ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.1277.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 1277/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 30. listopadu 2004 dovolání obviněného F. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 11 To 220/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 198/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný F. V. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2004, sp. zn. 11 To 220/2004, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. února 2004, sp. zn. 6 T 198/2002, kterým byl ve výroku o vině v bodě 1) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 3) trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Za trestné činy v bodě 2) a 3) mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. U trestného činu v bodě 1) bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu. Dále byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené ČSOB a. s., na náhradě škody částku 5.800,-Kč.
Obviněný v dovolání především vytkl odvolacímu soudu, že napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto jeho odvolání, aniž byly pro to splněny procesní podmínky stanovené zákonem, a podané dovolání tak opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dále pak k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně namítl, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení věci, a ve vztahu k tomuto výroku dovolání opřel též o dovolací důvod předpokládaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému usnesení je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V dalším textu svého dovolání obviněný namítal, a to v podstatě ve shodě s obhajobou uplatněnou již v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, že jednání popsané v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., tak jak bylo kvalifikováno soudy obou stupňů. Má za to, že při výběru hotovosti platební kartou ze strany zákazníka nedochází k předávání žádných informací, nedochází k osobnímu jednání s peněžním ústavem a držitel karty se tak při výběru peněz platební kartou, který překračuje výši zůstatku peněžních prostředků na účtu, ke kterému byla karta vydána, nedopouští jednání naplňujícího objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť takovýmto jednáním neuvádí nikoho v omyl, ničího omylu nevyužívá ani nezamlčuje podstatné skutečnosti. Zdůraznil, že držitel platební karty není při uskutečňování výběru platební kartou na výši zůstatku na účtu bankou dotazován a tudíž nemůže zamlčet, že předmětné finanční prostředky na účtu nemá. Podle jeho názoru uvedené jednání nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu a kvalifikováním tohoto jednání trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege, a tím k porušení jeho základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Ve vztahu k výroku o vině v bodech 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítá nesprávnost soudy učiněných skutkových závěrů. Zdůrazňuje, že skutková zjištění soudu prvního stupně v bodě 3) rozsudku, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, byla nesprávně založena výlučně na výpovědi poškozeného a soud pro své závěry neměl dostatek jiného důkazního materiálu (nebyla nalezena plynová pistole a sekáček, které měly být obviněným k činu použity). Za situace, kdy podle názoru dovolatele byla výpověď poškozeného vyvrácena svědectvím bratrů F., pokládá hodnocení důkazů soudy za odporující zákonu, nemající oporu v provedeném dokazování. Vytýká soudu, že nesprávně vyhodnotil též dopis obviněného, když jej pokládal za důkaz svědčící o jeho vině. Ve vztahu k bodu 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků, a to poškozeného L. a svědkyně L. Jejich výpovědi považuje za nevěrohodné a má za to, že pokud soud vycházel z nevěrohodných výpovědí, tak jeho postup odporuje zásadě presumpce neviny. Dále vytýká soudu, že provedl důkaz přečtením výpovědi svědkyně L. v rozporu se zákonem. Celkově vzato dovozuje, že odvolací soud měl k jeho odvolání ve vztahu k výroku o vině pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně postupovat podle §258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a zrušit rozsudek soudu prvního stupně, takže nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. Závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil v celém rozsahu a o skutku v bodě 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby a ve zbývající části citovaného rozsudku přikáže odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že námitky dovolatele směřující proti výroku o vině pod body 2) a 3) rozsudku soudu prvního stupně směřují toliko proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů. Takové námitky však nenaplňují nejen dovolatelem deklarovaný dovolací důvod, ale ani žádný jiný zákonný důvod dovolání. Pouze námitky dovolatele vztahující se k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně jsou způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. je správné, tak argumentace dovolatele, která je opakováním jeho dříve již uplatněných námitek, je zjevně neopodstatněná. V tomto směru je nutno odkázat na řešení problematiky právního posouzení srovnatelných případů v soudní judikatuře (např. Rt 45/96), přičemž rozhodnutí soudu v této věci koresponduje s touto ustálenou soudní praxí. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./.
Ve vztahu k výroku o vině trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně) a násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (bod 3 téhož rozsudku) podal obviněný dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v alternativě předpokládající, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Citovaný dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu tedy je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.
K naplnění uvedeného dovolacího důvodu by tedy mohlo dojít jen tehdy, pokud by odvolací soud rozhodl o opravném prostředku (v projednávané věci o odvolání obviněného), aniž by na jeho podkladě věcně přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně. Tedy pokud by nesprávně rozhodl o zamítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů (§253 odst. 1 tr. ř.), nebo pokud by rozhodl o jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí odvolání (§253 odst. 3 tr. ř.), aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny zákonem předpokládané podmínky podle §253 odst. 4 tr. ř. (oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).
Tento dovolací důvod však v tomto případě nemůže být naplněn, neboť odvolání obviněného bylo odvolacím soudem ve veřejném zasedání věcně projednáno a následně o něm bylo rozhodnuto usnesením podle §256 tr. ř. , jímž bylo podané odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Dovolatel v tomto směru polemizuje s tímto rozhodnutím odvolacího soudu, když namítá, že odvolací soud měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí, a nikoliv podané odvolání jako nedůvodné zamítnout. Z důvodů výše již uvedených však tato argumentace dovolatele uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplňuje.
Přitom z hlediska důvodů, na nichž obviněný tento dovolací důvod založil je zřejmé, že dovolací námitky směřují výhradně proti správnosti skutkových zjištění v důsledku jím tvrzeného nedostatečného rozsahu provedeného dokazování a nesprávného zhodnocení výsledků dokazování. V posuzované věci to platí zejména pokud jde o tvrzení obviněného, že jeho vina byla založena výlučně na výpovědi poškozených, že výpovědi svědků F. byly nesprávně hodnoceny jako nevěrohodné, že nebyly zohledněny rozpory ve výpovědích svědků L., že nebyly opatřeny zbraně, které měly být použity ke spáchání trestného činu atd. Tyto námitky skutkové povahy však nenaplňují nejen tento, ale také žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Tyto námitky jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení k nim nelze přihlížet.
Ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně uplatnil obviněný dovolací důvod předvídaný druhou alternativou ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., t.j. že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo nesprávném hmotně právním posouzení věci.
Citovaný dovolací důvod byl relevantně naplněn námitkou obviněného, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku nenaplňuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., protože nebyl naplněn znak objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť při výběru hotovosti prostřednictvím platební karty nikoho v omyl neuvedl, ničího omylu nevyužil a ani nezamlčel podstatné skutečnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání z citovaného důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je přitom povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněného ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje správnost hmotně právního posouzení.
K posouzení opodstatněnosti obviněným uplatněné námitky je třeba připomenout konkrétní skutková zjištění, která jsou základem pro úvahy Nejvyššího soudu. Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění je zřejmé, že obviněný si podal dne 11. 12. 2000 na poště ve Z. žádost o založení postžirového účtu a současně vložil vklad ve výši minimálního zůstatku 200,- Kč. Když mu byl požadovaný účet ČSOB, a. s. P., dne 13. 12. 2000 založen a jako platební instrument mu byla vystavena téhož dne MAX karta s týdenním limitem výběru 1000,-Kč, tak prostřednictvím této karty v době od 26. 1. 2001 do 26. 2. 2001 neoprávněně vybral na poště ve Z., případně na poště ve Z., celkem v šesti případech vždy po 1000,-Kč, i když věděl, že na účtu nemá finanční prostředky (kromě složeného vkladu 200,- Kč), čímž způsobil bance škodu ve výši 5.800, ? Kč. Jak je dále rozvedeno v odůvodnění rozsudku bylo zjištěno, že obviněný v žádosti svým podpisem potvrdil souhlas s podmínkami pro vedení postžirového účtu, z nichž vyplývá, že majitel účtu není oprávněn vybírat finanční prostředky z účtu do minusových položek. Dále bylo zjištěno, že obviněný v období od 10. 1. 2001 do 16. 12. 2001 byl veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání, bez nároků na hmotné zabezpečení. S těmito skutkovými zjištěními se ztotožnil i odvolací soud. Na základě těchto skutkových zjištění dospěly oba soudy shodně k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nalézací soud přitom dovodil, že obviněný si musel být vědom toho, že v době výběru neměl na účtu finanční prostředky a jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu škodu způsobit, neboť si musel být vědom, že svým jednáním může uvést někoho v omyl. Odvolací soud v tomto směru v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněný při výběrech peněz zamlčel podstatnou skutečnost, totiž že předmětné finanční prostředky na účtu nemá a tak se ke škodě cizího majetku obohatil.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl / §4 písm. a), b) tr. zák./
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují a naplňují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Obviněný opakovaně vybíral finanční prostředky prostřednictvím MAX karty, přestože věděl o stavu svého účtu a finanční prostředky tak vybral neoprávněně. Podle zjištění obou soudů, obviněný věděl, že mu vybrané finanční prostředky nepatří, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku na hmotné zabezpečení a nemohl tak důvodně předpokládat, že na jeho účet bude převedena potřebná finanční částka. Opakovaným používáním platební karty k debetním výběrům v celkové výši 5 800,- Kč se tak obohatil ke škodě cizího majetku tím, že využil omylu jiného, konkrétně omylu v neúčinně nastaveném zabezpečovacím systému bankomatu pošty. V této souvislosti je třeba připustit, že vyjádření nalézacího soudu v tzv. právní větě rozsudečného výroku, když formuloval, že obviněný uvedl někoho v omyl a vyjádření odvolacího sodu, že obviněný zamlčel podstatnou skutečnost, není zcela přiléhavé, avšak toto nemění nic na správnosti kvalifikace trestního jednání obviněného trestným činem podvodu ( srov. např. rozh. č. 45/1996 Sb. rozh. tr., na které poukazuje ve svém vyjádření státní zástupkyně; dále pak i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 6 Tdo 634/2003).
S ohledem na výše uvedenou argumentaci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v souladu se zákonem vyslovily vinu obviněného trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., a proto v tomto směru shledal dovolání obviněného F. V. zjevně neopodstatněným, což vedlo k jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík