ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1806.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1806/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Františka Ištvánka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. S., zastoupené advokátkou, proti povinné K. S., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. E 1099/99, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.3.2003, č.j. 14 Co 114/2003-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně opětovně (poté, co jeho předchozí, obsahově shodné, usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno) nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinné a všech, kdo s ní bydlí, do označeného náhradního bytu.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jejího názoru nájemní smlouva, jež má doložit zajištění bytové náhrady, „obsahuje celou řadu nedostatků“, a nelze ji považovat za platnou; plnou moc k jejímu uzavření neudělila, předmět nájmu a výše nájemného jsou neurčité, a nebylo ani doloženo, že se jedná o bytovou náhradu řádnou.
Oprávněná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako „nedůvodné“ odmítnuto.
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1, 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím dle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno, jak předpokládá §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (soud prvního stupně sice v dané věci rozhodoval dvakrát, vždy však obsahově shodně), přichází k založení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Bezcennými jsou naproti tomu námitky proti skutkovým zjištěním, které jsou však skutečným těžištěm dovolatelčiny argumentace; dovolatelka totiž – posuzováno podle obsahu dovolání – důvod podřaditelný ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neuplatnila, neboť (oproti názoru obou soudů odlišný) právní závěr o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí dovodila nikoli z právní oponentury proti rozhodnému právnímu názoru odvolacího soudu, nýbrž ze skutkových tvrzení, jejichž těžištěm je, že pro ni nebyla zajištěna řádná bytová náhrada.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tedy zde nejde.
Dovolatelka přehlíží – co do případného „sporu o právo“ – že titulem výkonu rozhodnutí byla povinnost k vyklizení vázána nikoli na zajištění náhradního bytu, nýbrž náhradního ubytování, a že uzavření „nájemní smlouvy“ není jediným možným způsobem doložení, že bytová náhrada byla vskutku zajištěna.
Okolnost, že dovolatelka, kritizujíc usnesení odvolacího soudu, vychází z nesprávného právního názoru, závěr, že podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.nejsou dány, jen posiluje.
Z obsahu spisu, jmenovitě z vyjádření zástupkyně oprávněné (stejně jako soudního vykonavatele), se ostatně podává, že po rozhodnutí odvolacího soudu se rozhodný stav změnil potud, že původní bytová náhrada již napříště zajištěna není, čímž se otevírá prostor případnému postupu podle §344 odst. 3 o.s.ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §150, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu