ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1122.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 1122/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. K., zastoupeného advokátem, proti povinné České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 E 3748/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. ledna 2004, č.j. 12 Co 565/2003-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému na nákladech dovolacího řízení částku 825,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty povinné maje za to, že nelze k důvodům odvolání povinné přihlížet, neboť řízení, v jehož rámci bylo vydáno vykonávané předběžné opatření, nebylo dosud pravomocně skončeno.
Povinná ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ a §241a odst. 3 o.s.ř., namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že ještě před vydáním dovoláním napadeného rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 10 C 96/2000-53, Okresní soud v Chebu zde vykonávané předběžné opatření a usnesením ze dne 22. prosince 2003, č.j. 10 C 96/2000-55, celé řízení z důvodu nedostatku své pravomoci, k čemuž došlo po vydání předběžného opatření v důsledku nabytí účinnosti zák. č. 101/2000 Sb., zastavil. Odvolací řízení tak bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Oprávněný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, když zpochybnil podání dovolání povinnou, neboť je podepsáno ředitelkou právního odboru ministerstva, která není účastnicí výkonu rozhodnutí. Oprávněný poukazuje též na to, že se povinná nepřizpůsobila vykonatelnému rozhodnutí, proto se musel domáhat jeho výkonu, a že řízení samo pravomocně skončeno není, neboť soud v důsledku změny zákona postoupil věc k jejímu vyřízení Úřadu pro ochranu osobních údajů, zmocněnému k tomu zákonem č. 101/2001 Sb.
K upozornění oprávněného na případnou subjektivní nepřípustnost dovolání podepsaného ředitelkou právního odboru Ministerstva vnitra se sluší poukázat na k dovolání připojené pověření ministra vnitra ze dne 29. prosince 2000 č.j. P-1778/2000, jímž „ve smyslu §21a o.s.ř. pověřuje tam jmenovanou ředitelku odboru právního k jednání v řízení před soudy a jinými státními orgány za Českou republiku, jejímž jménem vystupuje Ministerstvo vnitra nebo příslušný útvar Policie České republiky.“ Požadavkům ustanovení §21a odst. 1 a 2 o.s.ř. zcela odpovídá takové uvedení účastenství organizační složky státu a pověření zaměstnance takové složky jejím vedoucím k jednání, které se projeví tak, že není žádné pochybnosti o tom, že uvedení funkce k podpisu pověřeného zaměstnance na procesním úkonu není jejím osobním úkonem ale projevem realizace pověření.
Dovolání však přesto přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Dovolací důvod, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze uplatnit dovolatelem pak leda tehdy, jestliže je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Dovolatelka se mýlí v hodnocení důsledků toho, že bylo (27.11.2003) vykonávané předběžné opatření zrušeno, neboť se tak mělo stát až po té, co (4.8.2003) rozhodl soud I. stupně, tedy po dni, jehož stav byl pro posuzování důvodnosti návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí – i z pohledu odvolacího soudu – rozhodný. Taková její námitka nepředstavuje právní otázku, jíž by odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou praxí (odvolací soud předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí zásadně hodnotí podle těch skutečností, které byly významné a které byly k dispozici soudu I. stupně). Pokud dojde ke zrušení titulu pro výkon rozhodnutí ukládajícího nepeněžité plnění až po nařízení výkonu rozhodnutí, přísluší takovou skutečnost, a to ve smyslu §269 odst. 1 o.s.ř. případně i bez návrhu, projednat a posoudit ve stádiu řízení o zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 o.s.ř. Zde však dovolatelka v dovolacím řízení nepřiléhavě namítá skutkovou novotu, aniž by před dovolací soud stavěla otázku zásadního právního významu ve smyslu zákonné konstrukce přípustnosti dovolání.
Nejde tu tak o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá). Dovolací soud se nemůže zabývat ani otázkou materiální vykonatelnosti titulu, neboť nebyla dovoláním otevřena (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) a nelze ani napravit tu okolnost nesprávně vedeného řízení, jež spočívá v tom, že návrh oprávněného podaný dne 8. listopadu 2001 byl projednáván jako nový návrh na nařízení výkonu, ačkoli se i z něho podávalo, že je ve věci již veden a nařízen výkon rozhodnutí pod sp.zn. 16 E 1474/2000 téhož soudu (viz §351 odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) jako důvod otázky zásadního právního významu nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší oprávněnému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné ode dne 1.1.2001 (§21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) oprávněného v částce 750,- Kč (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a/, bod 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu