ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2398.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2398/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Městské správy sociálního zabezpečení B., proti povinné M. B., a. s., zastoupené advokátem, pro částku 628.068,- Kč zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 E 39/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Co 346/2003-13, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 27. března 2003, č.j. 7 E 39/2003-5, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za splněné.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinná namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje ve skutečnosti, že oprávněná „navrhla, bez právního důvodu, provedení stejného výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva dvakrát,“ a to u Okresního soudu v Uherském Hradišti (sp. zn. 3 E 276/2003) návrhem z 26. 3. 2003 doručeným soudu 2.4. téhož roku, a u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (sp. zn. 7 E 39/2003) návrhem z 27. 3. 2003, doručeným soudu téhož dne.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná (jež – opomíjejíc ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 dost. 1 písm. c) o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ v dovolání nepoužívá) se však otázkou jeho přípustnosti nezabývala a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídla; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Povinná předně jediný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., totiž nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neuplatnila; sama odvolacímu soudu vytýká pouze to, že řízení, probíhá-li „stejný výkon rozhodnutí“ souběžně u dvou soudů, trpí vadou. K vadám řízení, a to jak podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tak podle §229 odst. 1, 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř. (a právě vadu podle §229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. – posuzováno obsahově – dovolatelka namítá), však soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), o kterýžto případ v souzené věci – viz výše – nejde.
Kromě uvedeného Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že případnou vadou podle §229 odst. 2 písm. a) o.s.ř. nemůže trpět řízení zahájené jako v pořadí prvé, a tím bylo právě řízení u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou zahájené 27. 3. 2003 (zatímco řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo zahájeno teprve 2. 4. 2003, kdy byl soudu doručen návrh).
Navrhuje-li dovolatelka zrušení usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti, nemůže tak úspěšně činit v řízení vedeném u okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu