ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1210.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1210/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. S., proti žalované M. C. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 201/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2003 č.j. 15 Co 307/2001-102, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. června 2001 č. j. 6 C 201/2000-50 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.7.2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr „dle ustanovení §33 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb.“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce „v průběhu období od 1.1.1999 do 13.7.2000 jako zaměstnanec dopustil na pracovišti jednání v rozporu s pracovněprávními předpisy a pracovní smlouvou. Jednání spočívalo v dlouhodobém neoprávněném a nedovoleném nakládání s majetkem zaměstnavatele, zejména se skladovými zásobami a odpadem, přisvojování tohoto majetku, s důvodným podezřením na činnost zakládající trestněprávní odpovědnost“ a „ve svém důsledku bezprostředně vedlo k umožnění dlouhodobého páchání majetkové trestné
činnosti a nedovolenému disponování majetkem zaměstnavatele, vedlo ke vzniku značné materiální škody pro zaměstnavatele a narušení a ztížení běžného provozu podniku zaměstnavatele“; uvedené jednání žalobce „je v rozporu s ust. §73 písm. a) b) c) d) zák. práce a zakládá porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že z dopisu ze dne 21.7.2000 není zřejmé, jaké jsou skutečné důvody rozvázání pracovního poměru, neboť zde žalovaná řádně „nespecifikovala“ konkrétní porušení pracovní kázně. Žalobce, pracující u žalované od 1.6.1994 jako „expedicient“, po dobu svého výkonu práce nedostal od žalované žádné písemné vyrozumění o nedostatcích ve své práci a ani „řádná materiálová inventura za rok 1999 nepřinesla vůči němu žádné požadavky“. Podle jeho názoru je tímto způsobem ukončený pracovní poměr „jen součástí nezvyklých až nezákonných praktik uplatňovaných vedením žalované společnosti“.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11.6.2001 č.j. 6 C 201/2000-50 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 3.875,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce, advokáta“. Z výsledků dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobci „nebylo prokázáno hrubé porušení pracovní kázně“, které je v dopise ze dne 21.7.2000 vymezeno „na hranici konkrétnosti“ požadované ustanovením §55 zák. práce a „mělo spočívat v tom, že si žalobce ponechával pro vlastní potřebu majetek firmy, tedy skladové zásoby a odpad“, kdy „tímto odpadem je myšleno to, jak žalobce zacházel se starým papírem“. „Skutečností zůstává pouze to“, že žalobci bylo sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry, který měl spočívat v tom, že jako odpovědný pracovník si přisvojoval odpadní lepenkové krabice a odpadní papír, tento prodával do výkupen sběrných surovin a způsobil tak škodu svému zaměstnavateli; tyto skutečnosti však - jak zdůraznil - „prozatím prokázány nebyly a z materiálů, které byly soudu předloženy, nic takového ani nevyplývá“. Za této situace soud prvního stupně shledal okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9.9.2003 č.j. 15 Co 307/2001-102 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházeje z ustanovení §55 zák. práce a z interpretačního pravidla uvedeného v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce dospěl k závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné „již z toho důvodu“, že v jeho písemném vyhotovení ze dne 21.7.2000 není dostatečně skutkově vymezen důvod tohoto opatření tak, aby tento důvod nemohl být zaměněn s jiným. Podle jeho názoru totiž „nelze mít v žádném případě na základě znění okamžitého zrušení pracovního poměru i vzhledem k výpovědi žalobce za jednoznačně prokázáno“, že by mezi účastníky při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru mělo být zřejmé, že je žalobci vytýkáno nesprávné nakládání s papírovým odpadem, neboť tato skutečnost byla žalobci sdělena teprve při jeho předběžném výslechu na Policii ČR, který následoval několik měsíců poté, co mu bylo předáno okamžité zrušení pracovního poměru. I kdyby však žalovaná důvod okamžitého zrušení pracovního poměru vymezila dostatečně konkrétně a žalobci bylo v této souvislosti vytýkáno jednání spočívající v neoprávněném nakládání s papírovým odpadem, jednání žalobce by podle názoru odvolacího soudu nedosahovalo intenzity zvlášť hrubého porušení pracovní kázně vyžadované v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnavatele.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“. Namítala, že „s přihlédnutím k výkladu projevu vůle žalované, okolnostem, za nichž byl učiněn, a dobrým mravům“ byly skutkové okolnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce vymezeny dostatečně přesně a určitě a že „lze jednoznačně bez pochybností prokázat např. početně svědecky kdo, kde, ve kterém čase, z jakého důvodu učinil a jaký právní úkon, jakého obsahu byl tento právní úkon, jaká právní skutečnost tomuto úkonu předcházela, jak a komu byl právní úkon adresován, jak byl dotyčným adresátem pochopen, přijat, dále interpretován ostatním svědkům bezprostředně po sdělení“. V tomto směru podle jejího názoru „zůstalo dokazování kusé a neúplné, zejména pokud se jedná o prokázání projevu a obsahu vůle zaměstnavatele, ač byl např. navrhován jako svědek předseda představenstva L. N.“. Kromě toho žalovaná dovozovala, že za situace, kdy žalobce byl pravomocně uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1,2 tr. zák. a byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců a současně byl zavázán k náhradě škody vůči žalované, bylo náležitým způsobem prokázáno, že se žalobce jednáním vytčeným v dopise ze dne 21.7.2000 (které spočívalo v tom, že si ponechával pro vlastní potřebu majetek svého zaměstnavatele, tedy skladové zásoby a odpad) dopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které opravňovalo žalovanou okamžitě zrušit se žalobcem pracovní poměr, neboť za daných okolností „nelze po ní jako po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u ní nadále pokračoval“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení
§240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jak má být z hlediska ustanovení §55 zákoníku práce skutkově vymezen skutkový důvod platného okamžitého zrušení pracovního poměru. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.1996 sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněném pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud dospěl k závěru, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není v dopise ze dne 21.7.2000 dostatečně skutkově vymezen, neboť je v něm žalobci vytýkáno „nakládání zejména se skladovými zásobami a odpadem, není konkrétně tvrzeno, v čem toto nesprávné nakládání má spočívat“. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že z dopisu žalované ze dne 21.7.2000 skutečně nelze dovodit, jakým konkrétním jednáním žalobce (kdy a jakým skutkem) se měl žalobce hrubého porušení pracovní kázně dopustit. Protože z hlediska výkladu projevu vůle je významné, jaká vůle byla skutečně navenek projevena, je třeba odvolacímu soudu přisvědčit i v tom, že výklad obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba zaměřit k okamžiku, kdy byl tento zrušovací projev učiněn. S jeho závěrem, že okamžité zrušení pracovního poměru je daném případě nekonkrétní z toho důvodu, že „nelze mít za jednoznačně prokázáno, že by mezi účastníky při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru mělo být zřejmé, že je žalobci vytýkáno nesprávné nakládání s papírovým odpadem“, však nelze souhlasit.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Není-li možné provést výklad písemného projevu vůle jen na základě listiny, v níž je obsažen (obsahu písemného okamžitého zrušení pracovního poměru), je třeba zabývat se zejména tím, za jakých okolností žalovaná projev vůle směřující k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením učinila a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč žalovaná přistoupila k tomuto rozvázání pracovního poměru. Při výkladu projevu vůle není významná samotná existence skutečností, které by jinak mohly být způsobilým důvodem pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením (pomocí výkladu projevu vůle nelze nahrazovat neprojevenou vůli), ale jen zjištění takových objektivních okolností existujících v době doručení dopisu ze dne 21.7.2000 žalobci (neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba posuzovat podle stavu existujícího v době doručení dopisu žalobci), za kterých byl projev vůle vůči žalobci učiněn a z nichž lze na obsah vůle písemným projevem vyjádřené objektivně usuzovat. Jen v případě, kdyby ani pomocí výkladu projevu vůle provedeného na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nebylo možné spolehlivě a přesně zjistit to, co bylo po skutkové stránce důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, šlo by o neurčitý projev vůle a o neplatný právní úkon, k němuž takto vadný projev vůle směřoval.
Odvolací soud se sice pokusil neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalované ze dne 21.7.2000 pomocí jeho výkladu odstranit, přitom však náležitě neuvážil, že z tohoto hlediska není rozhodující, že žalovaná neprokázala své tvrzení učiněné až v rámci své obrany v průběhu řízení o tom, co bylo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru (nesprávné nakládání s papírovým odpadem); rozhodující je, jaký důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl výkladem zrušovacího projevu vůle zjištěn, tedy že žalobci - jak odvolací soud uvádí - „ při předání okamžitého zrušení pracovního poměru bylo vytýkáno to, že se ztrácí hliníkový odpad, případně pak to, že měl být nafilmován, jak odváží elektromotor“. Ve vztahu k tomuto skutkovému vymezení okamžitého zrušení pracovního poměru (bylo-li učiněno s přihlédnutím k výsledkům dokazování provedenému před soudem prvního stupně, popřípadě k tomu, co vyšlo za řízení najevo), by potom jiná žalovanou tvrzená skutečnost „sdělená žalobci až při předběžném výslechu na policii, který následoval až několik měsíců poté, co mu bylo předáno okamžité zrušení pracovního poměru“, představovala jen dodatečnou změnu původně uvedeného důvodu, která není přípustná (srov. §55 zák. práce i.f.), ale nebyla by způsobilým důvodem pro závěr o nedostatečném skutkovém vymezení důvodu v dříve učiněném zrušovacím projevu vůle žalované. Za tohoto stavu, kdy dosud nebylo náležitě objasněno, v jakých skutečnostech žalovaná spatřovala důvod okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, není možné učinit ani spolehlivý o tom, zda a jakou intenzitou žalobce porušil pracovní kázeň. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 21.7.2000, pro rozpor s ustanovením §55 zák. práce proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. října 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu