ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2576.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2576/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Pražské správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, proti povinnému T. K., zastoupenému advokátkou, za účasti P. N., zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech pro částku 4,267.735,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. E 1244/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 21. února 2003, č. j. 23 Co 59/2003-17, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 17. září 2002, č. j. E 1244/2002-4, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální i materiální vykonatelnosti podkladového výkazu nedoplatků měl odvolací soud za splněny.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinný namítá, že řízení je stiženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje v tom, že soudy obou stupňů v důsledku chybného zápisu v katastru nemovitostí považovaly za spoluvlastnici jedné z předmětných nemovitostí, a to rozestavěné stavby, P. N., narozenou 31. 3. 1971, o níž (v rozporu se skutečností) měly za to, že je dosud manželkou povinného, a s níž tak jednaly jako s účastnicí řízení. Manželství jmenované s povinným však bylo 3. 1. 1996 pravomocně 21. 3. téhož roku rozvedeno. Vadu řízení dovolatel spatřuje jednak v tom, že řízení „bylo provedeno za účasti manželky povinného“, ačkoli ta již v době výkonu rozhodnutí jeho manželkou nebyla, a jednak v okolnosti, že soud jednu z nemovitostí považoval za společný majetek povinného a jeho manželky, ač tomu tak ve skutečnosti není ani ke dni zahájení vykonávacího řízení nebylo.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (v tomto ohledu je poučení poskytnuté odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6. ročník 2003 pod poř. č. 51); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatel (jenž – opomenuv ustanovení §238a odst. 2 o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Povinný předně ani důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř, jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci) neuplatnil; naopak obě své námitky (tedy okolnost, že soud P. N. považoval za manželku povinného a v důsledku toho za účastnici řízení, i to, že rozestavěnou stavbu měl za věc spadající do společného jmění manželů /dále též jen „SJM“/) sám – přinejmenším pokud jde o účastenství manželky správně – kvalifikoval jako vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Takovéto vady však – i kdyby jimi řízení skutečně trpělo – dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí bylo řízení stiženo, splňovala podmínku zásadního právního významu) není.
Pokud druhou vadu řízení podle §241a odst. 2 o.s.ř. dovolatel spatřuje v tom, že „řízení se týkalo majetku, který není ve společném jmění manželů,“ platí totéž, co bylo řečeno v souvislosti s posouzením účastenství manželky povinného, že totiž je uplatněn dovolací důvod nezpůsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Nadto ovšem třeba doplnit, že by ani nemohlo jít o vadu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jelikož exekuci by bylo namístě nařídit tím spíše, byla-li by věc ve skutečnosti ve výlučném vlastnictví povinného; i když tedy soud výkon rozhodnutí nařídil maje výpisem z katastru nemovitostí (byť dle dovolatele nesprávně) za osvědčeno, že věc je ve společném jmění manželů, nemohlo to mít – a nemělo – za následek nesprávné právní posouzení věci, jelikož návrhu na nařízení exekuce bylo tak jako tak vyhověno.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu