ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1798.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1798/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných A) České správy sociálního zabezpečení Praha – Okresní správy sociálního zabezpečení B., B) V. M., C) N., spol. s r. o., D) Č. s., a.s. – Okresní pobočky v O., proti povinnému M. G., prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. E 242/95, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2001, č. j. 42 Co 763/2001-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl jako opožděné odvolání povinného proti usnesení z 5. 10. 2000, č. j. E 242/95-124 (jímž okresní soud určil odhadní cenu nemovitostí a věcného břemene na nich váznoucího) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž - s poukazem na ustanovení §241a odst. 1, 2 písm. a) občanského soudního řádu zjevně ve znění účinném od 1. ledna 2001 - namítá, že jeho odvolání nelze mít za opožděné, nebylo-li usnesení soudu prvního stupně (nesprávně) doručeno také osobě oprávněné z věcného břemene.
Oprávněná A/ navrhla odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, oprávněná C/ pro zjevnou bezdůvodnost a oprávněná D/ navrhla jeho zamítnutí.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Právě o posléze uvedený případ v dané věci jde, jelikož odvolací soud sice rozhodoval až 13. 9. 2001, avšak (ve smyslu bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb.) po řízení provedeném podle dosavadních předpisů (usnesení okresního soudu je z 5. 10. 2000), proto Nejvyšší soud – oproti očekávání povinného – dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000, dále též jen „o. s. ř.”, (pročež také - vzhledem k obecné zásadě nepřípustnosti uplatňování nových skutečností v dovolacím řízení /viz nyní výslovně ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř./ - nepřihlédl k návrhu oprávněné D/, aby do řízení na její místo vstoupila společnost, jíž po vydání napadeného rozhodnutí postoupila vymáhanou pohledávku).
Dovolání bylo podáno opožděně.
Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2001 pod poř. č. 70).
Včasné dovolání v této věci tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).
Jak se podává z obsahu spisu, bylo napadené usnesení povinnému doručeno 29. října 2001 a 1. listopadu téhož roku nabylo právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání bylo pondělí 3. prosince 2001 (ustanovení §57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (u soudu prvního stupně osobně - viz otisk razítka okresního soudu na č. l. 158) až 28. prosince 2001, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné C), jež by jinak měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první per analogiam o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1, věta první, o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to se vůbec dovolání (směřujícího proti usnesení, jímž krajský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení, kterým soud prvního stupně určil odhadní cenu nemovitostí a práv k nim) netýkalo (vyjádření se zabývá výlučně otázkami doručování usnesení o nařízení exekuce, o něž v daném případě nešlo) a k výsledku dovolacího řízení tak nevedlo. Ostatním oprávněným náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu