ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1003.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1003/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 o dovolání obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. května 2004, sp. zn. 5 To 300/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 222/2003, takto:
Dovolání obviněného R. H. se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. 9 T 222/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Uvedené trestné činnosti se měl podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustit tak, že v době od 9. prosince 2002 do 2. června 2003 z Věznice v K., kde vykonával trest odnětí svobody, celkem v šesti případech, zaslal manželům Š. a R. S. do jejich trvalého bydliště v K., ul. B. 547/5, dopisy a pohlednice, ve kterých uváděl, že se na ně již moc těší, má pro ně překvapení, o kterém však nemůže psát a dále, aby si dali zvlášť pozor na své děti. V jedné pohlednici s motivem R. s. v K. uvedl, že udělá vše pro to, aby tyto prostory mohli navštívit, takže skutečnosti v dopisech a pohlednicích uváděné vyvolaly především u Š. S. důvodnou obavu z možného ohrožení. Š. S. byla totiž v jiné trestní věci vedené proti R. H. vyslechnuta jako svědek, přičemž i na základě její svědecké výpovědi byl R. H. uznán vinným a rozsudkem Okresního soudu v Karviné sp. zn. 3 T 113/99 ze dne 9. listopadu 2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 5 To 779/2000 ze dne 26. ledna 2001 odsouzen pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let nepodmíněně.
Pro uvedené byl odsouzen podle §197a odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku se obviněný v zákonné lhůtě odvolal, přičemž Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. května 2004, sp. zn. 5 To 300/2004, podle §256 tr. řádu předmětné odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. H. dne 18. června 2004 poštou prostřednictvím advokáta dovolání na adresu Okresního soudu v Karviné, přičemž dovolání bylo Okresnímu soudu v Karviné doručeno dne 21. června 2004. Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod argument, dle něhož rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Důvodnost podaného dovolání pak spatřuje v tom, že skutek, jak je vymezen ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, se sice stal, ale dle dovolatele nevykazuje znaky trestného činu podle §197a odst. 1, 2 tr. zák., ani jiného trestného činu, jelikož ze skutkových zjištění jak nalézacího tak odvolacího soudu plyne, že manželům S. nevyhrožoval ani usmrcením, ani těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Obviněný v návaznosti na to tvrdí, že byl shledán vinným nikoliv na podkladě objektivních zjištění, že by poškozeným manželům S. kvalifikovaným způsobem vyhrožoval (protože objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám), ale na podkladě toho, že si jmenovaní korespondenci „vyhodnotili“ tak, že jde v podstatě o skryté výhrůžky. Dovolatel poukázal na to, že nalézací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku zjistil, že korespondence výhrůžky neobsahuje, obsahuje ale ironický podtext, z něhož lze výhrůžky toliko dovodit. Obviněný považuje hodnocení pohlednice s motivem rehabilitačního sanatoria v Karviné ze strany odvolacího soudu v tom smyslu, že vyznívá jednoznačně výhrůžně, za absurdní. Upozorňuje, že stručným nahlédnutím na pohlednici lze zjistit, že jde o standardní pohlednici města K., kde v pozadí je zachycena budova nikoliv r. s. v K., ale l. D., které se na území města K. nacházejí. Namítá, že v těchto lázních se neléčí pouze nemoci pohybového ústrojí, ale i jiná onemocnění a zpochybňuje závěry soudů, že z charakteru onemocnění pohybového ústrojí, které se v lázních taktéž léčí, je možno vyvodit skrytou, resp. zjevnou výhrůžku. Dovolatel má za to, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu nestačí toliko subjektivní pocit poškozeného, že je mu vlastně vyhrožováno, a to dokonce zněním listin zaslaných poštou zcela nezávadného obsahu, který si vyložil tak, že jde o skryté výhrůžky. Poukázal na protokol o trestním oznámení sepsaný s poškozenou S. dne 29. dubna 2003 na OSZ v K., z něhož se podává, že poškozená oznámila, že jí zasílal z věznice pohlednice, které mají výhrůžný podtext a z tohoto důvodu se cítí omezená ve svém běžném způsobu života. Odkázal i na své důkazní návrhy podané u dovolacího soudu dne 11. května 2004, které měly vyvrátit pravdivost „stesků“ poškozené S. o tom, jak ji korespondence omezila v běžném způsobu života, jak se musela odstěhovat z bytu apod. a se kterými se odvolací soud dle jeho přesvědčení nevypořádal. V závěru dovolání dovolatel zdůraznil, že se žalovaného trestného činu nedopustil, a proto měl odvolací soud vynést zprošťující rozsudek a nikoli potvrdit rozsudek nalézacího soudu.
V petitu dovolání dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení a rozhodnutí. Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání výkon rozhodnutí odložil.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obsah výhrůžky je v ustanovení §197a tr. zák. konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, přičemž z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že obviněnému je kladeno za vinu „vyhrožování jinou těžkou újmou“. Dle státního zástupce, zda je někomu vyhrožováno „jinou těžkou újmou“, musí být hodnoceno jednak s přihlédnutím k těžkým ujmám v citovaném zákonném ustanovení výslovně uvedeným (usmrcení, těžká újma na zdraví), a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být i vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví osobě poškozenému blízké apod. Státní zástupce upozornil, že z výpovědi poškozené Š. S., jakož i z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 3 T 113/99 vzal soud za prokázané, že jmenovaná byla poškozenou i v předchozí trestní věci obviněného, v níž byl uznán vinným za spáchání trestných činů podle §234 odst. 1 tr. zák. a §238 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, z jehož výkonu manželům S. zasílal zmiňované dopisy a pohlednice. Státní zástupce konstatoval, že z obsahu korespondence je zřejmé, že obviněný manželům S. připomíná, že zejména na základě jejich svědectví byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a jím zvolená formulace jednoznačně svědčí o tom, že má v úmyslu poškozené po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody navštívit a „pomstít se jim“ za skutečnost, že proti němu vypovídali jako svědci v předchozí věci. Domnívá se dále, že výhrůžky ohledně dětí poškozených, jakož i ve vztahu k „překvapení“ a „navštívení“ nemocničního zařízení, je třeba v kontextu dané trestní věci s předchozí věcí obviněného zcela jednoznačně hodnotit jako výhrůžky „jinou těžkou újmou“ ve smyslu ustanovení §197a tr. zák. Státní zástupce vyslovil názor, dle něhož nutno zohlednit i skutečnost, že poté, co byl obviněný v lednu 2004 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, změnila poškozená Š. S. místo svého bydliště a dcera poškozených přestala navštěvovat mateřskou školu, již navštěvovala do té doby. Bez významu není ani osoba obviněného a jeho předchozí trestná činnost, když z opisu rejstříku trestů vyplývá, že již byl osmkrát soudně trestán pro násilnou a majetkovou trestnou činnost. Státní zástupce považuje za nepochybné, že korespondence obviněného vyznívá jednoznačně výhrůžně, přičemž svým charakterem se jedná o výhrůžky „jinou těžkou újmou“ a obviněný takto jednal cíleně v souvislosti s postavením poškozených jako svědků v jeho předchozí trestní věci. Je proto toho názoru, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, uplatněné v dovolání. Státní zástupce uzavírá, že napadená rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Dovolání obviněného R. H. hodnotí státní zástupce jako zjevně neopodstatněné a navrhuje je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Zároveň souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. řádu/, neboť bylo podáno proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Dále shledal, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. řádu) a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, protože tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Veden v konstantní judikatuře již stvrzenou interpretací dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, omezil se proto Nejvyšší soud toliko na otázku, naplnil-li obviněný svým jednáním dle skutkových zjištění nalézacího soudu, akceptovaných soudem odvolacím, uvedených ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku a namítl, že tento nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Námitky dovolatele vůči neprovedeným důkazům, na které se odvolával obviněný tím, že je podal již v odvolacím řízení, a týkajícím se korespondence adresované poškozené S., vybočovaly z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nenaplňovaly svým obsahem ani jiný dovolací důvod, a Nejvyšší soud k nim proto nepřihlížel.
Naproti tomu jako relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu shledal Nejvyšší soud námitky dovolatele oponující závěru okresního soudu, že zjištěným skutkem naplnil znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, odst. 2 tr. zák., zejména pokud jde o znaky „vyhrožování jinou těžkou újmou“.
Znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, odst. 2 tr. zák. naplnil obviněný podle závěrů okresního soudu tím, že jinému vyhrožoval jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a spáchal čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti.
Podle ustálené judikatury, jakož i stanoviska doktrinálního (P. Š., F. P., S. R., Trestní zákon. Komentář. 5.vydání, Praha 2003, s. 1097) to, zda je někomu vyhrožováno „jinou těžkou újmou“, musí být hodnoceno jednak s přihlédnutím k těžkým újmám v tomto ustanovení výslovně uvedeným (usmrcení, těžká újma na zdraví) a jednak ke konkrétním okolnostem případu a s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno. Vyhrožováním jinou těžkou újmou může být proto např. i vyhrožování usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví osobě poškozenému blízké.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že soud se zabýval námitkami odvolatele, ve kterých popírá, že by se dopustil vyhrožování „jinou těžkou újmou“, a závěry, k nimž při právním posouzení skutku dospěl, přesvědčivě rozvedl. Z obsahu trestního spisu nalézacího soudu v předchozí trestní věci obviněného (sp. zn. 3 T 113/99) a z výpovědi poškozené vzal soud za prokázané, že poškozená Š. S. byla poškozenou i v předchozí věci obviněného, v níž se dopustil trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Ze spáchání těchto trestných činů byl mimo jiné usvědčen i svědeckými výpověďmi manželů S. Z výkonu trestu pak zasílal v šesti případech zmiňované dopisy a pohlednice. V uvedené korespondenci obviněný uvedl, že se na ně těší, má pro ně překvapení, o kterém však nemůže psát, nabádá je, aby si dali pozor na své děti a na jedné pohlednici se záběrem rehabilitačního sanatoria dokonce uvádí, že udělá vše pro to, aby tyto prostory mohli navštívit. Z obsahu této korespondence je nepochybné, že obviněný manželům S. připomíná, že zejména na základě jejich svědectví byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a svědčí o tom, že po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je míní navštívit. Při posuzování obdobného jednání nelze vycházet z pouhého doslovného izolovaného významu textu na zaslané korespondenci, ale její obsah je třeba hodnotit z hlediska všech skutkových okolností případu a jejich logických souvislostí. Právě na základě takového hodnocení soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že obsah korespondence zasílané obviněným na adresu poškozených z výkonu trestu má nejen charakter zastřené výhrůžky, ale naplňuje též znak vyhrožování jinou těžkou újmou způsobem, který může vzbudit důvodnou obavu. Výhrůžky obviněného zejména ohledně dětí poškozených, ve vztahu k „navštívení“ nemocničního zařízení a „překvapení“ jsou způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich realizace a je nutné je hodnotit jako výhrůžky „jinou těžkou újmou“ ve smyslu §197a tr. zák. Ve prospěch závěru, dle něhož poškozená Š. S. subjektivně pociťovala vyhrůžky obviněného jako reálnou hrozbu svědčí i okolnost, že změnila místo svého bydliště a dcera poškozených přestala navštěvovat mateřskou školu. Vážnost předmětné vyhrůžky, jakož i skutečnost, že byla objektivně způsobilá vyvolat obavu z jejího provedení plyne i z okolnosti, že obviněný je osobou vícekrát trestanou pro násilnou a majetkovou trestnou činnost.
Lze tedy uzavřít, že obviněný jednal vůči poškozeným cílevědomě v souvislosti s jejich postavením jako svědků (poškozených) v předchozí trestní věci, a nelze proto přisvědčit jeho argumentaci uplatněné v dovolání.
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu v předmětné věci spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §197a odst. 1, 2 tr. zák. dodržením hledisek plynoucích jak z příslušných ustanovení trestného zákona, tak i z konstantní judikatury. Nalézací a odvolací soud ve svých rozsudcích dále plně dostály požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1, 2 tr. zák., kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá všem znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětné dovolání Nejvyšší soud odmítl v neveřejném zasedání.
K učiněnému návrhu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí lze uvést, že dle §265h odst. 3 tr. řádu návrh na tento postup Nejvyššímu soudu je oprávněn předložit předseda senátu soudu I. stupně. Vzhledem k tomu, že k předmětnému návrhu obviněný nebyl aktivně legitimován a dále vzhledem ke skutečnosti, že dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, nebyl důvod, aby o podaném návrhu na odklad výkonu rozhodnutí rozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman