ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2505.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2505/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného M., stavebního bytového družstva, proti povinnému K. H., zastoupenému advokátem, vyklizením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 2055/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2003, č.j. 20 Co 185/2003-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 17. 1. 2003, č.j. 26 E 2055/2002-19, Městský soud v Brně zastavil podle ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), výkon rozhodnutí vyklizením (nařízený podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 45 C 132/2000, usnesením ze dne 16. 9. 2002, č.j. 26 E 2055/2002-3) a povinnému nepřiznal náhradu nákladů výkonu. Podkladové rozhodnutí, doručené 14. 3. 2002 opatrovníkovi, není dosud vykonatelné, neboť nebyly splněny podmínky §29 odst. 3 o.s.ř. pro jeho ustanovení účastníku neznámého pobytu; podle soudu prvního stupně měl být rozsudek doručen povinnému, jemuž soud nesprávným postupem v nalézacím řízení odňal možnost jednat před soudem.
Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí zamítl, a oprávněnému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že podkladový rozsudek je vykonatelný; v nalézacím řízení totiž soud ustanovil povinnému opatrovníka po náležitém šetření v souladu s ustanovením §29 odst. 3 o.s.ř. Okolnost, že povinný uhradil dlužné nájemné, považoval odvolací soud za bezvýznamnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž prostřednictvím ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítá nesprávnost posouzení otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí vydaného v řízení, v jehož průběhu mu soud bez splnění předpokladů stanovených v §29 odst. 3 o.s.ř. (i když trvalý pobyt povinného byl znám) ustanovil opatrovníka. Opětovně poukazuje na to, že oprávněnému zaplatil dlužné nájemné; i k této okolnosti mělo být podle jeho názoru přihlédnuto.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; důvodné však není.
Při přezkumu napadeného rozhodnutí je dovolací soud vázán důvody, které byly dovoláním uplatněny (zde důvodem podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci); je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že takové vady (ve vztahu k řízení o výkon rozhodnutí) tvrzeny nebyly a ze spisu se nepodávají, je předmětem přezkumu otázka, zda případné nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu v řízení, v němž soud vydal podkladové rozhodnutí, má vliv na vykonatelnost exekučního titulu.
Právní posouzení věci (a to z hlediska práva nejen hmotného, nýbrž – a o tento případ jde v souzené věci – i procesního) je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (jehož správnost dovolatel nezpochybnil), že exekuční titul (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 45 C 132/2000, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu a povinnému uloženo byt vyklidit do patnácti dnů po uplynutí stanovené výpovědní lhůty) byl 14. 3. 2002 doručen opatrovníku; toho ustanovil povinnému jako účastníku, jehož pobyt není znám, soud podle §29 odst. 3 o.s.ř. usneseními ze dne 20. 4. 2001, č.j. 45 C 132/2000-22, a ze dne 16. 11. 2001, č.j. 45 C 132/2000-52, přičemž v obou případech šlo o tutéž osobu.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již „zmatečnostní“ podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř, nebo „jinou“ ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí; jinak řečeno, případné vady řízení nalézacího se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. Pokud tedy dovolatel tvrdí, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 132/2000 mu byl ustanoven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky stanovené v §29 odst. 3 o.s.ř., a z tohoto důvodu s ním soud nejednal (ani mu nedoručil rozsudek), namítá, že mu nesprávným postupem soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. V řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu uvedeného v §268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako v řízení, jež nařízení výkonu rozhodnutí předchází) se soud takovou námitkou zabývat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62). Při posouzení vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku (tato výhrada vznesena nebyla).
Soudy obou stupňů sice pochybily, když přezkoumávaly zákonnost postupu soudu v nalézacím řízení, jenž vyústil v ustanovení opatrovníka povinnému; závěr odvolacího soudu, že podkladové rozhodnutí nabylo vykonatelnosti, je však věcně správný.
Námitka úhrady dluhu vůči oprávněnému je – jak správně uvedl odvolací soud – v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bezcenná.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (oprávněnému v tomto stadiu řízení náklady nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Pavel Krbek, v.r.
předseda senátu