ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2203.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2203/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného V. G., zastoupeného advokátkou, proti povinné W. a. P. I., s.r.o., zastoupené advokátem, pro částku 202.516,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 NcE 735/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2003, č. j. 12 Co 478/2002-22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ usnesení z 11. března 2002, č. j. 2 NcE 735/2002-4 (kterým okresní soud nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. V. N.) pouze tak, že odstranil formulační nesprávnost soudu prvního stupně v I. odstavci výroku usnesení, spočívající v absenci slov „…k uspokojení pohledávky oprávněného ve…“. Závěr o (formální) vykonatelnosti exekučního titulu odvolací soud dovodil ze zjištění, že vykonávaný platební rozkaz byl doručen „do vlastních rukou“, tedy přímo povinné dne 23. 3. 2001, a že ta teprve 30. 3. 2001 okresnímu soudu „podala plnou moc pro své zastoupení advokátem“. Nalézací soud prvního stupně tedy podle odvolacího exekučního soudu při doručování neporušil ustanovení §49 občanského soudního řádu a podkladový platební rozkaz tak je vykonatelný.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) povinná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového titulu, ač ten podle ní vykonatelný není, jelikož byl – v rozporu s ustanovením §49 o.s.ř. a tedy neúčinně – doručen přímo povinné (žalované), a to přesto, že byla zastoupena advokátem vybaveným procesní plnou mocí.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelka (jež – opomíjejíc ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužívá) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabývá a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu ani nepřednáší; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Jak uvedeno výše, má-li dovolání být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolateli k dispozici pouze dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; ten však povinná – ač jej ohlásila – ve skutečnosti neuplatnila. V dovolání totiž nenamítala nesprávnou interpretaci či aplikaci ustanovení §49 o.s.ř., nýbrž pouze – zcela obecně – konstatovala, že „došlo k porušení ustanovení §49 o.s.ř.,“ aniž dokonce polemizovala se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, že nalézací soud prvního stupně povinné vykonávaný platební rozkaz doručoval – a doručil – 23. 3. 2001, zatímco plná moc byla předložena teprve 30. 3. 2001, že tedy byl titul doručen v době, kdy povinná ještě advokátem zastoupena nebyla. Dovolatelka svůj závěr o nesprávnosti právního posouzení platebního rozkazu jako vykonatelného neodůvodnila vlastní skutkovou verzí, podle níž by plná moc vystavená advokátovi byla soudu předložena již před doručením vykonávaného titulu (pro úplnost se ovšem dodává, že případné nedostatky ve zjištění skutkového stavu, tedy jeho neúplnost či nesprávnost, lze vytýkat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o.s.ř., jež však jsou důvody k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilé.
Skutkovým základem zjištěným odvolacím soudem je soud dovolací vázán (§243a odst. 1, 2 o.s.ř.), nemůže tedy vycházet ze stavu jiného, než že vykonávaný platební rozkaz byl povinné doručen 23. 3. 2001 a že podání, jímž povinná doložila plnou moc vystavenou advokátovi, bylo u soudu podáno teprve 30. 3. 2001. Za této situace je právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, odůvodněný zjištěním, že platební rozkaz byl povinné doručen v době, kdy ještě nebyla zastoupena, tedy účinně, v souladu se standardní judikaturou.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněnému, jemuž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k předseda senátu