ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2672.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2672/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné K. b., a.s., proti povinnému P. K., zastoupenému advokátem, pro částku 370.703,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. Nc 1307/2002, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 12 Co 180/2003-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 29. 11. 2002, č. j. Nc 1307/2002-5, kterým obvodní soud nařídil podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu z 9. 7. 1996, č. j. 67 Ro 492/96-13, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. J. G. Předpoklady pro nařízení exekuce včetně formální vykonatelnosti podkladového platebního rozkazu měl odvolací soud za splněny.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), povinný namítá, že platební rozkaz není „po materiální stránce“ vykonatelný, jelikož mu nebyl doručen. Otázkou shodnosti podpisů na doručenkách (osvědčujících doručení vykonávaného platebního rozkazu a písemností doručovaných soudním exekutorem /č.l. 18/) se odvolací soud podle povinného „měl zabývat pouze na základě znaleckého posudku z oboru písmoznalectví a nikoli na základě laického posouzení.“ Dovolatel samotné doručení usnesení (doručovaného exekutorem) „zpochybňuje, neboť v inkriminované době se v místě, kam bylo usnesení doručeno, nezdržoval.“ Dále pak dovolatel namítá „prekluzi, popř. promlčení“ vymáhané pohledávky.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, případně exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb., (viz §130 tohoto zákona) je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. použít nelze (usnesení, jímž soud prvního stupně exekuci nařídil, nepředcházelo jeho dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí), je namístě zvažovat splnění předpokladů vymezených ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Závěr, že k výkonu navržený platební rozkaz je (formálně, nikoli tedy, jak nesprávně dovozuje povinný, materiálně) vykonatelný, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na základě uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, že povinný platební rozkaz, který mu byl doručován do vlastních rukou (§173 o.s.ř. ), převzal. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Za použití druhého z uvedených důvodů – posuzováno podle obsahu dovolání – povinný odvolacímu soudu vytýká, že okolnosti, za nichž mělo dojít k doručení platebního rozkazu, nezjišťoval, a předkládá vlastní skutkovou verzi, založenou na tvrzení, že mu platební rozkaz doručen nebyl.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního výměru k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními pravidly – dospěl odvolací soud, jehož závěry vyvozené z povahy doručenky jakožto veřejné listiny jsou v plném souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod poř. č. 127, a odůvodnění usnesení téhož soudu z 22. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněného ve stejném časopise č. 7, ročník 2000, pod poř. č. 80). Protože vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení soudu při šetření okolností rozhodných pro doručení exekučního titulu), stejně jako případné vady uvedené v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (vyjma případu – o který zde nejde – kdy by samotná vada, pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) založit nemohou (dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné /§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř./, a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není), je výsledek dovolacího řízení zjevný.
K argumentaci „prekluzí, popř. promlčením“ vymáhané pohledávky předně nutno zdůraznit, že takováto námitka – obecně – nemůže být formulována jako „eventuální“, jelikož jde o zcela odlišné právní instituty, z nichž jeden vylučuje druhý. Posuzováno podle obsahu této části dovolání (ale také podle výslovného odkazu na ustanovení §397, §401 a §402 obchodního zákoníku) je zjevné, že povinný nenamítá prekluzi práva (jíž se ostatně soud při nařízení výkonu rozhodnutí zabývá z úřední povinnosti), nýbrž jeho promlčení. Námitka promlčení práva však může být významná teprve v řízení o zastavení výkonu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod poř. č. 21).
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová