ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2308.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2308/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v O. proti povinnému PaedDr. L. H., zastoupenému advokátkou, prodejem movitých věcí pro částku 14.157,-Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 42 E 770/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2003, č. j. 40 Co 385/2003-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 30. září 2002, č. j. 42 E 770/2002-7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud dovodil, že byly splněny všechny občanským soudním řádem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, včetně formální a materiální vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí, a dále s poukazem na ustanovení §18 odst. 2 a §20 odst. 9 zákona č. 589/1992 Sb. uzavřel, že právo vymáhat pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (včetně penále) nebylo ani promlčeno.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že „výkon rozhodnutí nebyl právně zahájen,“ jelikož rozhodnutí ze 7. 3. 2002, sp. zn. 9004/90/OU/2002-Tes. je „právně neúčinné, neboť bylo vydáno na základě neexistujícího zákona č. 71/97 Sb.“, v důsledku čehož marně uplynuly všechny lhůty jak podle §49 správního řádu, tak podle zákona č. 582/1991 Sb. i podle §18 odst. 2 a 20 odst. 9 zákona č. 589/1992 Sb. Podle dovolatele se na řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti vztahuje správní řád; kromě toho je podle jeho názoru napadené rozhodnutí nesprávné proto, že nebylo aplikováno ustanovení §54 zákona č. 582/1991 Sb., dle něhož lze penále nebo pokutu uložit jen ve lhůtě do 1 roku, kdy se příslušná OSSZ dozvěděla o porušení, případně nesplnění povinnosti. Protože jde o nedoplatky a penále z let 1993-1998, nemůže je již oprávněná podle dovolatele úspěšně požadovat.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídl; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (k tomu srov. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 11, kde Nejvyšší soud zdůraznil, že výkaz nedoplatků /zde platební výměr/, jímž bylo uloženo zaplatit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, lze /včetně penále/ podle §18 odst. 2 a §20 odst. 9 zákona č. 589/1992 Sb. soudním výkonem rozhodnutí vykonat i po třech letech od jeho splatnosti, a to v desetileté promlčecí době; v odůvodnění citovaného usnesení bylo s odkazem na usnesení z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v témže časopise č 2, ročník 1999, pod poř. č. 21 též v obecné rovině vysvětleno, že lhůta uvedená v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu neplatí pro výkon všech rozhodnutí, smírů a výkazů nedoplatků vydaných orgány státní správy).
Námitka, odůvodněná poukazem na ustanovení §54 zákona č. 582/1991 Sb., že penále nebo pokutu lze uložit jen ve lhůtě jednoho roku od doby, kdy se příslušná OSSZ o porušení či nesplnění povinnosti dozví, se týká věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí (jež ostatně byla podrobena odvolacímu přezkumu v nalézacím řízení), a jako taková je pro vykonávací řízení bezcenná; kromě toho se však pro úplnost dodává, že ustanovení §54 zákona č. 582/1991 Sb. se netýká penále, nýbrž pouze ukládání pokut, o jejichž vymáhání však v souzené věci nejde.
Pokud jde o argument, že výkon rozhodnutí „nebyl právně zahájen,“ odůvodněný „neúčinností rozhodnutí vydaného na základě neexistujícího předpisu“, ten nemá oporu ve spise, jelikož předmětné vykonávací řízení bylo zahájeno řádným návrhem na výkon rozhodnutí doručeným soudu prvního stupně 26. 9. 2002 a obsahujícím náležitou specifikaci titulu, o jehož výkon jde; na uvedeném nemůže nic změnit zřejmá chyba v psaní (záměna správného označení zákona č. 71/67 Sb. za chybné „71/97 Sb.“), jež se vyskytla v písemnosti, kterou oprávněná ještě před zahájením soudního vykonávacího řízení povinnému podle §74 správního řádu oznámila, že zahajuje správní exekuci.
Poněvadž dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu