ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.759.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 759/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a. s., proti povinné M. L., pro částku 9.232,70 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 48 E 618/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2003, č.j. 10Co 1102/2003-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. května 2003, č. j. 48 E 618/2000-23, kterým okresní soud pro prekluzi (§71 odst. 3 správního řádu) zastavil výkon rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu z 25. 3. 1999, vykonatelného dne 6. 5. 1999.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“). Namítá, že aplikací ustanovení §71 odst. 3 správního řádu odvolací soud porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením §402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto §71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že „právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.“
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení §71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu z 25. 3. 1999, č. j. 263087/99-6381-II. výpr. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v §71 odst. 3 správního řádu – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.
Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních §387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením §402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád. Stejně nepřípadný je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11, jelikož toto rozhodnutí se týká promlčení práva na vymáhání pohledávek, u nichž zvláštní právní úprava (§18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb. a §104g, §104h zák. č. 582/1991 Sb.) aplikaci §71 odst. 3 správního řádu vylučuje. Totéž, nyní s ohledem na ustanovení §1 odst. 4 a §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. v rozhodném znění platí o dovolatelčině odkazu na usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2004
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu