ECLI:CZ:NS:2004:11.TCU.46.2004.1
sp. zn. 11 Tcu 46/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 9. března 2004 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občana České republiky M. M., roz. Ž., rozsudkem Obvodového soudu Amberg, Spolková republika Německo, ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. Ls 10 Js 12531/98, a to pro trestný čin loupeže s úmyslným ublížením na zdraví podle §249 odst. 1, §223 odst. 1, §230, §52 německého trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodového soudu Amberg, Spolková republika Německo, ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. Ls 10 Js 12531/98, jenž nabyl právní moci dne 11. 5. 1999, byl M. Ž. uznán vinným trestným činem loupeže s úmyslným ublížením na zdraví podle §249 odst. 1, §223 odst. 1, §230, §52 německého trestního zákona. Uvedeného trestného činu se dopustil tím, že dne 3. 12. 1998 kolem 12.30 hod., když vstoupil do obchodu s potravinami S. v obci G., Z. S. 4, s původním úmyslem koupit si cigarety, vzal košík, dal do něj sáčkovou polévku, šel k pokladně a podával poškozené E. G. desetimarkovou bankovku. Když po ní poškozená sáhla, udeřil ji nenadále pěstí silně do obličeje tak, že klopýtla dozadu a spadla na stojan s obleky, potom sáhl do pokladny, která byla v zásuvce prodejního pultu, vzal z ní 430,- DM, poškozená G. se postavila a napřáhla na obžalovaného židli, ten jí však zasadil další úder tak, že poškozená spadla do hromady beden s kolou, a následně uprchl. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo podle §4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen zákon), Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německého soudu do evidence Rejstříku trestů České republiky.
Nejvyšší soud věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů.
Podle §4 odst. 1 zákona se do evidence Rejstříku trestů zaznamenávají údaje o odsouzení cizozemským soudem, jestliže o uznání rozsudku takového soudu rozhodl podle §384a odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud. Podle §4 odst. 2 zákona může však Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o jiném odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky, a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Konečně pak podle §4 odst. 3 téhož zákona, jestliže Nejvyšší soud rozhodne o uznání rozsudku podle odstavce 1 nebo o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů podle odstavce 2, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky.
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzený M. Ž., nyní M. je občanem České republiky, který byl odsouzen cizozemským soudem, přičemž odsouzení se týká skutku, který vykazuje znaky trestného činu i podle právního řádu České republiky (trestný čin loupeže podle §234 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona. Pro úplnost je třeba dodat, že na základě rozhodnutí Městského úřadu v Příbrami ze dne 17. 8. 2000, č. j. vnitř.8692i/1448/608/2000, které nabylo právní moci dne 21. 8. 2000, byla M. Ž. povolena změna příjmení na „M.“.
V posuzované věci jsou dány ovšem i podmínky materiální povahy. M. Ž., nyní M. se s úmyslem bezdůvodně se obohatit dopustil skutku, jenž je zvlášť závažným trestným činem i podle českého právního řádu. Je třeba připomenout i vlastní způsob opakovaného použití násilí vůči poškozené. Pokud jde o druh trestu, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody již v nikoliv zanedbatelné podobě. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík