ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2018.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2018/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. spol. s r.o., proti povinnému J. P., zastoupenému advokátem, pro 44.880,20 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 1379/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30.5.2003, č.j. 40 Co 422/2003-47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 4.11.1999, č.j. 42 E 1379/99-10, kterým okresní soud nařídil na základě svého platebního rozkazu ze dne 8.11.1997, č.j. Ro 2407/97-12, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 317/2001, ze dne 17.12.2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2003 pod č. 7), jehož důvodnost opíral o ustanovení §241a odst. 2 písm. písm. a/ a b/ o.s.ř., a namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku doručení vykonávaného platebního rozkazu.
Podle části dvanácté, hlavy I, bodu l7. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaných po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). O takovýto posléze uvedený případ jde v souzené věci, jelikož odvolací soud – ač rozhodoval po l.l.2001 – odvolání proti usnesení soudu prvního stupně vydanému 4.11.1999 projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod l5. zákona č. 30/2000 Sb.); na tomto závěru nemže nic změnit ani jeho nesprávné poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31.prosince 2000 použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod l7, hlavy I, části dvanácté zákona č.30/2000 Sb.).
V takovém případě však dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř.; podle jeho prvého odstavce proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil, a podle odstavce druhého z toho důvodu, že jím předpokládaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný nevznesl
Jestliže přípustnost dovolání je upravena zákonem, nesprávné poučení odvolacího soudu o ní přípustnost dovolání založit nemůže.
Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti – bez jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a §218 odst. l písm. c/ o.s.ř. usnesením odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku, protože oprávněné, která by měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. l a §143 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř., podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu