle ustanovení §55 odst. 2 tr. ř.), jejíž věk znal, kterou po předchozí vzájemné dohodě s ním k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla D. K., jež věk poškozené znala;
16. v blíže nezjištěnou dobu v roce 2003, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou I. B. (dle ustanovení §55 odst. 2 tr. ř.), jejíž věk znal, kterou po předchozí vzájemné dohodě s ním k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla D. K., jež věk poškozené znala;
17. v blíže nezjištěnou dobu počátkem roku 2004, v jím užívaném bytě za úplatu ve výši 2000 Kč souložil s mladistvou poškozenou I. B. (dle ustanovení §55 odst. 2 tr. ř.), jejíž věk znal, kterou po předchozí vzájemné dohodě s ním k němu za účelem pohlavního styku s ním přivedla D. K., jež věk poškozené znala;
v nichž jsou spatřovány trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., spáchaný ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (návodce).
Odůvodnění:
Vůči S. H. b. A. T. A.-T. je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání pro trestné činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. a kuplířství podle §204 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., spáchaný ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. (návodce), jichž se měl dopustit jednáním uvedeným ve výroku tohoto rozhodnutí, a to na základě usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, O. ř., S.k.p.v., ČTS: ORII-1594/OOK1-2004, ze dne 14. 9. 2004, a ze dne 2. 11. 2004. Předmětné trestní stíhání se ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nachází ve stadiu přípravného řízení.
Dne 11. 10. 2004 byl obviněným podán prostřednictvím obhájce JUDr. P. B. k Nejvyššímu soudu České republiky návrh na rozhodnutí podle §10 odst. 2 tr. ř., tzn. na rozhodnutí o tom, zda je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tr. ř.
V textu tohoto podání navrhovatel konstatuje, že orgány činné v dosavadním průběhu trestního stíhání vůči jeho osobě zcela opomenuly vyřešit důsledně předběžnou otázku přípustnosti zahájení trestního stíhání vůči němu ve smyslu §10 odst. 1 tr. ř., tedy vyřešit samotnou existenci vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a to vzhledem k jeho osobnímu statutu. Ze spisového materiálu totiž jednoznačně vyplývá, že jim byla známa skutečnost, že je držitelem diplomatického pasu Státu K. opatřeného diplomatickou pečetí. Postup a právní závěry Obvodního soudu pro Prahu 2, vyplývající z odůvodnění usnesení o jeho vzetí do vazby, ohledně zjištění tohoto soudu u Ministerstva zahraničních věcí ČR o neregistraci jeho osoby oddělením diplomatického protokolu tohoto ministerstva, hodnotí jako přinejmenším nepostačující. Ze zprávy tohoto oddělení vyplynula pouhá skutečnost neregistrace jeho jména jakožto člena personálu diplomatické mise v České republice. Na jejím základě Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil nesprávný závěr o údajném nepožívání výsad a imunit ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Postup orgánů činných v trestním řízení je podle něj v rozporu s citovanou mezinárodní úmluvou, resp. opírá se o její nesprávný výklad. Z oficiálního sdělení Ministerstva zahraničních věcí Státu K. ze dne 19. 9. 2004, přitom jednoznačně vyplývá, že požívá diplomatické ochrany jako diplomatický zástupce Státu K. Tato skutečnost je rovněž uvedena ve zmíněném diplomatickém pase, jehož je držitelem. V tom se nachází doložka Ministerstva zahraničí Státu K. ze dne 24. 9. 2002 a nad fotografií je vyznačená doložka „Diplomatic“ potvrzující, že je diplomatickým zástupcem státu. Tím požívá výsad a imunit dle zmíněné úmluvy a je tudíž ve smyslu čl. 29 a čl. 31 Vídeňské úmluvy vyňat z trestní jurisdikce nejen České republiky. Z textu této úmluvy lze jednoznačně dovodit, že výsady a imunity nejsou spojeny toliko s výkonem funkce, jako je tomu v jeho případě, neboť je od 24. 9. 2002 diplomatem Státu K., ale i v případech, kdy osoba nevykonává aktivně funkci spojenou s požíváním diplomatických výsad a imunit. V této souvislosti poukázal na případ bývalého chilského diktátora A. Pinocheta. Z uvedeného dovozuje, že orgány činné v trestním řízení chybně nevyřešily meritorní otázku samotné přípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř., když vycházely ze závěru absence jeho registrace u příslušného oddělení Ministerstva zahraničních věcí ČR, což považuje za nesprávný výklad mezinárodní úmluvy. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle §10 odst. 2 tr. ř. tak, že je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně skutků, pro které je stíhán.
Přílohou návrhu je kopie překladu nóty Ministerstva zahraničních věcí Státu K. ze dne 19. 9. 2004, ve které se žádá Ministerstvo zahraničních věcí ČR, s ohledem na prohlubující a zlepšující se dobré vztahy mezi oběma zeměmi a vzhledem k tomu, že S. H. b. A. T. A.-T. patří mezi členy vládnoucí rodiny a je držitelem zvláštního cestovního dokladu s diplomatickou povahou, o jeho okamžité propuštění, a to pro jeho zvláštní postavení a zdravotní stav. Dále pak příloha obsahuje odpověď Ministerstva zahraničních věcí ČR na citovanou nótu ze dne 8. 10. 2004, ve které je uvedeno, že jmenovaný není v České republice registrován v žádné kategorii personálu Velvyslanectví Státu K. akreditovaného pro Českou republiku podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích a současně nejsou známy ani jiné skutečnosti, které by dokládaly, že požívá výsad a imunit ve smyslu mezinárodního práva.
Podáním ze dne 5. 11. 2004, učiněným prostřednictvím téhož obhájce, obviněný doplnil shora uvedený návrh, a to v souvislosti s rozšířením trestního stíhání na základě usnesení policejního orgánu ze dne 2. 11. 2004, v podstatě toliko o skutkový popis z výroku tohoto rozhodnutí v rámci návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dne 18. 11. 2004 obviněný doplnil odůvodnění návrhu prostřednictvím podání obhájce JUDr. J. L. Uvádí, že v dané věci jde o imunitu náležející obviněnému z titulu mezinárodního práva obyčejového – zvykového. Poukazuje na status královské rodiny a oficiálně vydaný doklad, mezinárodní pas, z jehož záhlaví se zřetelně podává, že jde o příslušníka vládnoucí královské rodiny. V preambuli vyhlášky ministra zahraničních věcí o Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích se uvádí, že tato je vyhlášena za účelem „zajištění účinného výkonu funkcí diplomatických misí představujících státy“ s tím, že státy, které jsou stranami této úmluvy, potvrzují, že „pravidla obyčejového mezinárodního práva budou i nadále řídit otázky, jež nejsou výslovně upraveny ustanoveními této úmluvy“. Skutečnost, že není registrován jako člen personálu velvyslanectví Státu K. není a nemůže být pro posouzení diplomatické imunity v daném případě právně relevantní. Jeho výsady jakožto diplomatického zástupce státu jsou upraveny právě obyčejovým právem. Spolu s rodinou jsou nositeli zvláštního právního postavení osob požívajících výsad a imunit podle obyčejového mezinárodního práva, zažitých tradic a uznávaných zvyklostí. Takto s nimi bylo vždy jednáno a takto se subjektivně cítili a pociťovali status královské rodiny. Při prvotním posouzení či vyjádření orgánů činných v trestním řízení byl zcela jednostranně preferován princip práva psaného a kodifikovaného v rámci přijatých Vídeňských úmluv. Do současné doby je však značná část norem mezinárodního práva obsažena v mezinárodních obyčejích a zvyklostech. V jejich smyslu požívají imunity panovník, členové panovnického domu a další osoby k vládnoucí rodině náležející. Od středověku tato výsada platila, byla uznávána a také v naprosté většině respektována. Právo na zvláštní ochranu tedy vyplývá z jeho postavení v rámci královské rodiny, která výsad dle mezinárodních obyčejů a platných tradic užívá již dlouhou řadu let bez jakýchkoli pochybností.
Dne 30. 11. 2004 obviněný doplnil přílohy návrhu o odborné stanovisko prof. JUDr. D. J., CSc., originály a kopie diplomatických pasů, E. příkaz o jmenování členů a generálního tajemníka rady rodinných záležitostí Státu K., E. příkaz o vytvoření rady ministrů, vyhlášení trvalé ústavy pro K. stát, prohlášení Velvyslanectví Státu K. ze dne 22. 11. 2004, kopii diplomatické nóty Státu K. ze dne 18. 11. 2004, adresované Ministerstvu zahraničních věcí ČR a čestné prohlášení obviněného ze dne 18. 11. 2004.
V textu „odborného stanoviska”, zpracovaného k požadavku obhájce obviněného prof. JUDr. D. J., CSc., se po obsáhlých úvahách teorie mezinárodního práva a trestně právní imunity nejprve poukazuje na mezinárodní kodifikace mnohostranné povahy, upravující diplomatické styky mezi státy. Za hlavní dílo v tomto směru zpracovatel označuje Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích z roku 1961, jejímž předmětem je dvoustranná stálá forma diplomacie, kdy si dva státy vymění diplomatický personál. Poněvadž pak zřízení stálých misí vychází ze zásady, že rovný neovládá rovného a zásady svrchované rovnosti států, opírá se vysílání stálých zástupců o souhlas přijímajícího státu. To platí nejen pro tituláře, ale rovněž pro členy diplomatického personálu. Z uvedeného dovozuje, že jelikož Ministerstvu zahraničních věcí ČR nebylo dříve sděleno Ministerstvem zahraničních věcí Státu K. jmenování S. H. b. A. T. A.-T. za člena diplomatické mise Státu K. se sídlem v B. a rovněž nebylo zpraveno o jeho příjezdu, nemohl český úřad poskytnout náležitý souhlas s jeho jmenováním a ani mu poskytnout imunity. Dále pak poukazuje na předmět úpravy Úmluvy o zvláštních misích z roku 1969, s tím, že samotné vysílání a přijímání zvláštních misí se děje na konsensuálním základě, podle něhož přijímající stát může přijetí zvláštní mise i odmítnout. Ministerstvu zahraničních věcí přijímající země nadto musejí být sděleny všechny skutečnosti ohledně vyslání zvláštní mise, jež může plnit politické, ceremoniální či technické úkoly, zejména její příjezd, složení, umístění místností zvláštní mise a konečný odjezd jejich členů. Poukazuje přitom na případ z roku 1978, kdy byla přiznána imunita princi Charlesovi jakožto následníku trůnu při návštěvě USA. Ministerstvo zahraničních věcí USA podložilo imunitu korunního prince právním argumentem, že jmenovaný byl oficiálním diplomatickým zástupcem během zvláštní mise. Zdůvodněním však bylo současně zřetelně uznáno, že člen královské rodiny může jednat dle samostatné diplomatické způsobilosti a požívat imunity odděleně od svého členství v královské rodině. Dovozuje, že z předložených materiálů lze vyrozumět, že S. H. b. A. T. A.-T. nebyl oficiálně vyslán Státem K. do České republiky k projednání určitých otázek nebo ke splnění určitého úkolu. Toliko stručně konstatuje, že v daném případě nelze využít ustanovení Úmluvy o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců z roku 1973. Následně s poukazem na čl. 38 Statutu Mezinárodního soudního dvora poukazuje na mezinárodní obyčej, jakožto důkaz obecné praxe přijímané za právo. Právě proto, že se diplomatické právo rozvíjí po tisíciletí, nemůže být v dané trestní věci zkoumání obyčejových norem opomenuto. Podstatný vliv na formování obyčejových norem přitom přikládá praxi hlav států z dávné i nedávné minulosti. V obecné rovině státy zastupuje navenek i uvnitř nejvyšší orgán, a to v úplnosti politických a právních vztahů státu. Funkci hlavy státu může zastávat různá osoba či kolektivní orgán, přičemž její postavení v mezinárodním právu se odvozuje od mezinárodních práv a povinností, které jsou adresovány státům a nikterak jim samotným. V monarchistickém státě je panovník i nositelem svrchovanosti. Poukazuje na případ projednávaný v roce 2002 Mezinárodním soudním dvorem, v jehož rámci bylo konstatováno, že hlava státu disponuje imunitou z trestního řízení, jež má absolutní povahu. Panovník přitom může navštívit cizí stát v rámci zvláštní mise, v jejímž rámci užívá výsad a imunit a je vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu. Členové rodiny jej doprovázející při oficiální návštěvě přitom požívají v rozsáhlé míře podobné postavení jako on sám. Někteří členové rodiny navíc mohou zastávat samostatné postavení, neodvozené od hlavy státu, nýbrž z ústavy, pokud mají oddělenou úlohu, jak tomu bývá u nástupců na trůn. Pakliže monarcha požívá v oficiálních mezinárodních stycích výsady a imunity jako nedílnou vlastnost své osobní svrchovanosti, přenášejí se takové výhody na členy rodiny na základě jejich vztahu k němu, při splnění substantivních podmínek obsažených v mezinárodních normách. Těsné vztahy nebo zvláštní okolnosti jsou pak nutnými předpoklady pro rodinné příslušníky, kteří si přejí nárokovat výsady a imunity při návštěvách v zahraničí. U hlav států je přitom třeba rozlišovat mezi monarchy a ostatními nejvyššími představiteli států. Zatímco u hlav států, které nejsou panovníky, se vyžaduje náležitost člena rodiny k domácnosti hlavy státu, u panovnických rodin jsou za její členy považováni rovněž dospělí členové, jimž náleží urozenost, třebaže žijí odděleně od hlavy státu, neboť se podílejí či napomáhají s výkonem panovnických ústavních a reprezentativních funkcí. Odtud vychází možnost daná mezinárodním právem anebo zdvořilostí, aby požívaly imunity při svém oficiálním pobytu v zahraničí. Jak je zaznamenáno v dříve platných cestovních dokladech S. H. b. A. T. A.-T., tento obdržel víza, která jsou označena za diplomatická, byť se jedná pouze o rukou vepsaný záznam, od České republiky. Lze se proto domýšlet, že v těchto případech se mohl podílet či napomáhat s výkonem panovnických reprezentativních funkcí, a tím působit v rámci zvláštní mise, která je odsouhlasena přijímajícím státem. Z dostupných dokladů však vyplývá, že S. H. b. A. T. A.-T. jako člen vládnoucí rodiny Státu K. nyní přicestoval do České republiky na soukromou návštěvu se zvláštním cestovním dokladem opatřeným diplomatickou pečetí. Podstatné přitom je, že ke vstupu na území České republiky neobdržel od příslušných orgánů České republiky diplomatické vízum jako zvláštní druh souhlasu. Nicméně podle jeho informací přijížděl pravidelně do a z České republiky bez absolvování běžné hraniční kontroly. Dále pak, s poukazem na uznávané učebnice mezinárodního práva, uvádí, že soukromé návštěvy členů rodiny hlavy státu v zahraničí, aniž by provázely nejvyššího představitele, by pravděpodobně vyvolaly zvláštní nakládání s takovým členem rodiny pouze tehdy, když takové nakládání může navštívený stát nabídnout nebo souhlasí s jeho poskytnutím. To nevyhnutelně předpokládá, že přijímající stát a jeho příslušné orgány mají oficiální poznatek o chystané návštěvě, aby mohly nabídnout nebo daly souhlas s poskytnutím zvláštního nakládání. Doplňuje, že v obyčejové praxi států je však řešení této otázky nejisté, přičemž poukazuje na případ z roku 1988, kdy bylo švýcarskými orgány zahájeno vyšetřování nehody v lyžařském středisku, jíž se účastnil princ Charles, který tam trávil soukromou dovolenou, a to bez toho, aby byla brána v potaz jeho možná imunita. Konečně poukazuje na normy mezinárodní zdvořilosti, která je chápána jako chování, praxe a pravidla dobré vůle, přátelství a zdvořilého nakládání, jež jsou obvykle zachovávány ve vzájemných vztazích a stycích mezi státy, aniž by tyto subjekty mezinárodního práva byly přesvědčeny o jejich závaznosti. Ve srovnání s mezinárodními obyčeji chybí mezinárodní zdvořilosti subjektivní důvod závaznosti. Jde spíše o jednoduchou politickou vhodnost, kterou neprovází jakýkoli pocit uloženého závazku jinému státu. Nedostatek subjektivního prvku odděluje mezinárodní zdvořilost od mezinárodního obyčejového práva a mezinárodního práva vůbec. Mezinárodní zdvořilost však výraznou měrou zasahuje do mezinárodních styků, a to zejména v otázkách zacházení se členy rodin hlav států. Mezinárodní soudní dvůr ve své rozhodovací činnosti vyjádřil názor, že mnoho mezinárodních aktů na poli ceremoniálu a protokolu je vykonáváno státy pravidelně, třebaže jsou motivovány pouze úvahami o zdvořilosti, potřebě nebo tradici, a nikterak smyslem pro právní povinnost. Otázka mezinárodní zdvořilosti pak podle vyjádření, ačkoli je zcela mimoprávní povahy, může vrhat do případu částečně světlo, pakliže jsou zváženy její předpoklady jako vzájemnost, stálé zachování praxe a politická vhodnost. S poukazem na výše uvedené stanovisko uzavírá, že k otázce trestní imunity se nemůže jednoznačně vyjádřit, pro nedostatek informací o podstatných i vedlejších skutečnostech obestírajících takto složitý případ.
Obsahem výše zmíněného čestného prohlášení obviněného je jeho tvrzení, že od roku 1982 až do současnosti při jeho soukromých návštěvách České republiky (resp. státních zřízení ji předcházejících) se vždy prokazoval při vstupu na území této země svým diplomatickým pasem, oficiálně vydaným Státem K. s doložkou „Member of the Ruling Family“. Rovněž vždy při vstupu na české území požíval výsad a imunit podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961, neboť při jeho příletu byl po předložení diplomatického pasu kontrolován speciálním oddělením letiště, určeným výhradně pro diplomaty, a jeho osobní zavazadla nebyla z důvodu mezinárodněprávní ochrany nikdy kontrolována. Rovněž za existence Československé socialistické republiky byl jako držitel diplomatického pasu oprávněn nakupovat ve speciálních obchodech, zřízených výhradně pro diplomaty.
Současně bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání Generálního sekretariátu Rady rodinných záležitostí Státu K. ze dne 17. 11. 2004, ve které se vyjadřuje údiv nad postojem Ministerstva zahraničních věcí ČR, kterým nebyla uznána diplomatická imunita obviněného s ohledem na skutečnost, že není registrován jako člen diplomatické mise. Dále vyjadřuje názor, že obviněný je členem královské rodiny Státu K., jejíž kompetenci a důležitost z hlediska mezinárodních norem je třeba respektovat bez ohledu na psané zákony. Závěrem žádá, aby tento názor, jež se opírá o tradice a obyčeje, Nejvyšší soud vzal v rámci rozhodování v úvahu.
Konečně pak dne 3. 12. 2004 byl obviněným, s poukazem na výše uvedené odborné stanovisko, podán návrh na doplnění dokazování, o vyjádření Ministerstva zahraničních věcí ČR k tzv. mezinárodní zdvořilosti, a to dotazem na postoj České republiky zaujímaný k osobě obviněného pro jeho urozenost, původ a možnost vykonávat panovnické ústavní a reprezentativní funkce, s přihlédnutím k ojedinělosti případu, zachování přátelských vztahů, vzájemné úcty a důstojnosti mezi oběma státy.
Nejvyšší soud pak před rozhodnutím ve věci vyžádal nejprve u Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí ČR vyjádření k otázkám, zda jmenovaný byl v době, v níž se měl dopustit nyní posuzované trestné činnosti (tj. od roku 2002), nebo v současnosti je Ministerstvem zahraničních věcí ČR registrován jako:
- diplomatický zástupce, člen rodiny diplomatického zástupce tvořící součást jeho domácnosti, člen administrativního či technického personálu nebo člen jeho rodiny tvořící součást jeho domácnosti, příp. člen služebního personálu diplomatické mise v České republice nebo diplomatický kurýr, ve smyslu příslušných ustanovení Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích;
- zástupce cizího státu ve zvláštní misi v České republice nebo člen jejího diplomatického, administrativního, technického či služebního personálu, příp. jejich rodinný příslušník (vyjma služebního personálu) je doprovázející, ve smyslu příslušných ustanovení Úmluvy o zvláštních misích;
- konzulární úředník nebo konzulární zaměstnanec, ve smyslu příslušných ustanovení Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích;
či zda byl v době v níž se měl dopustit nyní posuzované trestné činnosti (tj. od roku 2002) nebo v současnosti je:
-členem rodiny hlavy cizího státu doprovázejícím ji na území České republiky nebo jinou osobou v jejím doprovodu;
-představitelem vlády cizího státu při oficiálním pobytu za území České republiky, příp. osobou jej doprovázející.
K popsané žádosti bylo Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 19. 11. 2004 sděleno, že obviněný S. H. b. A. T. A.-T. není a v minulosti nebyl registrován v některé z kategorií personálu diplomatické mise nebo konzulárního úřadu a tudíž nepožívá diplomatických výsad a imunit přiznávaných těmto osobám Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích nebo Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích. Dále pak, že Diplomatický protokol nemá žádné informace o tom, že by obviněný byl do České republiky vyslán jako diplomatický kurýr. Není ani osobou požívající diplomatických výsad a imunit na základě mezinárodních úmluv upravujících výsady a imunity mezinárodních organizací. Od roku 2002 nenavštívila ČR žádná delegace K. vnitřního státního orgánu pro mezinárodní styky a ani nebyla do ČR vyslána K. stranou žádná zvláštní mise ve smyslu příslušných ustanovení Úmluvy o zvláštních misích. Závěrem sdělení je uvedeno, že Diplomatickému protokolu nejsou známy žádné skutečnosti, na základě kterých by obviněný S. H. b. A. T. A.-T. mohl být osobou požívajících diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva.
Následně Nejvyšší soud vyžádal k návrhu obhájce obviněného ještě sdělení názoru Ministra zahraničních věcí ČR, jakožto představitele ústředního orgánu státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, k otázce, zda by Česká republika měla na podkladě zdvořilostních norem přistupovat k pobytu obviněného S. H. b. A. T. A.-T. jako k osobě, jíž na svém území přiznává výsady a imunity, jejichž součástí je vynětí z trestní jurisdikce.
Ministrem zahraničních věcí ČR bylo pak dne 16. 12. 2004 Nejvyššímu soudu sděleno, že mezinárodní zdvořilost nepovažuje za pramen mezinárodního práva. Ustanovení §10 tr. ř. a příslušná ustanovení Ústavy České republiky odkazují na normy mezinárodního práva, tj. pokud jde o výsady a imunity, na mezinárodní smlouvy a mezinárodní právo obyčejové, nikoli na mezinárodní zdvořilosti. Podle jeho názoru se tedy mezinárodní zdvořilost sama o sobě nemůže v daném případě nijak uplatnit, resp. nemůže zakládat žádné výsady a imunity vůči trestnímu řízení na území České republiky.
Na základě shora uvedeného návrhu Nejvyšší soud podle §10 odst. 2 tr. ř. přezkoumal v předložené věci všechny rozhodné skutečnosti a dospěl k závěru, že obviněný S. H. b. A. T. A.-T. není v této věci osobou vyňatou z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že „odborné stanovisko“ zpracované z podnětu obhájce obviněného prof. JUDr. D. J., CSc., členem katedry mezinárodního a evropského práva právnické fakulty M. u. v B., obsahuje zčásti výklad vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Tyto smlouvy tvoří součást právního řádu České republiky, takže jejich obsah není třeba dokazovat a jejich interpretace přísluší plně jen soudu. Významné jsou však ty části tohoto stanoviska, které uvádějí obsah obyčejového mezinárodního práva, jakož i poukaz na tzv. mezinárodní zdvořilost a význam, který jí je v rámci mezinárodních styků obecně přiznáván. Tyto části vzal Nejvyšší soud jako jeden z podkladů pro řešení právních otázek významných pro své rozhodnutí v této věci.
Podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán.
Podle §10 odst. 1 tr. ř. z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.
Zatímco výsadami a imunitami podle zákona jsou případy vyloučení trestního stíhání osob zastávajících taxativně určené ústavní funkce v České republice (prezident, poslanci a senátoři), výsadami a imunitami podle mezinárodního práva je třeba rozumět zvláštní práva, jichž ostatní osoby zdržující se na území České republiky nepožívají a vynětí z působnosti některých právních norem našeho vnitrostátního právního řádu, jinak platných pro osoby zdržující se na území státu. Toto zvláštní postavení osob požívajících výsad a imunit podle mezinárodního práva je jednak upraveno v mezinárodních smlouvách a jednak pochází z obyčejového mezinárodního práva.
Mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, které upravují výsady a imunity různých osob, jež by mohly mít v dané věci určitou právní relevanci, jsou Vídeňská úmluva o diplomatických stycích ze dne 18. 4. 1961 (publikovaná pod č. 157/1964 Sb.), Úmluva o zvláštních misích ze dne 8. 12. 1969 (publikovaná pod č. 40/1987 Sb.) a Vídeňská úmluva o konzulárních stycích ze dne 24. 4. 1963 (publikovaná pod č. 32/1996 Sb.). Nejvyšší soud nepovažuje za účelné, vzhledem ke všem dosud konstatovaným skutkovým okolnostem, zmiňovat smluvní úpravu výsad a imunit osob podílejících se v rámci misí, delegací či jiným způsobem na činnosti mezinárodních organizací a orgánů, konferencí apod.
Nejvyšší soud přitom již v minulosti, ve svém rozhodnutí publikovaném pod č. 15/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – části trestní, zaujal právní názor, že pouze na základě skutečnosti, že obviněný je držitelem diplomatického pasu, který mu byl vydán příslušnými orgány cizího státu, nelze dovodit existenci podmínek stanovených Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích, při jejichž splnění se jedná o osobu, která na území České republiky požívá diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva (čl. 31 citované Vídeňské úmluvy), takže by byla z tohoto důvodu vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §10 odst. 1 tr. ř. a její trestní stíhání by tudíž bylo nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z uvedeného právního názoru lze dovodit závěr, že naplnění podmínek stanovených pro uplatnění výsad a imunit podle citovaných mezinárodních smluv je třeba vždy posuzovat podle faktických okolností případu.
Podle čl. 31, 37 a 40 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích jsou z trestní jurisdikce přijímajícího státu vyňati (v různém rozsahu) diplomatický zástupce, člen rodiny diplomatického zástupce tvořící součást jeho domácnosti, člen administrativního či technického personálu nebo člen jeho rodiny tvořící součást jeho domácnosti a člen služebního personálu diplomatické mise. Čl. 39 pak stanoví, že každá osoba, která má nárok na výsady a imunity, jich bude požívat, jakmile vstoupí na území přijímajícího státu, aby nastoupila své místo, anebo, je-li už na jeho území, jakmile její jmenování bude notifikováno ministerstvu zahraničních věcí nebo jinému ministerstvu, o kterém může být dohoda. Když skončí funkce osoby požívající výsad a imunit, skončí tyto výsady a imunity obvykle v okamžiku, kdy tato osoba opustí zemi, anebo po uplynutí rozumné doby, ve které tak má učinit, avšak potrvají až do této doby i v případě ozbrojeného konfliktu. Imunita však trvá, pokud jde o činy, které tato osoba podnikla při výkonu svých funkcí jakožto člen mise. Současně podle čl. 4 se vysílající stát musí ujistit, že přijímající stát udělil agrément osobě, kterou zamýšlí pověřit jako šéfa mise v tomto státě a podle čl. 10 ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu nebo takové jiné ministerstvo, o němž může být dohoda, má být uvědomeno o jmenování členů mise, jejich příjezdu a konečném odjezdu nebo o ukončení jejich funkce na misi; příjezdu a konečném odjezdu osoby náležející k rodině člena mise, a případně o skutečnosti, že osoba se stala nebo přestala být příslušníkem rodiny člena mise; příjezdu a konečném odjezdu soukromých služebných osob, které jsou v zaměstnání osob členů mise a případně o skutečnosti, že opouštějí zaměstnání těchto osob; najímání a propouštění osob, které jsou trvale usídleny v přijímajícím státě, jako členů mise nebo soukromých služebných osob oprávněných k výsadám a imunitám. Podle možnosti pak má být dáváno předchozí oznámení o příjezdu a konečném odjezdu.
Podle čl. 31, 36, 37 a 39 Úmluvy o zvláštních misích jsou z trestní jurisdikce přijímajícího státu vyňati (v různém rozsahu) zástupce cizího státu ve zvláštní misi nebo člen jejího diplomatického, administrativního, technického či služebního personálu, příp. jejich rodinný příslušník (vyjma služebního personálu) je doprovázející. Současně však podle čl. 2 platí, že stát může vyslat zvláštní misi do jiného státu se souhlasem tohoto státu, který byl získán předem diplomatickou cestou nebo jiným dohodnutým nebo vzájemně přijatelným způsobem. Přitom podle čl. 8 vysílající stát může (s jistými výhradami) volně jmenovat členy zvláštní mise poté, co přijímajícímu státu poskytl všechny nezbytné informace týkající se početnosti a složení zvláštní mise, zvláště jména a funkce osob, které zamýšlí jmenovat. Přijímající stát přitom může bez udání důvodů odmítnout přijetí kterékoli osoby jako člena zvláštní mise. Konečně podle čl. 11 ministerstvo zahraničních věcí přijímajícího státu nebo jiný takový orgán, který byl dohodnut, má být uvědomeno mimo jiné o složení zvláštní mise a o jakýchkoli pozdějších změnách v tomto složení; příjezdu a konečném odjezdu členů mise a ukončení jejich funkcí v misi; příjezdu a konečném odjezdu jakékoli osoby doprovázející člena mise; najímání a propouštění osob, které jsou trvale usídleny v přijímajícím státě jako členů mise nebo jako soukromého personálu. Pokud to není nemožné, oznámení o příjezdu a konečném odjezdu musí být dáno předem.
Podle čl. 43 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích jsou z jurisdikce přijímajícího státu, pokud jde o úkony prováděné při výkonu konzulárních funkcí, vyňati konzulární úředníci a konzulární zaměstnanci. Podle čl. 10 odst. 1 jsou vedoucí konzulárních úřadů jmenováni vysílajícím státem a přijímáni k výkonu svých funkcí přijímajícím státem. Čl. 19 odst. 1 a 2 pak stanoví, že vysílající stát může svobodně jmenovat členy konzulárního personálu, přičemž ale musí sdělit přijímajícímu státu plné jméno, kategorii a třídu všech konzulárních úředníků kromě vedoucích konzulárních úřadů tak, aby tento stát měl dostatek času vykonat, pokud si to přeje, svá práva podle čl. 23 odst. 3 (prohlášení osoby za non grata). Konečně podle čl. 24 ministerstvu zahraničních věcí přijímajícího státu nebo úřadu tímto ministerstvem určenému se oznamuje jmenování členů konzulárního úřadu, jejich příjezd po jmenování na konzulární úřad, jejich definitivní odjezd nebo skončení jejich funkcí a všechny jiné změny, které mají vliv na jejich status a které mohou nastat během jejich služby na konzulárním úřadě; příjezd a definitivní odjezd rodinného příslušníka člena konzulárního úřadu, který s ním žije ve společné domácnosti, a tam, kde to připadá v úvahu, případy, kdy osoba se stane nebo přestane být takovým rodinným příslušníkem; příjezd a definitivní odjezd členů soukromého personálu a tam, kde to připadá v úvahu, skončení jejich služby; zaměstnání a propuštění osob usedlých v přijímajícím státě, pokud jde o členy konzulárního úřadu nebo členy soukromého personálu požívající výsad a imunit. Příjezd a konečný odjezd se pokud možno rovněž oznamuje předem.
Z dikce shora citovaných ustanovení mezinárodních úmluv lze podle názoru Nejvyššího soudu spolehlivě dovodit, že má-li být konkrétní osobou vykonávána působnost některé z uvedených kategorií osob, jimž přijímací stát přiznává jako součást imunit vynětí ze své trestní jurisdikce, musí být přijímající stát také zpraven o příslušném postavení této konkrétní osoby v rámci diplomatické nebo zvláštní mise či konzulárního úřadu a nejpodstatnějších okolnostech jejího pobytu, jako jsou příjezd a odjezd. Opak by nezbytně vedl k neudržitelnému stavu, kdy by stát takovou osobu reálně nemohl chránit a nabídnout jí zacházení ve smyslu jí náležejících výsad a imunit. V teorii lze najít i striktnější názory, že „důkazem o příslušnosti k diplomatickému sboru je zápis do diplomatické listiny, jež eviduje i pořadí jejich oficiálního přijetí. Jakkoli zápis do diplomatické listiny nemusí představovat důkaz absolutní, nýbrž jen presumovaný, pak tuto povahu nemá pouhé držení diplomatického pasu. Počátek jurisdikční imunity je dán okamžikem vstupu diplomata na území přijímajícího státu, jehož příjezd má být oznámen předem. Pokud už je v zemi, pak okamžikem notifikování. Pojmově vzato, stát nemá důvodu, proč by výsady a imunity přiznával diplomatům, kteří u něho nejsou akreditováni“ (viz Čepelka, Č. – Šturma, P.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Eurolex Bohemia 2003).
Nejvyšší soud proto, jak je uvedeno výše, učinil u Ministerstva zahraničních věcí ČR dotaz ke zjištění, zda S. H. b. A. T. A.-T. byl v době, v níž se měl dopustit nyní posuzované trestné činnosti, nebo v současnosti je Ministerstvem zahraničních věcí ČR ve smyslu dotčených mezinárodních úmluv registrován jako některá z osob jež v České republice nepodléhají trestní jurisdikci. Diplomatickým protokolem Ministerstva zahraničních věcí ČR mu byla podána již konstatovaná negativní zpráva. Za této situace tedy Nejvyššímu soudu nezbylo, při současné absenci zpochybnění pravdivosti tohoto tvrzení obviněným, případně příslušnými orgány Státu K., než konstatovat, že obviněný S. H. b. A. T. A.-T. nepožívá v České republice ve vztahu k trestnímu řízení výsad a imunit upravených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obviněný nepožívá výsad a imunit podle obyčejového mezinárodního práva, jakožto dlouhodobých vzorů chování, zachovávaných subjekty mezinárodního práva v praxi jejich vzájemného styku, za současného přesvědčení o právní povinnosti k jejich zachování.
Za nesporné přitom v tomto smyslu považuje, v souladu s teoretickými díly zpracovávajícími tuto problematiku (srov. např. Potočný, M.: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 2. vydání. Praha, C. H. Beck 2003; Seidl-Hohenveldern, I.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, CODX Bohemia 1999; Čepelka, Č. – Šturma, P.: Mezinárodní právo veřejné. Praha, Eurolex Bohemia 2003), vynětí z trestní jurisdikce jakožto součást imunit ve vztahu k hlavě cizího státu, pobývající na území České republiky s vědomím příslušných orgánů našeho státu. Stejně jsou chráněny i všechny osoby, které hlavu cizího státu při pobytu na českém území doprovázejí. Další nespornou kategorií osob požívajících výsad a imunit včetně vynětí z trestní jurisdikce jsou pak předsedové a členové cizích vlád (resp. orgánů vykonávajících působnost vlády), pobývají-li v České republice oficiálně, tj. s úředním posláním a souhlasem našich orgánů. Totéž opět platí i pro osoby v jejich doprovodu. Konečně pak nelze obecně vyloučit ani možnost poskytnutí výsad a imunit ani zástupcům případných jiných vnitřních orgánů cizích států pro mezinárodní styky při jejich oficiálním pobytu na území České republiky.
V posuzované věci se podává, že obviněný S. H. b. A. T. A.-T. je státním příslušníkem Státu K., jež je podle svého vlastního vyjádření nepřímým bratrancem současného K. krále. Stejně tak uvedl, že od roku 1982 až do současnosti Českou republiku navštěvoval soukromě (viz shora text čestného prohlášení obviněného), přičemž zde působí ve dvou společnostech, a to c. k. R., prodávající letenky a zájezdy, a společnosti založené za účelem koupě nemovitostí (viz protokol o výslechu obviněného ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 1 Nt 203/2004).
Z již výše konstatovaného vyjádření Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí ČR k dotazu Nejvyššího soudu, zda S. H. b. A. T. A.-T. byl v době, v níž se měl dopustit nyní posuzované trestné činnosti nebo v současnosti, je členem rodiny hlavy cizího státu doprovázejícím ji na území České republiky nebo jinou osobou v jejím doprovodu, případně představitelem vlády cizího státu při oficiálním pobytu na území České republiky, příp. osobou jej doprovázející, vyplývá, že od roku 2002 nenavštívila ČR žádná delegace K. vnitřního státního orgánu pro mezinárodní styky (tzn. hlavy státu, členů vlády, příp. jiného správního orgánu pro mezinárodní styky).
Ani výše uvedené všeobecně uznávané a nesporné normy mezinárodního obyčejového práva tedy na obviněného a jeho pobyt na českém území aplikovat nelze.
Argumentace obsažená ve vyjádření prof. J., předloženém obhájcem obviněného, poukazuje i na další, v obyčejové praxi států však ne zcela jednotně pojímanou problematiku imunity, a to imunity členů rodiny hlav cizích států. Stručně shrnuto konstatuje, že někteří členové panovnických rodin mohou zastávat samostatné postavení, neodvozené od hlavy státu, nýbrž z ústavy, pakliže mají oddělenou úlohu, jak tomu bývá u nástupců na trůn. U panovnických rodin jsou za její členy považováni rovněž dospělí členové, jimž náleží urozenost, třebaže žijí odděleně od hlavy státu, neboť se mohou podílet či napomáhat s výkonem panovnických ústavních a reprezentativních funkcí. Odtud vychází možnost daná mezinárodním právem anebo zdvořilostí, aby požívaly imunity při svém oficiálním pobytu v zahraničí. Jejich soukromé návštěvy v zahraničí, aniž by provázely nejvyššího představitele, by pravděpodobně vyvolaly zvláštní nakládání s takovým členem rodiny pouze tehdy, když takové nakládání může navštívený stát nabídnout nebo souhlasí s jeho poskytnutím. To nevyhnutelně předpokládá, že přijímající stát a jeho příslušné orgány mají oficiální poznatek o chystané návštěvě, aby mohly nabídnout nebo daly souhlas s poskytnutím zvláštního nakládání.
Jakkoli by Nejvyšší soud s citovaným názorem souhlasil, pak to nic nemění na skutečnosti, že na posuzovaný případ nedopadá. I když vzhledem k charakteru příbuzenského vztahu obviněného S. H. b. A. T. A.-T. ke K. vládci bylo možno pochybovat o případném nástupnictví a o jeho podílu na výkonu panovnických ústavních a reprezentativních funkcí, rozhodující je, že podle jeho vlastních vyjádření i ostatních materiálů shromážděných ve spise, jeho pobyt na území České republiky neměl oficiální, ale ryze soukromý charakter. Skutečnost, že by Česká republika po dobu jeho pobytu na českém území obviněnému nabídla nebo poskytla „zvláštní nakládání“ s jeho osobou v rozsahu imunit pokrývajících i vynětí z trestní jurisdikce, z obsahu spisu nevyplývá, naopak z již opakovaně citovaného vyjádření Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí ČR je možno dovodit, že tak neučinila. Samotným obviněným namítaný fakt odlišného režimu letištních kontrol podle názoru Nejvyššího soudu důsledky v tomto rozsahu založit nemohl, což lze s jistotou konstatovat i o případném využívání speciálních obchodních provozoven před rokem 1990.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za potřebné se vyjádřit i k tzv. mezinárodní zdvořilosti, a to přesto, že ministrem zahraničních věcí ČR, jakožto představitelem ústředního orgánu státní správy České republiky pro oblast zahraniční politiky, byl vyjádřen názor, že mezinárodní zdvořilost sama o sobě nemůže zakládat žádné výsady a imunity vůči trestnímu řízení na území České republiky. Mezinárodní zdvořilost právní teorie chápe jako jisté dobrovolně „ze zdvořilosti“ provedené ústupky, které tvoří mezistupeň mezi mezinárodním obyčejovým právem a pouhými zvyklostmi. Jedná se o ústupky, které jsou subjekty mezinárodního práva zachovávány ne pro splnění právní povinnosti, nýbrž pouze ze zdvořilosti. Ačkoli je pravdou, že ustanovení §10 odst. 1 tr. ř. hovoří o osobách požívajících výsad a imunit podle mezinárodního práva, jímž mezinárodní zdvořilost není, má Nejvyšší soud zato, že je přinejmenším sporné, zda by nebylo na místě toto ustanovení analogicky aplikovat i na případy, kdy by konkrétní osobě byly výsady a imunity Českou republikou fakticky přiznány, a to nikoli z důvodu právní povinnosti, nýbrž uplatněním právě mezinárodní zdvořilosti. Tzn. když by Česká republika nabídla či vyjednala např. z důvodu politické vhodnosti pro pobyt určité osoby na jejím území výsady a imunity, vědoma si toho, že podle mezinárodních smluv či obyčejů jí nepřísluší.
Ve vztahu k přezkoumávané věci však tato úvaha zůstává toliko v akademické podobě. Nejvyšší soud, vycházeje z opatřeného stanoviska ministra zahraničních věcí ČR, dospěl k závěru, že Českou republikou nebylo obviněnému při jeho pobytu zde přiznáno na podkladě mezinárodní zdvořilosti odlišné postavení, které by byť teoreticky ve smyslu shora uvedeného výkladu mohlo zakládat vynětí z trestní jurisdikce. K tomuto závěru dospěl logickým výkladem stanoviska ministra. Na jeho základě lze v podstatě usuzovat na to, že neočekávají-li orgány České republiky příslušné pro oblast zahraniční politiky, že by uplatnění mezinárodní zdvořilosti bylo vůbec sto vyloučit trestní jurisdikci, ztěží mohou vědomě přistupovat k obviněnému jako k osobě, jíž při pobytu na území našeho státu přiznávají právě s poukazem na mezinárodní zdvořilost imunity, jejíchž součást by tvořilo vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
Na základě výše uvedených argumentů lze uzavřít, že S. H. b. A. T. A.-T. není v předmětné trestní věci vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu jakožto osoba požívající výsad a imunit.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 16. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch