ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.42.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 42/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. března 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky J. K., rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 3. 1998, sp. zn. 201 Ls 142 Js 42584/97, ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 10 Ns 142 Js 42584/97, a to pro trestný čin výdělečného nelegálního převádění cizinců ve dvou případech v reálném souběhu, v ideálním souběhu s jejich nelegálním vstupem a nedovoleným pobytem podle §92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 2, č. 1 odst. 1, č. 1 a č. 6 německého cizineckého zákona, §52, §53 německého trestního zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 23. 3. 1998, sp. zn. 201 Ls 142 Js 42584/97, jenž nabyl ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech, Spolková republika Německo, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 10 Ns 142 Js 42584/97, právní moci dne 4. 12. 1998, byl J. K. uznán vinným trestným činem výdělečného nelegálního převádění cizinců ve dvou případech v reálném souběhu, v ideálním souběhu s jejich nelegálním vstupem a nedovoleným pobytem podle §92a odst. 1 č. 1 a 2, odst. 2, č. 1 odst. 1, č. 1 a č. 6 německého cizineckého zákona, §52, §53 německého trestního zákona. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu tím, že
1. dne 2. 7. 1997 v době před 4.30 hod. nezákonně převedl asi deset iráckých státních příslušníků, z nichž bylo několik dětí ve věku do šesti let, z L. přes zelenou hranici až do B.-B. Tady byli cizinci převzati třetí osobou k další přepravě do vnitrozemí. Za to mu byla přislíbena od objednatele, osoby jménem S., odměna ve výši 700,- DM. Obnos nebyl vyplacen, neboť osoby byly při náhodné kontrole zadrženy a do B. nedojely.
2. dne 12. 7. 1997 na zakázku stejného objednatele převedl za přislíbenou odměnu ve výši 700,- DM sedm dospělých osob indické státní příslušnosti z D. přes zelenou hranici u C./S. Byl zadržen spolu s I. krátce po překročení hranice.
V obou případech věděl, že cizinci nevlastní cestovní pas potřebný k regulérnímu překročení hranice. Za tento trestný čin byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a čtyř měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německých soudů do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle §4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle §171a tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. J. K. se pro finanční prospěch podílel na ilegální organizované přepravě většího počtu cizinců přes státní hranici na území jiného státu. Závažnost činu je podstatnou měrou zvyšována také okolností spočívající v osobě pachatele, podávající se z předmětného rozsudku, a to, že jmenovaný byl v minulosti již opakovaně německými soudy trestán pro trestnou činnost obdobného charakteru, naposledy byl pro tuto činnost pravomocně odsouzen tři měsíce před spácháním výše uvedeného trestného činu. Jedná se o nebezpečnou a v posledních letech také velmi rozšířenou trestnou činnost, která současně poškozuje i zájmy České republiky. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen již citelný trest odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík