ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.30.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 30/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. března 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Z a m í t á se návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů do evidence Rejstříku trestů o odsouzení občana České republiky J. K., rozsudkem Zemského soudu Cottbus, Spolková republika Německo, ze dne 20. 1. 1994, sp. zn. 21 Kls 2/94, 31 Js 71/93.
Odůvodnění:
Rozsudkem Zemského soudu Cottbus, Spolková republika Německo, ze dne 20. 1. 1994, sp. zn. 21 Kls 2/94, 31 Js 71/93, jenž nabyl právní moci dne 20. 1. 1994, byl J. K. uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi ve třech případech z toho v jednom případě v souběhu s podporováním prostituce podle §180a odst. 4, a §181 odst. 1 č. 1 německého trestního zákona ve znění vyhlášky z 10. 3. 1987, §181 odst. 1, §53, §54 německého trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Uvedeného trestného činu se dopustil podle zjištění soudu tím, že :
1. V březnu roku 1990 nutil tehdy 18-ti letou svědkyni B., s níž je ženatý, ranami a výhružkou, že ji jinak zabije, v A. v Nizozemsku, aby provozovala prostituci. Kvůli strachu pracovala svědkyně několik měsíců jako prostitutka v A. Většinu dosažených výdělků z prostituce získával obviněný.
2. V srpnu 1991 nutil v tehdejší době 19-ti letou svědkyni B. v T. pod výhrůžkami bití, aby udržovala v baru R. S. za úplatu sexuální kontakty s různými střídajícími se partnery. Svědkyně byla činná po dobu asi 5 měsíců v baru R. jako prostitutka.
3. Zhruba od září 1992 vyhrožoval svědkyni B. v T. opět výhrůžkami bitím, pokud nebude provozovat prostituci v C. v ubytovně F. Svědkyně, zastrašená na základě výhrůžek na to pak za úplatu provozovala sexuální služby se střídajícími se partnery po dobu asi 2 měsíců v ubytovně C. Převážnou část svého výdělku z prostituce musela odevzdávat obviněnému, který ji také několikráte bil.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona o Rejstříku trestů se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 trestního řádu Nejvyšší soud ČR. Podle §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů může však Nejvyšší soud ČR na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle §4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky. Jinými slovy takový cizí rozsudek má na území České republiky tzv. jiné (tj. jiné než vykonání trestu) účinky ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 tr. zák. (srov. k tomu blíže č. 33/1997 Sb. rozh. tr.).
Dříve než Nejvyšší soud mohl přistoupit k přezkumu naplnění podmínek postupu podle §4 odst. 2 zákona o Rejstříku trestů, musel s ohledem na specifika projednávané věci nejprve posoudit otázku jeho časové působnosti, tzn. zda je zákonným podkladem pro rozhodnutí o zaznamenání těch cizozemských rozsudků do evidence Rejstříku trestů, které byly učiněny a nabyly právní moci před účinností této zákonné úpravy.
Dospěl přitom k závěru, že rozhodnout o zaznamenání údajů o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem lze toliko ve vztahu k cizozemským rozhodnutím, jež byla vydána a nabyla právní moci po účinnosti zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, tj. po 1. 1. 1995, což dovozuje z následující argumentace:
Uvedeným zákonem byl zřízen jak samotný Rejstřík trestů, tak zaveden institut zaznamenávání údajů o odsouzeních občanů České republiky cizozemskými soudy do jeho evidence s důsledky uvedenými v §4 odst. 3 tohoto zákona. Do jeho účinnosti byl nejblíže podobný postup upraven ustanovením §2 odst. 4 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 54/1970 Sb., o rejstříku trestů, v jehož rámci byla do rejstříku trestů, vedeného Generální prokuraturou České socialistické republiky, zapisována odsouzení vyslovená cizozemskými soudy toliko přikázal-li tak ministr spravedlnosti (§2 odst. 4). K zápisu cizozemského odsouzení do tehdejšího rejstříku trestů tedy docházelo na základě úkonu, založeného na odlišném procesním postupu spočívajícího na jiných principech, přičemž podstatné je, že tento zápis neměl důsledky z hlediska tzv. jiných účinků trestního rozsudku cizího státu. Zápis vlastně sloužil jen k informaci o osobě pachatele. Trestní zákon v tehdy platném znění ustanovení §21 odst. 2 jednoznačně vylučoval, aby trestní rozsudek cizího státu byl na území České republiky vykonán nebo tu měl jiné účinky, nestanovila-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou byla Česká republika vázána, něco jiného.
Pro úplnost je třeba dodat, že účinky cizího rozsudku se rozlišují na negativní a pozitivní. První vyžadují ze strany uznávajícího státu pasivitu, tj. jeho orgány nemohou v téže věci znovu provést trestní stíhání, popř. znovu vykonat trest vytrpěný pro týž čin v cizině. Druhé vyžadují aktivitu, tj. provedení určitých opatření na základě cizího rozhodnutí. Vedle výkonu cizího trestního rozsudku jsou dalšími (ve smyslu ustanovení §21 odst. 2 tr. zák. „jinými“) pozitivními účinky trestního rozsudku především zohlednění právních skutečností, s nimiž právní řád podle vnitrostátního práva váže určité důsledky, zejména recidivu podle vlastního zákona.
Je tedy zřejmé, že změna ve významu zápisu rozsudku cizího státu do Rejstříku trestů, ke které došlo přijetím zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, je zcela zásadní povahy. Rozhodující pro závěr o časové působnosti jej upravujících ustanovení je podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost, že odsouzením občanů České republiky cizozemskými soudy z doby před jejich účinností byl přiznán vnitřním právním řádem určitý právní režim, který nemůže být dodatečně měněn v neprospěch odsouzených. Nemá-li citovaný zákon zvláštní ustanovení, jež by přímo stanovilo, že Nejvyšší soud může rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, k němuž došlo před jeho účinností, je proto nutno mít za to, že upravuje takový postup jen pro nová odsouzení, na které dosavadní právní režim nedopadal.
Protože odsouzení J. K. německými soudy, jehož se týkal návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky bylo učiněno a nabylo právní moci před 1. lednem 1995, Nejvyššímu soudu nezbylo, než již z tohoto důvodu podaný návrh zamítnout (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 11 Tcu 265/2003).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík