ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1189.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1189/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v exekuční věci oprávněného J. V., zastoupeného advokátem, proti povinnému J. Š., zastoupenému advokátem, pro 185.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. NcE 460/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, č.j. 22 Co 55/2003-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 17. 12. 2002, č.j. NcE 460/2002-49, kterým Okresní soud v Kolíně zamítl návrhy, jimiž se povinný domáhal zastavení exekuce prodejem označených nemovitostí, prodejem movitých věcí a odkladu provedení exekuce (nařízené podle §44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, usnesením téhož soudu ze dne 4. 3. 2002, č.j. NcE 460/2002-11); o výroku, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, rozhodl tak, že „se vypouští.“ Odvolací soud uzavřel, že důvod zastavení exekuce prodejem nemovitostí podle §268 odst. 1 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není dán. Omezení, jež stanoví §322 odst. 3, část věty před středníkem, o.s.ř. se totiž neuplatní, neboť na nemovitostech, jež byly postiženy exekučním příkazem z 6. 5. 2002 (ve znění opravného usnesení z 11. 6. 2002), bylo k vymožení pohledávky oprávněného zřízeno soudcovské zástavní právo; to, že se opírá nikoli o smlouvu, nýbrž o soudní rozhodnutí, je nepodstatné. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v tom, že dosavadní neúspěch při zajišťování movitých věcí, jejichž postižení určil exekutor exekučním příkazem z 10. 4. 2002, nemůže vést k zastavení exekuce jejich prodejem (exekutor může provést soupis věcí opakovaně). Z výše uvedeného se současně podává i absence důvodů, které stanoví §266 odst. 2 o.s.ř. pro odklad provedení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně v obou jeho výrocích) napadl povinný dovoláním, jímž prostřednictvím důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) namítá, že za zástavní právo, o němž pojednává ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř., nelze považovat soudcovské zástavní právo, které je způsobem exekuce, jehož zvláštnost spočívá v zajišťovací funkci (jeho zřízením nedochází k postižení majetku povinného). Soudy proto měly posuzovat, zda nemovitosti nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu ve věci zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o..s.ř. je vyloučeno (usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce prodejem nemovitostí a movitých věcí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Otázku, zda se ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. omezuje jen na nemovitosti, na nichž vázne zástavní právo smluvně zřízené, popřípadě dopadá i na nemovité věci zatížené soudcovským zástavním právem (§338b odst. 1 o.s.ř.), za zásadně významnou považovat nelze; odvolací soud totiž vyložil uvedené ustanovení způsobem odpovídajícím znění zákonného textu, který – co do právního důvodu – nerozlišuje mezi pohledávky zajišťujícími zástavními právy, jež vznikla na základě smlouvy nebo jiných skutečností (srov. §156 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Jsou-li tedy exekucí postiženy k výkonu podnikatelské činnosti povinného nezbytně nutně potřebné nemovitosti, na nichž vázne soudcovské zástavní právo, které bylo zřízeno k zajištění vymáhané pohledávky oprávněného, neuplatní se směrnice, podle níž takové věci exekuci podléhat nemohou.
Ve vztahu k části napadeného rozhodnutí, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce prodejem movitých věcí, dovolání žádné námitky neobsahuje; posouzení, zda je rozhodnutí v tomto ohledu zásadně právně významné, je tím vyloučeno.
Přípustnost dovolání směřujícího proti těm částem napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na odklad provedení exekuce, a rozhodl o nákladech řízení, ze zákona nevyplývá. Ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř. ji nezakládají proto, že uvedená rozhodnutí nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními, a z §237 odst. 1 o.s.ř. ji dovodit nelze, neboť všem případům přípustnosti dovolání uvedeným pod písmeny a/, b/ a c/ je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé; usnesení o návrhu na odklad exekuce a o nákladech řízení takovými rozhodnutími nejsou.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému, který by měl na jejich náhradu právo, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu