ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2515.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2515/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a. s., proti povinnému D. K., prodejem movitých věcí, pro částku 5.832,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 501/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31.července 2003 , č.j. 9 Co 843/2003-24, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení, kterým soud I.stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu se správní rozhodnutí soudně vykonávají na základě ustanovení §274 písm. e/ o.s.ř. podle §251 až 271 s výjimkou §261a odst. 2 a 3, nelze však přitom odhlédnout od ustanovení §71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, který obecně stanoví, že správní rozhodnutí lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Tato lhůta je svojí povahou prekluzivní, a z toho je třeba vycházet, jestliže speciální úprava řízení v jednotlivých odvětvích státní správy nestanoví pravidla odchylná. Tak tomu v daném případě není, protože §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Namítá, že odvolací soud svým ústavně nekonformním výkladem §71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla, a je odvolacími soudy posuzována rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §402 obchodního zákoníku, jež je nutno (namísto §71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že „právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu ze dne 3.června 1999, č. j. 257191/99-6381-II.
Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v §71 odst. 3 správního řádu – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21, příp. usnesení z 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních §387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením §402, je nepřípadná, jelikož ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2004
JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.
předseda senátu