ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.421.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 421/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2004 dovolání podané obviněným V. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 6 To 13/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 30 T 88/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 30 T 88/2001, byl mimo jiné V. H. uznán vinným dvojnásobným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. a čtyřnásobným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., spáchanými v jednočinném souběhu s trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., popř. podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §247 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody, a to v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku, s tím, že část poškozených byla podle §229 odst. 2, příp. podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svými nároky nebo jejich zbytky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný H. odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 6 To 13/2003, napadené rozhodnutí ohledně obviněného H. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině dvojnásobným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., dílem podle §238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., dále ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu a ve výrocích o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným dvojnásobným pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §238 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto trestné činy a současně za trestné činy zrušením části rozsudku nalézacího soudu nedotčené jej odsoudil za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro tři dílčí útoky pokračujících trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchané v jednočinném souběhu s trestnými činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Konečně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku, s tím, že část poškozených byla podle §229 odst. 1, příp. podle §229 odst. 2 tr. ř. nebo podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázána se svými nároky nebo jejich zbytky na řízení ve věcech občanskoprávních.
Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 4. 7. 2003, jeho obhájci dne 6. 6. 2003 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5 dne 5. 6. 2003.
Proti shora citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný H. dne 31. 7. 2003 prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl toto rozhodnutí ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ve výrocích o vině a o trestu v blíže specifikovaném rozsahu. Jako důvod dovolání uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutků, přičemž odkázal na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V textu tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel předně obsáhle reprodukuje obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém namítal, že u řady dílčích útoků trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. byla způsobená škoda nižší, než jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, s tím, že odcizení některých věcí mu nebylo prokázáno. Soud podle něj nesprávně vycházel z výpovědí poškozených a nikoli také z jeho výpovědi. V této souvislosti odkazoval na jednotlivé body výroku o vině a vypočítával věci, jejichž odcizení mu nebylo prokázáno. U menšího počtu dílčích útoků pak namítal, že mu nebylo vůbec prokázáno jejich spáchání, popř. že nebyla správně určena cena odcizených věcí. Ve vztahu k trestnému činu podílnictví pak uváděl, že u dvou dílčích útoků nebylo prokázáno, že věděl o původu předmětných věcí z trestné činnosti. Od těchto tvrzení pak odvozoval příslušnou právní kvalifikaci. Dále pak cituje část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ze které vyplývá, že odvolací soud se v podstatě ztotožnil s rozsahem dokazování a hodnocení důkazů provedeným soudem prvního stupně. Za správné považuje pouze zprošťující výroky rozsudku odvolacího soudu, jinak jeho postup hodnotí jako provedený v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Jeho výpověď byla nesprávně hodnocena rozporně, místy jako věrohodná, jindy naopak pro mnohost útoků a množství odcizených věcí jako nevěrohodná. Přitom má za to, že jeho výpověď nelze považovat za účelovou, neboť právě ta vedla k objasnění řady dílčích útoků, neboť jich více jak polovinu orgánům činným v trestním řízení oznámil sám. Dále dovolatel namítá, že mu měl být ukládán souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť ve věci byl dán vztah souhrnnosti ke skutkům, pro které byl souzen ve věcech Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 86/94, Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/96 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 20/98, kde je stíhán za skutky spáchané v letech 1990-1991. Vztah souhrnnosti vyplývá z toho, že všechny skutky souzené v těchto věcech byly spáchány před vyhlášením dovoláním napadeného rozsudku. Rozsudek ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 20/98 dosud není v právní moci a nebyly proto vůbec splněny podmínky pro vynesení rozsudku nalézacího soudu v této věci. V závěru pak dovolatel opakuje, že soudy svá rozhodnutí založily zejména na svědectví poškozených osob, čímž podle jeho názoru došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a základní zásady trestního řízení vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř. Jestliže soud již nemohl provést další důkazy, měl postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Dovolatel pro shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila Nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten konstatoval, že podstatná část dovolacích námitek, týkajících se skutkových zjištění učiněných soudy, se nekryje s formálně deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s jiným dovolacím důvodem. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka týkající se nutnosti aplikace §35 odst. 2 tr. zák., neboť otázku souhrnnosti lze považovat za otázku jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží tehdy, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal předtím, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V dřívější trestní věci vedené proti obviněnému u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/96 byl vyhlášen odsuzující rozsudek dne 14. 11. 1996. V nyní posuzované věci byl obviněný souzen pro skutky spáchané v letech 1998-1999, tj. dlouho po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ve věci téhož soudu vedené pod sp. zn. 3 T 106/96. Ve věci Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 20/98 je dle údajů obsažených v odůvodnění soudních rozhodnutí a ostatně i dle svých vlastních údajů dovolatel souzen pro skutky spáchané již na počátku devadesátých let. Je tudíž zřejmé, že v nyní posuzované věci nepřicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu ve vztahu k žádné z uváděných trestních věcí. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k části ustanovení §265b tr. ř., a to odstavci prvnímu.
Obviněný v dovolání formálně označuje jako důvod skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští. Tak je tomu z části i v tomto případě.
Dovolatel předně v textu dovolání namítá nesprávné a rozporné hodnocení jeho výpovědi s tím, že soudy svá rozhodnutí založily zejména na svědectví poškozených osob, čímž podle jeho názoru došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, k porušení práva obviněného na spravedlivý proces a základní zásady trestního řízení vyplývající z §2 odst. 5 tr. ř. Poukazoval na jednotlivé body výroku o vině a specifikoval, co mu u nich nebylo prokázáno. Pokud soud již nemohl provést další důkazy, měl postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Obviněný tak v této části dovolání, s poukazem na dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a z něho vyplývajících závěrů ohledně okolností významných pro posouzení znaků objektivní stránky trestného činu. Je však třeba mít na paměti, že takové závěry soudů jsou závěry skutkovými, které teprve tvoří podklad pro hmotně právní posouzení skutku z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty v konkrétním případě v úvahu přicházejícího trestného činu. Odvozuje-li dovolatel nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení od jím deklarovaného jiného skutkového stavu (založeného na odlišném hodnocení důkazů), než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak dovolání v tomto rozsahu nespadá pod žádný zákonný dovolací důvod. V žádném z ustanovení §265b odst. 1 totiž trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, aby rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.) a obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.). Dovolací soud tedy není oprávněn k těmto námitkám přihlížet.
Nejvyšší soud tedy k této části dovolání musí konstatovat, že shora citovanými a v textu dovolání konkrétně uplatněnými argumenty zákonný dovolací důvod naplněn nebyl, a proto je ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání v této části podáno z jiného důvodu, než povoluje zákon. Shora konstatovaná vada dovolání je jedním ze samostatných důvodů, pro které je Nejvyšší soud povinen dovolání odmítnout /§265i odst. 1 písm. b) tr. ř./. K tomuto postupu dovolací soud přistoupí, pokud se uvedený důvod odmítnutí vztahuje k celému rozsahu dovolání. Jelikož tak tomu v tomto konkrétním případě není (viz. níže), je namístě toliko konstatovat, že Nejvyšší soud se částí dovolání vztahující se k vadně uplatněnému důvodu již dále nezabýval.
K řádnému uplatnění shora citovaného zákonného dovolacího důvodu došlo ve zbývající části dovolání, ve které je namítáno, že mu měl být uložen souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. zák., neboť ve věci byl dán vztah souhrnnosti ke skutkům, pro které byl souzen ve věcech Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 86/94, Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/96 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 20/98.
Nejvyšší soud pak dále posuzoval otázku opodstatněnosti této části dovolání, jakožto další obligatorní podmínky pro zahájení přezkumu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. Na základě porovnání argumentace obsažené v dovolání se základními informacemi podávajícími se z trestního spisu vedeného ve věci přitom dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí. Dovolání proto posoudil jako zjevně neopodstatněné.
K odůvodnění uvedeného závěru je třeba uvést následující:
Formální podmínkou pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. je odsouzení pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek (doručen trestní příkaz) za jiný jeho trestný čin. Jedná se o tzv. vícečinný souběh. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se přitom rozumí prvý odsuzující rozsudek (trestní příkaz) o jiném trestném činu, a to bez ohledu na to, zda v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud toto opravné řízení skončilo pravomocným odsouzením pachatele. Více trestných činů je tedy v souběhu jen tehdy, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin (srov. např. rozh. č. 41/1968, 8/1974-II., 57/1977 Sb. rozh. tr.
V posuzované věci se trestné činnosti obviněný V. H. dopustil v době od 3. 2. 1998 do 27. 7. 2000. Pokud tedy byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/96 vyhlášen odsuzující rozsudek dne 14. 11. 1996, je zcela zřejmé, že trestná činnost v uvedeném řízení posuzovaná nemůže být v souběhu s trestnou činností ve vztahu, k níž je obviněný souzen v tomto řízení (spáchanou v letech 1998-2000), neboť mezi jejich spácháním došlo k vyhlášení právě posledně citovaného odsuzujícího rozsudku ze dne 14. 11. 1996. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 10 T 20/98 (založeného na č. l. 1935 a násl. trestního spisu), je pak patrné, že toto odsouzení se vztahuje k trestné činnosti obviněného spáchané v roce 1990. Ani tato trestná činnost tedy nemůže být v souběhu s trestnou činností ve vztahu, k níž je obviněný souzen v tomto řízení. Konečně pokud jde o trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. 1 T 86/94 (založeném na č. l. 1711 trestního spisu), tato byla obviněným spáchána v roce 1992. Ani zde tedy souběh s nyní souzenou trestnou činností dán není. Uložení souhrnného trestu za trestnou činnost obviněného, pro niž byl citovanými rozhodnutími uznán vinným a současně za trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 30 T 88/2001, ve spojení s rozsudkem Městského sudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 6 To 13/2003, tedy nebylo namístě.
Toliko pro úplnost lze konstatovat, že vztah souběhu byl dán v citovaných předchozích věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 106/96, Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 86/94 a Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 20/98, kde nakonec také rozsudkem v posledně uvedené věci souhrnný trest uložen byl.
Vzhledem ke shora uvedenému výkladu je zřejmé, že v dané věci nebyly naplněny podmínky aplikace ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., a jak nalézací tak odvolací soud tedy v tomto smyslu postupovaly zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud tak, vycházeje z údajů obsažených ve spisu, dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch