ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1889.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 1889/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci oprávněné P., a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému K. V., zastoupeného advokátem, o nařízení exekuce, pro 77.167,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 126 Nc 1105/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.5.2002, č.j. 56 Co 205/2002-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud, odkazuje na ustanovení §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „exekučního řádu“), odmítl odvolání povinného proti usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil k vydobytí pohledávky oprávněného podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu exekuci, a jejím provedením pověřil navrženého soudního exekutora.
Povinný (posléze zastoupen advokátem) ve včasném dovolání, jež pokládá za „analogicky“ přípustné dle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Již v odvolání uváděl „zásadní skutečnosti vztahující se k nařízení exekuce“, pročež - podle jeho názoru - postup podle §44 odst. 10 exekučního řádu možný nebyl. Nařízení exekuce nadto odporuje „dobrým mravům“, neboť dobrovolně neplnil proto, že se „u soudů“ nemůže rychle a efektivně domoci svých práv vůči vlastním dlužníkům.
Podle §130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (písm. a/), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/ o.s.ř.), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání proti usnesení o nařízení exekuce odmítnuto, však žádnou z uvedených podmínek nesplňuje; z hlediska formálně procesního není ani rozhodnutím ve věci samé, ani jím nebylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno nebo změněno.
Podle §44 odst. 10 exekučního řádu proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.
Ani kdyby usnesení o odmítnutí odvolání podle citovaného ustanovení bylo nazíráno z hlediska materiálního jako usnesení obsahově potvrzující, nemohl by výsledek posouzení, zda dovolání je přípustné, být jiný.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu nezdůvodnil; ze samotného hodnocení námitek, obsažených v dovolání, k takovému závěru dospět nelze.
Námitka, že bylo (částečně) plněno, stejně jako kritika správnosti podkladového titulu, jsou vskutku, jak dovodil odvolací soud v napadeném usnesení, při nařízení exekuce bez významu. Že totéž platí o námitce, že výkon rozhodnutí odporuje „dobrým mravům“, Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura.
O rozhodnutí zásadního právního významu tudíž jít nemůže.
Ani v tomto případě by dovolání nemohlo být přípustné.
Jiná ustanovení (§238 až §239 o.s.ř.) nejsou k založení přípustnosti dovolání použitelná již zcela zjevně.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
I o náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle §87 a násl. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu