ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.4.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 4/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2004 dovolání obviněného PaedDr. M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2003, sp. zn. 12 To 7/03, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 99/2001, a rozhodl takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání obviněného PaedDr. M. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný PaedDr. M. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2002, sp. zn. 5 T 99/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Současně mu byly uloženy též konkrétní povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život. Tímto rozsudkem byl současně spoluobviněný Ing. M. K. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. účinného do 31. 12. 1997.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný PaedDr. M. K. výše označeného trestného činu dopustil tím, že dne 19. 8. 1997 ve S. n. S. jako soukromý podnikatel, registrovaný u Živnostenského úřadu M. m. B. pod obchodním názvem s předmětem podnikání též pro poradenské, zprostředkovatelské a obchodní služby, uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu s a. s. S. B., S. n. S., v níž se zavázal vyvíjet činnost směřující k vymožení nezaplacených pohledávek od odběratelů této společnosti, když následně bylo upřesněno a dohodnuto, že takto bude konat ve vztahu k dlužníkům této společnosti, a to konkrétně vůči firmám S., a. s. L., Š. s., a. s. L., G.-a. G. M., B. C. T., a. s. L., J. P., J. n. N, G. c., s. r. o. v likvidaci, J., G., s. r. o. B., C., a. s. – o. z. S. K., V.-P., a. s. P.a J. s. B., a. s. J., přičemž však tuto smluvní činnost prokazatelně nevyvíjel a přesto za ni s podvodným úmyslem požadoval u smluvního partnera a. s. S. B. S. n. S. dohodnutou finanční odměnu, na kterou neměl nárok, když u ní neoprávněně uplatnil fakturami ze dne 1. 9. 1997 finanční částku 581.696,- Kč, ze dne 19. 9. 1997 finanční částku 301.096,- Kč, ze dne 8. 10. 1997 finanční částku 382.104,- Kč a ze dne 19. 11. 1997 finanční částku 401.103,- Kč, tedy celkem 1.665.999,- Kč, přičemž na základě těchto faktur mu pak skutečně bylo v období od měsíce září do konce měsíce listopadu 1997 smluvní stranou, tj. a. s. S. B. S. n. S., vyplaceno celkem 1.665.999,- Kč, o kterýžto finanční obnos ji tak poškodil.
K odvolání obviněného PaedDr. M. K. a Ing. M. K. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. března 2003, sp. zn. 12 To 7/2003, rozhodl tak, že z podnětu odvolání Ing. M. K. podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil a věc tohoto obviněného vrátil podle §259 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové k novému rozhodnutí, zatímco odvolání obviněného PaedDr. M. K. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, ačkoliv v řízení předcházejícím napadenému usnesení je dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle názoru dovolatele jeho jednání zjištěné soudy nenaplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu ani po stránce objektivní, ani z hlediska stránky subjektivní. Především nebylo zjištěno, zda vůbec někoho uvedl svým jednáním v omyl a vytýká soudům, že osobu, která měla být jím uvedená v omyl blíže nekonkretizovaly. Uvedl, že z jeho výpovědi, jakož i na základě výpovědi spoluobviněného Ing. P. je zřejmé, že touto osobou nebyl Ing. P., a o jiné osobě se soudy ve svých rozhodnutích nezmiňují. Poukázal na to, že Ing. P. jej vždy upozornil na uhrazení dluhu ze strany dlužníka a v důsledku toho mu vzniklo právo na odměnu podle uzavřené smlouvy. Dále obviněný vytýká, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyplývá úmyslná forma jeho zavinění. Nebylo tak zjištěno, že obviněný chtěl uvést někoho v omyl a tímto se ke škodě cizího majetku obohatit a způsobit značnou škodu. V tomto ohledu zdůraznil, že jím fakturované peněžní částky mu byly proplaceny právem, neboť podle uzavřené zprostředkovatelské smlouvy splnil podmínky pro jejich výplatu. Podle dovolatele je nesprávný závěr obou soudů, podle něhož na odměnu neměl nárok, když soudy nevzaly do úvahy, že vůči dlužníkům použil specifické netradiční postupy, v důsledku nichž došlo k uhrazení splatných závazků vůči poškozenému a. s. S. B. S. n. S. (dále též jen „poškozený“). Soudy se nezabývaly ani tím, že činnost ve prospěch poškozeného vykonával už před uzavřením předmětné smlouvy a že o své činnosti ústně informoval Ing. N., který mu také vždy sděloval, že byly splněny podmínky pro vyplacení odměny. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil některé důkazy – zejména nesprávně nevzal do úvahy obviněným vypracovanou analýzu postupu řešení pohledávek poškozeného vůči největšímu dlužníkovi (S., a. s. L.), která byla poskytnuta poškozenému již dne 3. 8. 1997, resp. v rozporu s touto skutečností dospěl k závěru, že obviněný jednal od samého počátku v podvodném úmyslu. Poukázal i na to, že rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 12 To 98/03, byl spoluobviněný Ing. V. N. obžaloby zproštěn. V důsledku jeho jednání také poškozenému žádná škoda nevznikla, naopak zabránil vzniku škody tím, že pohledávky poškozeného vůči největšímu dlužníkovi (S., a. s., L.) nebyly postoupeny někomu jinému za výrazně nižší cenu. Závěry soudů, že jednal v úmyslné formě zavinění ve smyslu §4 tr. zák. z provedeného dokazování nevyplývají. Soudy učiněná skutková zjištění tak nesprávně podřadily pod právní závěr, že byla naplněna i subjektivní stránka trestného činu podvodu. Proto se dovolatel domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. V písemném vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z obsahu vyjádření vyplývá, že soudy obou stupňů dospěly k jednoznačnému právnímu závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, včetně obviněným namítané absence subjektivní stránky tohoto trestného činu. Podstatou skutkových závěrů obou soudů je, že obviněný prokazatelně nevyvíjel žádnou činnost, kterou by došlo ke splnění závazků ze strany dlužníků ve prospěch poškozeného, a přesto fakturoval peněžní částky jako odměnu za údajně provedené úkony. V rámci veřejného zasedání Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl zamítnutí podaného dovolání jako nedůvodného, a to z důvodů uvedených v písemném vyjádření s tím, že právní závěry o vině obviněného trestným činem podvodu učiněné soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil odvolací soud, jsou správné a odpovídají zákonu.
Nejvyšší soud poté, co zjistil, že dovolání obviněného PaedDr. M. K. bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné a že splňuje též všechny formální a obsahové náležitosti dovolání, především shledal, že zde nejsou důvody pro odmítnutí podaného dovolán; ovšem po přezkoumání napadeného usnesení a řízení mu předcházejícího v intencích ustanovení §265i odst. 3 až 5 tr. ř. dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné.
Předně je třeba uvést, že dovolatel uplatnil důvod dovolání předvídaný v druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tvrzením, že bylo nesprávně zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení tomuto rozhodnutí odvolacího soudu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z výše rozvedeného obsahu dovolacích námitek obviněného je ovšem zřejmé, že značná část jeho výhrad přesahuje meze tohoto dovolacího důvodu, neboť obviněný ve skutečnosti namítá nesprávnost skutkového zjištění, k němuž dospěly oba soudy, a v podstatě se v dovolacím řízení domáhá přezkoumání správnosti skutkového stavu věci. Takové námitky ovšem nenaplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, z hlediska dovolacího řízení jsou irelevantní a dovolací soud se proto jimi ani nemohl zabývat. Je třeba připomenout, že v rámci výše označeného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl chybně právně posouzen, pokud soud dospěl k závěru, že se jedná o trestný čin, ačkoliv ve skutečnosti skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu, anebo že skutek měl být správně posouzen jako jiný trestný čin. V rámci tohoto dovolacího důvodu je však nepřípustné namítat samotnou nesprávnost skutkových zjištění, nelze vytýkat, že nebylo provedeno dokazování v rozsahu dostatečném objasnění všech skutkových okolností významných pro posouzení věci, popř. že rozsah provedeného dokazování je třeba doplnit, či provedené důkazy byly vyhodnoceny způsobem nekorespondujícím požadavkům ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., že k některým provedeným důkazům nebylo přihlédnuto apod. Je tomu tak proto, že z vymezených důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento názor dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. řádu, zejména důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního a druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž soudy učiněné skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu). V tomto směru lze odkázat jak na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 5 Tdo 257/2002, sp. zn. 11 Tdo 990/2002), tak i na judikaturu Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 117/03, sp. zn. I. ÚS 412/02).
Z toho tedy plyne, že pokud jde o skutkový stav věci je v tomto ohledu nutno odkázat na zjištění vyplývající z rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se plně ztotožnil i soud odvolací. Podle nich obviněný pro poškozeného nevykonal žádnou činnost, která by podle smlouvy o zprostředkování zakládala jakýkoliv jeho nárok na odměnu, a přesto i za této situace odměnu u poškozeného uplatnil a poškozený, kterému tato skutečnost nebyla známa, obviněnému odměnu v uplatněném rozsahu (1.665.999,- Kč) vyplatil, čímž se obviněný obohatil, a současně tím byla způsobena v této výši škoda na majetku poškozeného.
Výše již uvedené závěry ohledně důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vztáhnout především k námitkám obviněného, že pro poškozeného vykonával takovou činnost, která odpovídala předpokladům uzavřené smlouvy o zprostředkování pro vznik jeho nároku na výplatu odměny. Tyto námitky dovolatel opírá o jiné hodnocení provedených důkazů a o výtky, že soudy k některým důkazům nepřihlédly buď vůbec, anebo jim nepřiložily takový význam, jaký podle dovolatele měly.
Je třeba připomenout, že podle zjištění soudů došlo dne 19. 8. 1997 k uzavření smlouvy mezi a. s. S. B. S. n S. a obviněným označené jako „Smlouva o zprostředkování“. Obsahem této smlouvy byl v podstatě závazek obviněného vyvíjet činnost směřující k vymožení nezaplacených pohledávek u celkem deseti dlužníků (ve smlouvě blíže konkretizovaných), a to za odměnu ve výši 2% z částek v důsledku této činnosti obviněného těmito dlužníky uhrazenými ve prospěch a. s. S. B. Jen na okraj lze poznamenat, že výše označenou smlouvu rozhodně nelze podřadit pod ustanovení §§642 až 651 obchodního zákoníku o smlouvě o zprostředkování (podstatou tohoto smluvního typu je úprava úplatné činnosti zprostředkovatele směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, nikoliv činnost směřující „k vymožení“ splatných pohledávek). Soudy poukázaly i na okolnosti uzavření této smlouvy mezi obviněným na jedné straně a poškozeným na straně druhé, když za poškozeného tuto smlouvu uzavřel “dlouholetý přítel“ obviněného – Ing. M. K. (viz str. 6 rozsudku).
Podle skutkových závěrů obou soudů bylo také jednoznačně prokázáno, že obviněný pro poškozeného nevyvíjel žádnou takovou činnost, v jejichž důsledku dlužníci uhradili poškozenému své splatné pohledávky, popřípadě nějakou jejich část. Tato skutečnost, jež je výslovně uvedena ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, je pak blíže konkretizována v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Přitom soudy vycházely z celé řady důkazů, zejména pak z výpovědí svědků (např. svědci L., L., K., K. a další – viz str. 10 až 11 rozsudku), jakož i z vyjádření jednotlivých dlužníků (viz str. 11 až 13 rozsudku). Na základě takto provedeného dokazování dospěly soudy rovněž k závěru, že pokud v posuzovaném období ze strany některých dlužníků docházelo k zaplacení dlužných částek (k úhradě splatných pohledávek), pak takové platby byly prováděny v rámci běžného uhrazování dluhů, ale v žádném případě v důsledku nějaké činnosti ze strany obviněného. K případnému uhrazení dluhu tak docházelo bez jakéhokoli přičinění ze strany obviněného. Obviněný se tato skutková zjištění pokouší zvrátit dovolacími námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že vůči těmto dlužníkům uplatňoval blíže nespecifikované, netradiční metody a postupy, že prováděl analýzy jejich finanční situace apod. Na základě toho pak dovozuje, že mu vznikl nárok na odměnu podle uzavřené smlouvy a že se tedy nemohl ani protiprávně obohatit, ani způsobit škodu na majetku poškozeného. Jak je zřejmé, jeho tvrzení se opírá o zcela opačné skutkové zjištění, než jaké učinily soudy obou stupňů.
Stejné se vztahuje na argumentaci dovolatele, že nemohl jednat v podvodném úmyslu, neboť činnost pro poškozeného vykonal a tak mu vznikl i nárok na odměnu. Soudy však dospěly k opačnému skutkovému závěru, podle něhož obviněný již při první fakturaci si byl vědom toho, že na odměnu nemá nárok, protože nevykonal žádnou takovou činnost, která vedla k uhrazení splatné pohledávky ze strany vyjmenovaných dlužníků. Pokud obviněný tedy namítá nedostatek podvodného úmyslu ve smyslu neexistence úmyslné formy zavinění, tak i v tomto směru jeho námitky vychází z jiných skutkových zjištění ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Proto ani taková námitka není způsobilá naplnit dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Na tomto závěru nemění nic ani zjištění, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 12 To 98/03, byl spoluobviněný Ing. M. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Z odůvodnění tohoto rozsudku totiž vyplývá, že podstatou trestné činnosti u spoluobviněného Ing. M. K. mělo být to, že rozhodl o proplacení odměn v celkové výši 1.665.999 Kč ve prospěch obviněného PaedDr. M. K. z majetku a. s. S. B. S. n. S., aniž v postavení ekonomického ředitele této poškozené společnosti provedl řádnou kontrolu oprávněnosti fakturace ze strany obviněného za činnost obsaženou v již výše uvedené zprostředkovatelské smlouvě. Důvodem zprošťujícího výroku pak byl závěr, že s ohledem na specifickou povahu údajně provedené činnosti obviněným PaedDr. M. K. zakládající nárok na jeho odměnu, neměl obviněný Ing. M. K. reálnou možnost kontrolovat činnost obviněného PaedDr. M. K. a zajistit, aby nedošlo ke vzniku škody na majetku poškozeného. Proto odvolací soud učinil závěr, že u spoluobviněného Ing. M. K. nebyl dán úmysl předvídaný ustanovením §255 odst. 1 tr. zák.
Pod obviněným PaedDr. M. K. uplatněný dovolací důvod však lze podřadit jeho námitku, že ze skutkových závěrů učiněných oběma soudy není zřejmé, koho a jakým způsobem uvedl v omyl, který by pak byl v příčinné souvislosti se způsobením škody na cizím majetku. Obviněný tedy dovozuje, že skutkové závěry soudů neumožňují závěr, že jednal způsobem předpokládaným v ustanovení §250 tr. zák., když v nich není obsaženo, kdo konkrétně byl na straně poškozeného uplatněním nároku na zaplacení odměny vlastně uveden v omyl.
Tuto námitku obviněného však dovolací soud neshledal důvodnou. Je třeba znovu připomenout, že podle shodných skutkových závěrů soudu prvního i druhého stupně se obviněný dopustil podvodného jednání tím, že bez provedení jakékoliv smluvně dohodnuté činnosti vyžadoval proplacení odměny (provize), na kterou mu vůbec nevznikl nárok. Tento požadavek vznesl (uplatnil) vůči konkrétnímu poškozenému subjektu, tj. vůči a. s., S. B. S. n S.. Z odůvodnění obou rozhodnutí, jakož i z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit i to, vůči komu konkrétně (vůči které konkrétní fyzické osobě) obviněný takto jednal. Z rozhodnutí soudů lze bez pochybností dovodit, že údajné provedení činnosti zakládající nárok na vyplacení odměny uplatnil vůči příslušnému odpovědnému pracovníkovi poškozené společnosti, tj. u bývalého ekonomického ředitele této společnosti Ing. M. K.. Jak již bylo výše na to poukázáno, tento byl trestně stíhán právě za to, že řádným způsobem neověřil správnost fakturace provedených činností ze strany obviněného PaedDr. K., zda byly vůbec vykonány činnosti zakládající jeho nárok na odměnu a přesto dal pokyn k vyplacení peněz obviněnému. Závěr, že poškozená právnická osoba byla uvedena v omyl tímto způsobem, tj. že obviněný PaedDr. M. K. vyfakturoval odměnu na kterou neměl nárok, poněvadž nevykonal žádnou takovou činnost, která vedla k úhradě pohledávek ze strany dlužníků, přičemž proplacení faktury nařídil Ing. M. K., je dostatečným zjištěním z hlediska naplnění dovolatelem namítané absence tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Na tom nemění nic ani zjištění soudů, že za situace, kdy některý z dlužníků splatil svou pohledávku, vzešla iniciativa k vystavení faktury od spoluobviněného Ing. M. K. (ekonomického ředitele a. s. S. B. S. n S. a známého či přítele obviněného PaedDr. M. K.). Nelze tedy přisvědčit tvrzení obviněného, že soudy učiněná skutková zjištění neobsahují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §250 tr. zák. ve smyslu jím uplatněných dovolacích námitek.
Protože dovolací soud shledal, že právní posouzení soudy zjištěného skutku je správné, že zjištěný skutkový stav, z něhož oba soudy vycházely, byl správně posouzen z hlediska ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nezbylo než nedůvodné dovolání obviněného postupem podle §265j tr. ř. zamítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík