ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.963.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 963/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2004 dovolání podané obviněným A. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 9 To 269/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 4 T 107/2001, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 4 T 107/2001, byl obviněný A. P. uznán vinným trestnými činy obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., kterých se podle zjištění soudu dopustil v P. dne 27. 2. 2001, kolem 23.35 hod., jako řidič osobního automobilu značky Subaru Legacy SPZ PMU 39-05 tím, že pod vlivem alkoholu (nejméně 1,67 g/kg) vjel na nástupní tramvajový ostrůvek, kde se střetl s celkem čtyřmi osobami a ohrozil život nebo zdraví dalších nejméně sedmi osob, přičemž v důsledku střetu došlo k usmrcení tří osob a způsobení těžké újmy na zdraví další osoby. Za tyto trestné činy mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti roků. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 708/2001, k odvolání obviněného rozhodl tak, že výše označený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze ve výroku o náhradě škody, a to s výjimkou výroku, jímž byla poškozená K. p., a. s., P. odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") usnesením ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 3 Tdo 407/2003, tak, že k dovolání obviněného A. P. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 9 To 708/2001, a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Krajskému soudu v Plzni jako soudu odvolacímu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud především uvedl, že je důvodná námitka obviněného, že v posuzované věci nebyla dostatečně objasněna otázka nepříčetnosti obviněného jako jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu opilství podle §201a tr. zák. Podle názoru Nejvyššího soudu skutková zjištění nižších soudů neposkytovala dostatečný podklad pro právní závěr, zda jednání obviněného lze posoudit jako trestné činy podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., §208 tr. zák. a §201 písm. d) tr. zák., anebo jako trestný opilství podle §201a tr. zák. Tyto závěry Nejvyšší soud dovodil především z obsahu znaleckého posudku Psychiatrické kliniky I. lékařské fakulty U. K. v P., kdy zpracovatel se vyjádřil k otázce zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného v době páchání trestné činnosti pouze tak, že obě tyto \"schopnosti posuzovaného byly v době deliktu sníženy měrou podstatnou, ale pouze vlivem použitého alkoholu\", aniž však blíže stanovil míru jejich snížení.
Krajský soud v Plzni pak usnesením ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 9 To 269/2003, rozhodl stejně jako v předchozím svém rozhodnutí, tzn., že rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 11. 2001, č. j. 4 T 107/2001-470, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil toliko ve výrocích o náhradě škody s výjimkou výroku, jímž byla poškozená K. p., a. s., P. odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto usnesení podal obviněný A. P. prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný znovu namítá, že odvolacím soudem nebyla dostatečně objasněna otázka jeho příčetnosti. Poukazuje na to, že na základě rozhodnutí dovolacího soudu byl ústavní znalecký posudek doplněn dodatkem ze dne 19. 8. 2003, ve kterém znalci učinili závěr, že \"snížení rozpoznávacích a určovacích schopností obviněného v inkriminované době bylo blíže plnému zachování než úplnému vymizení\", čímž zásadním způsobem změnili svůj původní názor na míru snížení jeho schopností oproti původnímu posudku ze dne 7. 2. 2002.
Dovolatel pak podává přehled názorové gradace závěrů jednotlivých znaleckých posudků opatřených v dosavadním průběhu trestního řízení a s poukazem na rozdílnosti učiněných závěrů má za to, že je výrazně snížena jejich důkazní hodnota. Proto pokládá za nutné, aby k objektivnímu objasnění otázky jeho nepříčetnosti v době činu byl vypracován nový znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie.
Protože dosud nebylo postaveno najisto, zda byl v době spáchání trestného činu v důsledku požití alkoholu nepříčetný či nikoliv, tak nelze ani učinit právní závěr, zda zažalovaný skutek lze právně kvalifikovat jako trestné činy obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., anebo naopak, zda přichází do úvahy změna právní kvalifikace na pro něj příznivější posouzení činu jako trestného činu opilství podle §201a tr. zák. V petitu dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 9 To 269/2003, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z obsahu vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se podává, že otázka příčetnosti nebo nepříčetnosti pachatele v době spáchání skutku je otázkou hmotně právní a lze tudíž námitky dovolatele, pokud zpochybňuje otázku své příčetnosti, pod uvedený dovolací důvod podřadit. Na druhé straně je nutno připomenout, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy a nelze tedy přihlížet k námitkám dovolatele, kterými zpochybňuje kvalitu dosavadního znaleckého dokazování a domáhá se zpracování nového znaleckého posudku. V tomto směru je dovolací soud vázán zjištěními učiněnými nalézacím, popř. odvolacím soudem, a tato skutková zjištění závěr o nepříčetnosti obviněného v době spáchání činu vylučují. V tomto směru poukázal na doplnění znaleckého posudku ze dne 10. 11. 2003, podle kterého byly rozpoznávací a ovládací schopnosti A. P. v době páchání trestného činu v důsledku požití alkoholu sníženy podstatně, nebyly však vymizelé.
Podstatné snížení rozpoznávacích nebo ovládacích schopností na straně obviněného nelze považovat za jejich úplné vymizení, a tudíž jednání obviněného nelze kvalifikovat jako trestný čin opilství podle §201a tr. zák. Obviněný tedy nebyl v době páchání trestného činu nepříčetný. Právní kvalifikace použité soudem jsou správné a dovolací námitky obviněného P. jsou zjevně neopodstatněné. Podotýká, že dovolatel reprodukuje závěry znaleckého dokazování poněkud tendenčně s tím, že znalci přes určitou nejednoznačnost nikdy neučinili kategorický závěr o tom, že rozpoznávací nebo ovládací schopnosti obviněného v době činu byly zcela vymizelé. Dále uvádí, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je významným, nikoli však jediným důkazem, na jehož podkladě je možné učinit závěr o duševním stavu obviněného v době činu s tím, že v tomto směru již soud prvního stupně výstižně poukázal na racionální chování obviněného krátce před činem a po něm.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je, neboť napadené usnesení je svou povahou a obsahem rozhodnutím, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti odsuzujícímu rozsudku /§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř./, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení pak vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat pouze a výlučně vady právní. Tedy takové vady, které spočívají v nesprávné aplikaci norem hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení vykonaných důkazů z hlediska ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Současně pak také platí, že obsah konkrétně uplatněných dovolacích námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí též věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř.; nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud je tedy zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav věci zvažovat správnost jeho hmotně právního posouzení. Pokud tedy obviněný A. P. v dovolání též namítá nesprávné zjištění skutkového stavu oběma soudy, a to v důsledku jím tvrzeného vadného hodnocení důkazů, popřípadě v důsledku neprovedení všech navrhovaných důkazů, a následně z toho pak dovozuje nesprávnost soudy učiněných právních závěrů, pak tyto námitky skutkové povahy nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, jsou právně irelevantní a v rámci dovolacího řízení z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k nim nelze přihlížet. V posuzované věci to platí zejména pokud jde o námitky obviněného stran hodnocení znaleckých posudků z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie, jimiž dovolatel s poukazem na jejich \"názorovou gradaci\" v jeho neprospěch zpochybňuje jejich důkazní hodnotu pro závěr o své příčetnosti. Stejné platí i pokud jde o požadavek dovolatele na rozšíření rozsahu dokazování opatřením nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a psychologie. Z obsahu těchto dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel jejich prostřednictvím brojí proti skutkovým zjištěním obou soudů a domáhá se tak v dovolacím řízení nepřípustné revize skutkového stavu věci.
Za relevantní námitku, kterou lze podřadit pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat tvrzení, že soudy učiněná skutková zjištění nevylučují možnost posouzení jeho jednání jako pro něj příznivějšího trestného činu opilství podle §201a tr. zák. s tím, že v době činu se nacházel ve stavu nepříčetnosti v důsledku požitého alkoholu.
Tuto námitku však dovolací soud shledal zjevně neopodstatněnou. S dovolatelem lze souhlasit jen v tom, že otázka nepříčetnosti pachatele je nepochybně otázkou právní. Její řešení však náleží výlučně do kompetence orgánů činných v trestním řízení, potažmo soudu, jejichž povinností je opatřit si v tomto směru potřebné skutkové podklady, a to na základě provedeného dokazování a jeho vyhodnocení způsobem odpovídajícím požadavkům zákona ve smyslu požadavku ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. např. rozhodnutí pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Skutková zjištění shodně učiněná oběma soudy tak, jak vyplývají z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a z jeho odůvodnění, jakož i z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně opodstatňují správnost právního posouzení trestné činnosti obviněného A. P. jako trestných činů obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Podle skutkových závěrů obou soudů nebyly u obviněného A. P. zjištěny žádné takové skutečnosti, jež by mohly odůvodňovat závěr, že by u něj nebyla zachována jeho schopnost rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost nebo schopnost ovládat své jednání. Závěr o příčetnosti obviněného soudy obou stupňů opíraly zejména o obsah ve věci opatřených znaleckých posudků z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie. Soudy v této souvislosti ovšem správně nepřehlédly, že i když pro posouzení této otázky jsou významné odborné znalosti z oboru psychiatrie, je znalecký důkaz z tohoto oboru jen jedním z podkladů pro závěr o otázce příčetnosti, či nepříčetnosti, a že tento důkaz musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními důkazy, z nichž vyplývají skutečnosti z tohoto hlediska relevantní.
S ohledem na procesní situaci v této věci založenou předchozím kasačním rozhodnutím dovolacího soudu a vrácením věci k opětovnému projednání a rozhodnutí soudu odvolacímu je třeba uvést, že odvolací soud ve shodě se závaznými pokyny dovolacího soudu doplnil dokazování především opatřením doplňků ke znaleckému posudku z odvětví psychiatrie (viz č. l. 656 ze dne 19. 8. 2003 a č. l. 670 ze dne 10. 11. 2003). Z obsahu obou těchto dodatků znaleckého posudku pak tento soud dovodil závěr vyjádřený v napadeném rozhodnutí, že rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného byly v době činu jen podstatně snížené, a to jen výlučně vlivem požitého alkoholu, avšak tyto schopnosti (ani jedna z nich) nebyly zcela vymizelé. Na základě tohoto upřesnění a doplnění podkladů k posouzení otázky příčetnosti či nepříčetnosti obviněného pak odvolací soud v intencích pokynů dovolacího soudu uzavřel, že zjištěné sice podstatné snížení výše uvedených schopností obviněného bylo blíže jejich plnému zachování, než úplnému vymizení, a že tedy obviněný A. P. se rozhodně nenacházel ve stavu zaviněné nepříčetnosti předpokládaném ustanovením §201a tr. zák. V této souvislosti je nutno připomenout, že odvolací soud poukázal i na tu skutečnost, že v průběhu dosavadního řízení ani první znalci v této věci - MUDr. J. a MUDr. Š., v závěrech znaleckého posudku ze svého pohledu věc kategoricky skutkově neuzavřeli tak, že by bylo možné dovodit nepříčetnost obviněného (viz č. l. 212 a č. l. 534). Ovšem nejen skutečnosti vyplývající z opatřených znaleckých posudků z odvětví psychiatrie důvodně vedly soudy k závěru, že obviněný A. P. se v době činu nenacházel ve stavu nepříčetnosti. Soudy oprávněně tento svůj právní názor opřely též o další provedené důkazy, jež se staly součástí učiněných skutkových zjištění. V tomto směru poukázaly především na to, že obviněný jednal před činem, v době činu i bezprostředně po něm poměrně racionálně a cíleně, když např. před jízdou byl schopen bezpečně najít svůj automobil, bezprostředně po střetu s poškozenými dal spolujezdkyni - svědkyni Č. pokyn, aby z auta vystoupila a utekla, přičemž si byl nepochybně vědom toho, co se stalo, dále pak po nehodě odjel do místa svého bydliště, zdržoval se ve svém bytě, odmítal otevřít Policii atd. Jestliže se odvolací soud, i s přihlédnutím k výsledkům dokazování v rámci odvolacího řízení, plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a na základě výše již rozvedených skutkových zjištění vyvodil zákonu odpovídající právní závěr o příčetnosti obviněného A. P., pak nijak nepochybil, pokud jednání obviněného posoudil jako trestné činy obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák.
Na základě všeho výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného A. P. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík