ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2573.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2573/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S., a.s., zastoupené advokátem, proti povinné B. k. a. s., zastoupené advokátem, pro 20,460.000,- Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 1684/99, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2003, č. j. 20 Co 208/2003-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že výrok o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí změnil tak, že výši této náhrady stanovil oproti městskému soudu částkou o 49.539 Kč vyšší) potvrdil usnesení z 21. listopadu 2002, č. j. 64 E 1684/99-99, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu notářského zápisu.
Ve včasném (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2003, pod poř. č. 7) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zjevně ve znění účinném od 1. ledna 2001, oprávněná poukazujíc na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) tohoto předpisu namítá, že předmětný notářský zápis je platným exekučním titulem, a že je tudíž právní posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru o jeho nevykonatelnosti, nesprávné.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně – poté, co odvolací soud zrušil jeho předchozí usnesení z 29. 6. 1999, č. j. 64 E 1684/99-14 a vrátil mu věc k dalšímu řízení – správně rozhodl (byť bez výslovného odkazu na bod 18., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.) „podle dosavadních právních předpisů“, návrh oprávněné na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky tedy zamítl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000, i když usnesení – v řízení zahájeném 14. května 1999 – vydal 21. listopadu 2002. Odvolací soud pak – ač v napadeném usnesení uvedl jména a příjmení soudců a připojil poučení o dvouměsíční lhůtě k podání dovolání – rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb., tedy rovněž správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávný odkaz na „§212 občanského soudního řádu, zejména po novele zákonem 30/2000 Sb.“, jelikož ve skutečnosti odvolací soud žádné ustanovení občanského soudního řádu v novelizovaném znění, jež by se některému z ustanovení tohoto předpisu ve znění předchozím lišilo, neaplikoval, nýbrž naopak usnesení, jímž soud prvního stupně návrh oprávněné na výkon rozhodnutí zamítl podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací, ve věci samé potvrdil. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části 12 zákona č. 30/2000 Sb.).
V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takovéto vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není (ve výroku o věci samé, tedy o nařízení exekuce) usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením §239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání oprávněná nevznesla (odstavec 2).
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o.s.ř., takové náklady nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (§142 odst. 1 věta první o. s. ř.) totiž nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jelikož to svým obsahem (návrhem na zamítnutí dovolání pro jeho nedůvodnost) k výsledku dovolacího řízení (odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž jeho důvodnost mohla být zkoumána) nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu