ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2673.2003.1
sp. zn. 20 Cdo 2673/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné J. K., proti povinnému K. Š., zastoupenému advokátem, vyklizením nemovitostí a odebráním věcí, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 E 1918/2002-23, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. července 2003, č. j. 24 Co 218/2003-32, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením nemovitostí (výrok I.), určil, jak bude vyklizení provedeno (výrok II.), nařídil výkon rozhodnutí odebráním movitých věcí vyjmenovaných v příloze č. 1 vykonávaného rozsudku (Okresního soudu v Trutnově z 23. 2. 2000, č. j. 9 C 143/97-188, ve znění rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 301/2000-246 z 26. 10. 2000), jímž bylo upraveno střídavé užívání a vydání těchto věcí ve spoluvlastnictví účastníků (výrok III.), stanovil, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na součásti věcí a na listiny potřebné k jejich užívání (výrok IV.) a rozhodl o soudním poplatku (výrok V.) a o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí (výrok VI.).
K odvolání povinného krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výrocích I., II., IV. a v části výroku III. potvrdil (výrok I. usnesení krajského soudu), ve zbývající části výroku III., týkající se návrhu na odebrání šatové skříně a 18.120 ks pohlednic je změnil tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v této části zamítl (výrok II. usnesení krajského soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV. usnesení krajského soudu).
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný – výslovně ve všech jeho výrocích – dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“); za zásadně právně významnou považuje otázku, zda „se lze domáhat splnění povinností soudním výkonem rozhodnutí odebráním movitých věcí ve spoluvlastnictví oprávněné a povinného, pokud exekuční titul upravuje pouze užívací práva k movitým věcem,“ a dále otázku, zda „v tomto konkrétním případě je rozsudek při absenci označení movitých věcí, které by byl povinný eventuelně povinen vydat, vykonatelný.“
Podle názoru dovolatele tyto otázky odvolací soud posoudil nesprávně (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Ve vztahu k movitým věcem je totiž titulem upraveno pouze jejich užívání, zatímco povinnost jejich vydání byla stanovena „pouze obecně,“ kdy navíc soud v odůvodnění vykonávaného rozsudku připustil, že není jasné, zda tyto věci (vůbec) existují.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání – v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení ani v části směřující proti výrokům o nákladech řízení – přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení výkonu rozhodnutí odebráním movité věci (§345 a násl. o.s.ř.) ve spoluvlastnictví účastníků, jejíž střídavé užívání upravil vykonávaný exekuční titul, uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné posouzení věci z hlediska §345 o.s.ř., tedy ustanovení práva procesního.
Již starší judikatura (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 25. 6. 1981, sp. zn. 3 Cz 52/80, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1983 pod poř. č. 23), dovodila, že stanoví-li vykonatelné rozhodnutí soudu střídavé užívání věci ze spoluvlastnictví a ukládá-li účastníku pro tento účel věc na určité období druhému ze spoluvlastníků vydat, nenařídí se výkon rozhodnutí ukládáním pokut podle §351 o.s.ř., nýbrž odebráním věci podle §345 a násl. o.s.ř.
S tímto závěrem je napadené rozhodnutí v plném souladu, nejde tedy ani o otázku dosud neřešenou, ani o případ, že by tato otázka byla vyřešena v rozporu s dosavadní praxí.
Zásadní právní význam nemá ani druhá dovolatelem předestřená otázka, a to jednak proto, že postrádá potřebný judikatorní přesah (dovolatel se táže, zda „v tomto konkrétním případě je rozsudek při absenci označení movitých věcí…vykonatelný“), ale také z důvodu dalšího, a to proto, že dovolatelovo tvrzení o absenci označení movitostí nemá oporu ve znění vykonávaného rozsudku. Jeho výrok je totiž třeba vykládat ve vzájemné souvislosti všech jeho odstavců. Upravuje-li soud ve II. odstavci výroku střídavé užívání věcí ve spoluvlastnictví účastníků, jejichž výčet je obsažen „v příloze č. 1 tohoto rozsudku,“ pak nelze povinnost k vydání movitých věcí uloženou v následujícím, tedy II. odstavci výroku vykládat jinak než tak, že povinnost k vydání se týká právě těch věcí, jejichž střídavé užívání soud upravil v předchozím odstavci výroku (v němž ovšem věci – odkazem na přílohu rozsudku – specifikovány jsou).
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Proti měnícímu, tedy II. výroku napadeného usnesení dovolání sice objektivně (podle §238a odst. 1 písm. c/ , odst. 2, §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) přípustné je, není však dána jeho přípustnost subjektivní. Rozhodnutím, jímž byl návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítnut, totiž povinný neutrpěl žádnou procesní újmu odstranitelnou zrušením zamítavého výroku, jímž vlastně bylo rozhodnuto v jeho prospěch (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 98 pod poř. č. 28). V této části, směřující proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí bylo tedy dovolání jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, podle §243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání také v části výslovně směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních §238, 238a ani §239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., protože – jednak – rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení není rozhodnutím potvrzujícím ani měnícím, a jednak proto, že rozhodnutí o nákladech řízení obecně není rozhodnutím ve věci samé.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu