ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1853.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1853/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. K., zastoupeného advokátkou, proti povinné E. T., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce a pověření exekutora, pro 25.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 25 Nc 2414/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.1.2003, č.j. 13 Co 20/2003-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řádu“), k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému 25.625,- Kč, a jejím provedením pověřil určeného soudního exekutora. Dospěl k závěru, že povinnou uplatněná obrana proti exekuci není opodstatněná; námitka formální nevykonatelností titulu výkonu (v době nařízení exekuce) neobstojí proto, že povinná byla v nalézacím řízení zastoupena zástupcem na základě plné moci pro celé řízení (advokátem), a jemu bylo – v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o.s.ř. – řádně doručeno jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího (4.3., resp. 8.8.2002). Podkladové rozhodnutí pak nabylo vykonatelnosti dne 17.8.2002, zatímco exekuce byla nařízena až 23.9.2002.
Povinná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za přípustné dle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť exekuce byla nařízena na základě rozhodnutí, které nebylo pravomocné a vykonatelné. Podle názoru dovolatelky je tomu tak proto, že rozsudek odvolacího soudu (vydaný v nalézacím řízení) byl v rozporu s ustanovením §49 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. doručen (pouze) zástupci, přestože povinnost (zaplatit náklady řízení) byla uložena jí samé. Lhůta k plnění začala běžet až od okamžiku osobního převzetí rozsudku odvolacího soudu dne 13.11.2002, pročež dříve nařízená exekuce postrádá podklad ve vykonatelném rozhodnutí.
Podle §130 ex. řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Podle §52 odst. 1 téhož předpisu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu; ustanovení §55, jež se týká zastavení exekuce, jinak nestanoví.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání podle tohoto ustanovení přípustné, musí dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. je tomu tak tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Dovolání přípustné není.
Dovolatelka - vzhledem k nesprávnému výkladu ustanovení §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. - se tím, zda napadené rozhodnutí je v tomto smyslu zásadního významu, nezabývala, v důsledku čehož důvody ve prospěch závěru, že napadené usnesení je zásadního právního významu, dovolacímu soudu nepředložila.
Hodnocením samotného obsahu dovolání k závěru, že zásadního právního významu je, dospět nelze; nelze jej spojit s otázkou otevřenou dovoláním proto, že ji odvolací soud posoudil konformně zásadám, jež jsou v soudní praxi standardní. Vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá) nemůže mít, byly-li by jen opakovány.
Součástí fixovaného názoru soudní praxe je (a je vyjádřeno kupříkladu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2001), že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se podle §49 odst. 1 o.s.ř.. písemnost pouze jemu; jen má-li v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i účastníku. Za úkony jež má účastník v řízení osobně učinit se považují ty úkony, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tj. kdy jde o jednání nezastupitelné. „O takové jednání (úkon) jde tehdy, je-li charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího (účastníka řízení), a to tak, že jiná osoba (odlišná od konkrétního účastníka řízení) nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Proto se bude o případy ustanovení §49 odst. 1, věta druhá, o.s.ř. jednat všude tam, kde má být v řízení učiněn takový úkon, při němž nemůže být jednající (účastník) nahrazen nikým jiným. Takovým úkonem je například důkaz výslechem účastníka, ale také dostavení se účastníka ke znalci a podrobení se znaleckému zkoumání“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné pod č. 123/1980 v časopise Soudní judikatura). Naproti tomu, nemá-li zastoupený účastník v řízení osobně něco vykonat, nelze za účinné považovat doručení přímo jemu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 332/98, uveřejněné tamtéž pod č. 3/1999).
Povinnost k peněžnímu plnění (zde zaplatit náklady řízení) povinností účastníka osobně v řízení něco vykonat zjevně není, a proto účinky doručení příslušného rozhodnutí se spojují výlučně s doručením jeho zástupci, jak správně dovodil odvolací soud.
Existence rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) je vyloučena již proto, že dovolání směřuje do oblasti práva procesního.
Poukaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 30.10.2001, sp. zn. II. ÚS 318/2000, a ze dne 11.9.2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000, není případný proto, že posuzují situaci odlišnou, totiž povinnost zaplatit soudní poplatek, a to se zřetelem k zvláštním procesním důsledkům jejího nesplnění.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání nepřicházejí v dané věci v úvahu, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu