ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2182.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2182/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné A. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému R. Ř., zastoupenému advokátkou, pro částku 422.240,20 Kč s příslušenstvím prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Benešově u Prahy pod sp. zn. E 1200/2000, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č. j. 20 Co 5/2003-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.804,- Kč k rukám D. N.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu z 19. 11. 2002, č. j. E 1200/2000-233, ve znění opravného usnesení z 10. 12. 2002, č. j. E 1200/2000-238, jímž byl udělen příklep vydražitelům manželům J. a M. P. Odvolací soud dospěl k závěru, že „podle ustanovení §336k odst. 2 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) proti usnesení o udělení příklepu mohou podat odvolání osoby uvedené v odstavci 1.“ Odvolací soud může přezkoumat usnesení o příklepu pouze z důvodů uvedených v §336k odst. 3 o.s.ř. Z protokolu o dražbě nemovitostí z 19. 11. 2002 bylo zjištěno, že povinný se dražby zúčastnil osobně, v řízení tedy k vadám, vedoucím k jeho neúčasti, nedošlo. Pokud soud určí usnesením cenu nemovitostí (§336a o.s.ř.), je pro něj po právní moci tohoto usnesení závazná, a soud z ní musí vycházet i v dražební vyhlášce (§336b odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Povinný usnesení o ceně dne 16. 5. 2002 osobně převzal a své námitky tak mohl uplatnit v odvolání proti němu; neučinil-li tak a toto usnesení nabylo právní moci, nemůže se nesprávnosti určení ceny dovolávat teprve v tom stadiu vykonávacího řízení, kdy je dražitelům udělován příklep.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje - pouze - z ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o.s.ř., povinný namítá – aniž výslovně uvádí, v čem konkrétně je spatřuje – nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a dále existenci vad řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatel předně nesouhlasí se „stanovením ceny, za kterou byly nemovitosti prodány.“ Jestliže totiž soud – přesto, že znalcem byla jejich cena určena částkou cca 1 milion korun – rozhodl o jejich prodeji za 696.300,- Kč, musel si být vědom toho, že „takto nemůže být pohledávka oprávněného uspokojena.“ Správný není podle dovolatele ani závěr odvolacího soudu, že nepodal-li odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o určení ceny, nemůže se nesprávnosti tohoto usnesení dovolávat teprve v dalším stadiu vykonávacího řízení, kdy je dražitelům udělován příklep; odvolání totiž nepodal z vážného důvodu, a to pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Výsledkem soudního řízení je tedy podle něj to, že mu byl zabaven veškerý nemovitý majetek, peníze stržené prodejem že byly dány oprávněným a jeho dluhy jsou přitom vyšší, než když soudní řízení započalo.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž – opomíjeje ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužívá) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto ani argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), v dané věci nejde.
Povinný (na jehož podání, avšak pouze s obecným odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř., tedy bez konkretizace, v čem mají jednotlivé dovolací důvody spočívat, odkazuje soudem ustanovená advokátka) totiž odvolacímu soudu nevytýká to, že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení zákona (§336k odst. 3 o.s.ř.), nýbrž pouze vyjadřuje nesouhlas s tím, že soud „rozhodl o prodeji nemovitostí za 696.300,- Kč,“ tedy částku nezpůsobilou uspokojit oprávněnou, ač cena nemovitostí činila přes 1 milion Kč.
Zjištění, kolik činilo nejvyšší podání v dražbě a kdo je učinil (a právě na nich je /kromě zjišťování existence dalších zákonných podmínek u dražitelů/ vybudováno rozhodnutí o udělení příklepu podle §336j odst. 1 o.s.ř.) jsou zjištěními skutkovými. Správnost těchto skutkových zjištění ostatně povinný v dovolání ani nenapadá a neučinil tak ani námitkami proti příklepu (§336j odst. 2 o.s.ř.) při dražebním jednání, jemuž byl osobně přítomen, ani v odvolání proti usnesení o příklepu (§336k odst. 3 o.s.ř.); jestliže ovšem vyjadřuje „rozhodný odpor proti stanovení ceny nemovitostí, za kterou byly prodány“, projevuje nesouhlas právě se skutečností, že nemovitosti byly vydraženy za cenu podstatně nižší než cenu stanovenou podle znaleckého posudku jako cena výsledná podle §336a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. (viz třetí odstavec dovolání na č.l. 263, kde povinný argumentuje obdobně jako v třetím odstavci odvolání na č. l. 236). Tato kritika napadeného rozhodnutí však nemá oporu v zákonné úpravě výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, jelikož ustanovení §336j odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud správně postupoval, výslovně stanoví, že příklep lze udělit tomu, kdo učinil nejvyšší podání a u něhož jsou splněny další podmínky stanovené zákonem (případné nesplnění oněch dalších zákonných podmínek u dražitelů přitom dovolatel nenamítá). V tomto ohledu je tedy napadené rozhodnutí nejen v souladu se standardní judikaturou, ale přímo s doslovným zněním zákona.
Námitka, že „soud rozhodl o prodeji nemovitostí“ – ve skutečnosti, že udělil příklep vydražitelům, jež učinili nejvyšší podání – za 696.300,- Kč (tedy za částku odpovídající podání nejnižšímu, které se podle §336e odst. 1 o.s.ř. stanoví dvěma třetinami výsledné ceny) přesto, že si musel být vědom toho, že „takto nemůže být pohledávka oprávněné uspokojena,“ je bezcenná, protože z tohoto pohledu, zda tedy rozdělovaná podstata postačí k uspokojení jediného z více oprávněných, soud při udělování příklepu (§336j o.s.ř.) věc neposuzuje.
Samotné stanovení výše nejnižšího podání částkou 696.300,- Kč (jehož se ostatně povinný po zániku věcného břemene domáhal sám ve svém odvolání /č.l. 200/ proti prvnímu usnesení o udělení příklepu ze 16. 7. 2000, č. j. E 1200/2000-97) povinný rovněž nezpochybnil, a to ani odvoláním proti druhé dražební vyhlášce z 8. 10. 2002, č. j. E 1200/2000-211 (jež nabyla právní moci v prvním stupni), ani námitkami proti udělení příklepu při dražebním jednání dne 19. 11. 2002 (č. l. 230-232).
Odůvodnění:povinného, že odvolání proti „příslušnému usnesení soudu prvního stupně o ceně“ nepodal pro svůj nepříznivý zdravotní stav, není uplatněním (jakéhokoli) dovolacího důvodu
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněné podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v částce 4.804,- Kč představující sazbu odměny advokáta za zastoupení v dovolacím řízení (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §3 odst. 1, bod 6., §12 dost. 1 písm. a/, bod 1., §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“), účinné dnem 1. ledna 2001 – sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. prosince 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu