ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1784.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1784/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně České obce sokolské se sídlem v Praze, Tyršův dům, Újezd 450, proti žalovaným 1) Tělovýchovné jednotě Sokol Š., a 2) Českému svazu tělesné výchovy se sídlem v Praze 6, Mezi stadiony 40, o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 884/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13.3.2003, č.j. 14 Co 532/2000-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla ve vztahu k první žalované zamítnuta žaloba vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., jejímž prostřednictvím se žalobkyně domáhala vydání označených nemovitostí. Přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala, že písemná výzva k navrácení majetkových práv byla první žalované doručena ve lhůtě, stanovené zákonem. Návrh, aby připustil dovolání, odvolací soud zamítl, maje za to, že otázky nabídnuté k přezkumu nejsou zásadního právního významu, jelikož jsou soudní praxí již vyřešené.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Za otázku zásadního významu označila posouzení, zda „výzva je nezbytným předpokladem restitučního nároku a zda neučiněním výzvy či popřením žalovaného, že výzvu neobdržel, se ztrácí restituční nárok“. Dovolatelka je toho názoru, že její nároky zůstaly zachovány včasným podáním žaloby, přestože doručení výzvy první žalované prokázat nemohla.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.”). Tak je tomu v dané věci proto, že soud prvního stupně rozhodl dne 19.6.2000.
Posouzení důvodnosti dovolání předchází otázka, zda dovolání je přípustné, a tím zda věcný přezkum je vůbec možný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř. - připouští.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelkou tvrzeny nebyly a z obsahu spisu se nepodávají; přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze.
Podobně k založení přípustnosti dovolání není užitelné ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadený rozsudek není měnícím, nýbrž potvrzujícím.
Totéž o přípustnosti dovolání platí ohledně ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, §239 odst. 1 o.s.ř, neboť není splněna podmínka, aby potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu předcházelo zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně, a rozsudkem, který byl potvrzen, soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (soud prvního stupně sice v dané věci rozhodoval dvakrát, v obou případech však žalobu zamítl), resp. není splněna podmínka, že odvolací soud přípustnost dovolání zvláštním výrokem vyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř..
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá právě – a toliko - pro posouzení otázek právních. Jestliže §239 odst. 2 o.s.ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se zásadně jednat jen o takové otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu.
Jelikož podle §242 odst. 3 o.s.ř. je současně dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem, mohou se tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal.
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě, neučiní-li tento závěr, dovolání přípustné není, a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Pojem „zásadního významu po právní stránce” podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.
Se způsobilou (objektivně otevřenou přezkumu a současně dovolatelkou fakticky namítanou) otázkou existence výzvy k navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem coby předpokladu uplatnění restitučního nároku, se však závěr o zásadním významu po právní stránce nepojí, neboť ji odvolací soud – jak bude doloženo - posoudil správně, resp. v souladu s právními názory, jež jsou vlastní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, o jejíž stabilitě není důvod pochybovat.
Na základě učiněných skutkových zjištění, jež nejsou v rámci dovolacího přezkumu dle §239 o.s.ř. zpochybnitelná, vychází dovolací soud z toho, že doručení výzvy žalobkyně k navrácení majetkových práv ke sporným nemovitostem první žalované prokázáno nebylo.
Podle ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1991 Sb.), majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb., se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Československé (nyní České) obci sokolské a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákona č. 232/1991 Sb.), uplatní oprávněná organizace tento nárok písemnou výzvou, k níž připojí doklad o své registraci podle zvláštního předpisu a své stanovy, a doklady prokazující uplatňovaný nárok; jde-li o navrácení majetkových práv k movitým věcem, připojí i doklady prokazující, kde se věc nalézá.
Písemná výzva, kterou předpokládá citované ustanovení §2 zákona č. 232/1991 Sb., je jednostranným (adresovaným) hmotněprávním úkonem, jehož smysl tkví v tom, že povinné osobě zprostředkovává okolnost, že někdo jiný (kdo o sobě tvrdí, že je osobou oprávněnou) uplatňuje určité (o restituční předpisy opřené) subjektivní právo, jímž zasahuje do jejího dosavadního právního (majetkového) postavení, a v jakém rozsahu k takovému zásahu dochází (čeho se uplatněné právo týká).
Aby tato výzva vyvolala následky, jež s ní hmotné právo spojuje, musí splňovat určité podmínky. Mimo jiné musí obsahovat náležitou identifikaci subjektu úkonu, tedy určité a srozumitelné označení toho, kdo právní úkon činí (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.7.1998, sp. zn. 20 Cdo 436/98), a určitě a srozumitelně musí být projevena i jeho vůle (směřující k navrácení majetkových práv), tak, aby alespoň výkladem byla (objektivně) pochopitelná; to, čeho se uplatněné právo týká, lze vyjádřit jakýmkoli, adresátem výzvy bez rozumných pochybností vnímatelným, způsobem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1998, sp. zn. 2 Cdon 1873/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 90/1998).
Ve vztahu k poměrům, založeným restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, (uveřejněném pod č. 77/1997 v časopise Soudní judikatura) konstatoval, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání věci; to plyne zřetelně již z ustanovení §5 odst. 1 zákona, resp. z dikce „vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci...“. Přestože zákon nepřesně užívá pojmu nárok, je zřejmé, uvádí se v tomto rozhodnutí, že výzva nárok teprve zakládá; jen tehdy, jestliže oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve, stane se z jejího subjektivního práva nárok (na vydání věci), tedy právo soudně vymahatelné.
Obdobné platí i v režimu restitučních nároků podle zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
Dojitím výzvy se zakládá specifický právní vztah, jehož předmětem je restituční nárok, který se neindividualizuje toliko jím, ale i určením subjektovým – tím, kdo výzvu činí, a tím, kdo je jejím adresátem. Zásadně jen jimi může být uzavřena dohoda o navrácení majetkových práv (kterou předjímá ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb.), a jen do vztahu těchto subjektů může dopadnou (odpovídající) výrok soudního rozhodnutí v případě, že dohoda uzavřena nebyla (§3 odst. 2); odmítne-li povinná organizace uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv, může oprávněná uplatnit své nároky do 31.7.1992 u soudu.
Včasné doručení řádné písemné výzvy povinnému je tak podmínkou vzniku nároku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 760/2000).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29.2.2000, sp. zn. 20 Cdo 1053/98, uvedl, že stejně jako v případech dob podle §13 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani posouzení doby stanovené v §3 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., jakožto doby prekluzívní nepřekáží, že není výslovně uvedeno, že jejím marným uplynutím restituční nárok podle §2 zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., zanikne.
Oproti názoru dovolatelky na tomto důsledku nemění ničeho ani to, že následná žaloba byla podána včas.
Odvolací soud, jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku, výše uvedené závěry v rozhodném směru respektoval; je namístě přisvědčit i závěru, který též vyjádřil, že pro otázky dovolatelkou navržené k dovolacímu přezkumu jeho rozhodnutí zásadního právního významu není.
Dovolání proto není přípustné ani podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Jelikož možnost založit přípustnost dovolání z jiných ustanovení občanského soudního řádu byla již dříve vyloučena, rezultuje odtud konečný závěr, že dovolání dovolatelky v dané věci není přípustné; v důsledku toho Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; první žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu