ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1110.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1110/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města S. proti povinnému E. P., pro 500,- Kč prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 10 E 907/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2003, č.j. 5 Co 281/2003-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 12. 2002, č.j. 10 E 907/2002-3, jímž Okresní soud ve Strakonicích zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí – bloku na pokutu na místě nezaplacenou ze dne 15. 7. 2002, č. A 0201873, série DA 1997. Podle odvolacího soudu oprávněný nedoložil vykonatelný titul; část bloku, jež byla předložena, lhůtu k zaplacení pokuty nestanoví, přičemž zůstalo neprokázáno tvrzení, že ta část bloku, kterou převzal povinný, lhůtu splatnosti obsahovala a že byl o ní povinný ve smyslu §85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), poučen. Pochybnosti vzbuzuje i to, že na oprávněným předložené části bloku je vyznačeno, že 15. 7. 2002 se titul stal vykonatelným, tedy ve stejný den, kdy byl blok na pokutu vydán. Vyzývat oprávněného ve smyslu §254 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), aby předložil i část bloku, již obdržel povinný, účelné podle odvolacího soudu není, neboť ji k dispozici nemá, a tiskopis, který se používá pro vypsání bloku, nedokládá, co bylo v daném případě na té části bloku, kterou převzal povinný, vyplněno či předtištěno (uložit povinnému, aby zmíněnou část bloku předložil, zákon neumožňuje).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město, za nějž jednala jeho zaměstnankyně vybavená právnickým vzděláním, dovoláním, jímž – ve shodě s tím, co uvedlo v odvolání – namítá, že podkladové rozhodnutí (blok na pokutu na místě nezaplacenou) je vykonatelný, neboť náležitosti, které musí obsahovat, zejména lhůtu splatnosti pokuty (§85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.), byly uvedeny „na zadní straně bloku, který povinný obdržel;“ tuto část bloku dovolatel skutečně k dispozici nemá.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nepřipadá v úvahu (usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze vycházet již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nemohou). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Odvolací soud své rozhodnutí vybudoval na závěru, že povinnost připojit k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí exekuční titul (blok na pokutu na místě nezaplacenou), která stíhá – zásadně – oprávněného (srov. §260 odst. 2, §274 o.s.ř.), zůstala nesplněna, resp. byla splněna jen zčásti, neboť část bloku (obsahující podle neprokázaného tvrzení oprávněného poučení o lhůtě splatnosti pokuty) byla oddělena a předána povinnému. Posoudit (při absenci úplného podkladového rozhodnutí), zda exekuční titul je po stránce nejen materiální, ale i formální vykonatelný, tudíž možné není. Dovolatel námitky proti závěru o neúplnosti bloku nevznáší, opakovaně však tvrdí, že poučení o lhůtě splatnosti jako nezbytná obsahová náležitost bloku na pokutu na místě nezaplacenou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2000 pod č. 4) je uvedeno na té části bloku, kterou k dispozici nemá. Z tohoto skutkového základu, který v řízení před soudy obou stupňů nebyl zjištěn a ani jinak nevyšel najevo, vychází následně dovolatelovo posouzení podkladového rozhodnutí jako vykonatelného (k takovému závěru však odvolací soud nedospěl).
Argumentaci v dovolání obsaženou tedy nelze podřadit důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť na podkladě vlastní verze skutku dovolatel brojí proti právnímu závěru, na němž napadené rozhodnutí nespočívá. Z uvedeného také plyne, že se Nejvyšší soud nemohl vyjádřit k otázce, zda a jak – ve specifických poměrech rozhodování v tzv. blokovém řízení (§84 až §86 zákona č. 200/1990 Sb.) formou bloku na pokutu na místě nezaplacenou – lze splnit povinnost podle §261 odst. 2 o.s.ř.
Protože výhrady proti skutkovým zjištěním – uplatnitelné prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo odst. 3 o.s.ř. – nejsou v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost má být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., zohlednitelné, a jelikož k případným vadám řízení vyjmenovaným v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (tj. pouze za – zde nenaplněného – předpokladu, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam), Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a dovolatel na jejich náhradu právo nemá).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu