ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1320.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1320/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému D., a.s., zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp.zn. 10 C 1685/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2003, č.j. 23 Co 501/2002, 8/2003-226, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.935,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na odškodnění pracovního úrazu ze dne 24.2.1992 částku 227.440,- Kč s úroky z prodlení, jež specifikoval, a aby mu platil počínaje dnem 1.12.1999 do budoucna měsíční důchod ve výši 8.399,- Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 24.2.1992 utrpěl u žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, k jehož odškodnění byl žalovaný zavázán pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Benešově ze dne 30.5.1995, č.j. 5 C 232/94-102 (ohledně nároků z titulu bolestného, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a věcné škody za dobu od 24.2.1992 do 31.12.1993), ze dne 10.9.1998, č.j. 5 C 5136/95-86 (ohledně nároků z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.12.1994 do 31.8.1998), a ze dne 21.9.1998, č.j. 11 C 1213/97-50 (ohledně nároků z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a náhrady věcné škody do počátku měsíce listopadu 1997). Nyní po žalovaném požaduje na náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením částku 102.579,-Kč (z toho náhradu nákladů na zakoupení léků, které nejsou hrazeny pojišťovnou, 38.647,- Kč, nákladů na dietní stravování 37.500,- Kč, nákladů na nákup spodního prádla 8.203,- Kč a náhradu výdajů na cestovném osobním automobilem na kontrolní vyšetření k ošetřující lékařce v P. 18.229,- Kč) za dobu od listopadu 1997 do 30.11.1999 a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.9.1998 do 30.11.1999 částku 124.861,- Kč (z toho od 1.9.1998 do 30.11.1998 částku 25.365,- Kč, od 1.12.1998 do 2.5.1999 částku 46.675,- Kč a od 3.5.1999 do 30.11.1999 částku 52.821,- Kč); mimosoudní dohoda se žalovaným není podle žalobce možná.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 8.4.2002, č.j. 10 C 1685/99-167, ve znění opravného usnesení ze dne 9.5.2002, č.j. 10 C 1685/99-179, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 1.992,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.12.1999 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení další částky 224.248,- Kč a požadovaných úroků z prodlení, které specifikoval, a v části, kterou se žalobce domáhal placení měsíčního důchodu ve výši 8.399,- Kč počínaje dnem 1.12.1999, zastavil řízení co do částky 1.200,-Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1.12.1999 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 58.378,- Kč k rukám advokáta a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Benešově na náhradě nákladů státu 9.672,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že úraz žalobce ze dne 24.2.1992 je úrazem pracovním, že za něj odpovídá žalovaný a že v předchozích sporech, vedených u Okresního soudu v Benešově pod sp.zn. 5 C 232/94, 5 C 5136/95 a 11 C 1213/97, nebyly shledány důvody pro zproštění žalovaného z odpovědnosti za škodu. S poukazem na závěry znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., a další provedené důkazy, včetně listinných, dovodil ohledně nároku na náhradu nákladů na zakoupení léků (doplatku nehrazeného zdravotní pojišťovnou), že tyto náklady zčásti nelze považovat za náklady účelně vynaložené, neboť léky užívané žalobcem v souvislosti s pracovním úrazem lze nahradit jinými léky, které jsou plně hrazeny zdravotní pojišťovnou, že zčásti jde o náklady neprokázané a že zčásti nesouvisí s pracovním úrazem. Ohledně náhrady nákladů na dietní stravování a vitamíny [s výjimkou částky 1.200,- Kč s příslušenstvím, ohledně které řízení zastavil s odůvodněním, že jde o překážku věci rozsouzené, neboť o náhradě nákladů vynaložených na dietní stravování v této výši (700,- Kč za nákup dietních potravin a 500,- Kč za nákup vitamínů za měsíc listopad 1997) již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21.9.1998, č.j. 11 C 1213/97-50] a nákupu spodního prádla uzavřel, že nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Výdaje žalobce na cestovné na kontrolní vyšetření k lékařce MUDr. K. z Ch. do P. a zpět osobním automobilem zn. VAZ 2193 sice byly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, nejde však o náklady účelně vynaložené, neboť nebylo nutné, aby je žalobce konal osobním automobilem; za účelně vynaložené náklady spojené s léčením považoval pouze náklady spojené s jízdou veřejnými dopravními prostředky z místa bydliště žalobce do P. a zpět (za 3 jízdy v roce 1997, 9 jízd v roce 1998 a 9 jízd v roce 1999) ve výši 1.992,- Kč, které žalobci (s příslušenstvím) přiznal. Ve zbývající části žalobcem požadované náhrady nákladů spojených s léčením, tj. ohledně částky 99.387,- Kč s příslušenstvím, jež specifikoval, žalobu zamítl. Za nedůvodný považoval soud prvního stupně také žalobcem uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.9.1998 do 30.11.1999 ve výši celkem 124.861,- Kč a měsíční důchod od 1.12.1999 ve výši 8.399,- Kč; žalobu v této části zamítl s odůvodněním, že zdravotní stav žalobce se zlepšil a umožňuje mu výkon práce na plný pracovní úvazek, a to i v profesi, v níž byl vyučen (instalatér, topenář, potrubář) a pracoval v ní před pracovním úrazem; ve zlepšení zdravotního stavu žalobce od doby posledního rozhodování soudu spatřoval podstatnou změnu v poměrech žalobce (§202 odst. 1 zák. práce).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2003, č.j. 23 Co 501/2002, 8/2003-226, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 124.861,- Kč s příslušenstvím, co do částky 8.399,-Kč měsíčně od 1.12.1999 a dále v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; „jinak ve zbývající zamítavé části“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 99.387,- Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby v části, v níž se žalobce domáhal náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, a uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li ze znaleckého posudku znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., neboť znalec přesvědčivě vysvětlil, že dražší léky je možno nahradit léky, které jsou hrazeny V. z. p.; proto rovněž uzavřel, že „tyto náklady by žalobci nemusely vznikat“, a že „jde o jeho volbu“, která nemůže jít k tíži žalovaného, stejně jako náklady na zakoupení spodního prádla, „když jak množství, tak ceny neodpovídají nutné potřebě, která pro žalobce vyplývá z důsledků úrazu“. Ani odvolací soud nepovažoval za prokázané, že by žalobce musel dodržovat speciální dietu, a ani podle jeho názoru „nebylo nutné vynakládat zvýšené prostředky na jízdné osobním automobilem a poplatky za parkování v P.“; proto nelze dovodit – uvedl dále odvolací soud - že „by takto vykonávané jízdy nějakým způsobem urychlily léčebný proces“. Při posouzení důvodnosti nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (za dobu od 1.9.1998 do budoucna) však odvolací soud - po doplnění dokazování výslechem znalce MUDr. E. H. - dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že u žalobce nedošlo k podstatné změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zák. práce (ve vztahu k rozhodnutí o tomto nároku rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10.9.1998, č.j. 5 C 4136/95-86, který nabyl právní moci dnem 6.10.1998); nesouhlasil tedy se závěrem soudu prvního stupně, že došlo ke změně (zlepšení) zdravotního stavu žalobce, a zdůraznil, že znalec výslovně potvrdil, že „nedošlo k žádným změnám ve zdravotním stavu žalobce pro následky pracovního úrazu“ a že k odnětí částečného invalidního důchodu žalobci od 2.8.1996 došlo pouze v důsledku změn příslušných předpisů. Protože však žalobce nyní pracuje na úvazek 40 hodin měsíčně, i když ze zdravotního hlediska to není nutné (podle vyjádření znalce by mohl i v současné době vykonávat práce instalatéra či topenáře, i když s určitými omezeními, které vyčíslil 10 %), nic nebrání tomu, aby se změnil „matematický způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku“. Proto uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval výší náhrady za ztrátu na výdělku žalobce za žalované období (od 1.9.1998 do budoucna) s tím, že bude vycházet z výdělku, jakého by žalobce mohl dosahovat při plném pracovním úvazku u svého zaměstnavatele, a tento výdělek bude považovat za výdělek po pracovním úrazu (§195 odst. 1 zák. práce).
Okresní soud v Benešově v dalším řízení – poté, co dopočetl náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.9.1998 do 31.10.2003 - rozsudkem ze dne 27.11.2003, č.j. 10 C 1685/99-283, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 219.694,- Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně od 1.1.2000 do zaplacení z částky 60.592,- Kč, zamítl žalobu co do částky 299.920,- Kč, co do měsíční renty 8.399,- Kč a co do požadovaných úroků z prodlení, jež specifikoval, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 40.562,40 Kč k rukám advokáta JUDr. O. Š. a České republice „na účet“ Okresního soudu v Benešově na náhradě nákladů státu 19.729,50 Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15.3.2004, č.j. 23 Co 126/2004-300, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů státu v části, kterou byla určena lhůta k plnění, změnil tak, že „lhůta splatnosti se určuje 1 měsíc od právní moci tohoto usnesení“ a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.2.2003, č.j. 23 Co 501/2002, 8/2003-226, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně „ve zbývající zamítavé části“, tj. ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 99.387,- Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.“, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (uvádí, že „problematika, které se dovolání týká, nebyla dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a je rozhodována rozdílně i odvolacími soudy“). Namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť „soudy nevzaly dostatečně v úvahu listiny, které na podporu svého břemene tvrzení a důkazního břemene doložil“, zejména rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení B. ze dne 19.1.2001, přílohu k tomuto rozhodnutí o změně pracovní schopnosti jeho osoby a sdělení ošetřující lékařky MUDr. K. ze dne 17.2.2000, čímž došlo „k porušení ustanovení §120, §132, §205a odst. 1 písm. c), §205 odst. 2 písm. c), d), e), f), g) a §213 o.s.ř.“. Napadenou část rozsudku odvolacího soudu považuje dále za nesprávnou proto, že „nebyl náležitě zjištěn skutkový stav“, z čehož dovozuje, že „v důsledku toho dospěl soud k nesprávnému právnímu závěru“. Konkrétně namítá, že znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. E. H., CSc., nebyl zpracován objektivně. Znalec si pro účely znaleckého zkoumání neopatřil dostatek podkladů, aby mohl učinit závěr o jeho schopnosti pracovat a o tom, zda jeho současné zdravotní problémy jsou v příčinné souvislosti s úrazem ze dne 24.2.1994 či nikoliv. Polemizuje se závěry znaleckého posudku, zejména „na str. 23, body 4.4 a 4.5.“, neboť jsou v rozporu s listinami, na které v dovolání poukazuje. Vytýká mu, že jej „vyšetřil pouze vizuálně, neprováděl žádnou prohlídku ani nepoužil žádné přístroje (např. ultrazvuk apod.)“, že „jeho návštěva v ordinaci znalce trvala pouhých 20 až 25 minut, včetně vážení a měření krevního tlaku“, že „neměl k dispozici úplnou zdravotní dokumentaci“, že „nepřihlédl k jeho dalším pracovním úrazům, které u žalovaného v době trvání pracovního úrazu utrpěl“, ani k dalším jeho onemocněním či úrazům. Závěry znalce ohledně nároku na náhradu nákladů na zakoupení léků považuje rovněž za rozporné s objektivním stavem, neboť léky, které si musí aplikovat, zdravotní pojišťovna zcela nehradí. Zdůrazňuje dále, že „v době léčby komplikujících onemocnění navazujících na jeho prvotní úrazové poškození je podle názoru ošetřujícího lékaře vhodné, aby dodržoval speciální dietní režim“, že „nekupuje speciální spodní prádlo, ale prádlo z kvalitního bavlněného materiálu, který drží tvar, neboť používání suspenzoru mu způsobuje problémy“, a že „ošetřující lékařku MUDr. K. v P. navštěvuje v době akutních potíží, kdy nemá jinou možnost, než cestovat osobním automobilem, neboť při cestě autobusem by cestováním strávil celý den, což by velmi těžko snášel“; navíc ošetřující lékař mu použití osobního automobilu výslovně doporučil. Konečně žalobce v dovolání vysvětluje důvody, pro které se dosud nepodrobil operaci doporučované znalcem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v napadené části zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, neboť nejsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. pro jeho přípustnost; i když se žalobce dovolává přípustnosti dovolání podle ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání neobsahuje specifikaci otázky zásadního právního významu. K tvrzení žalobce, že soudy nevzaly dostatečně v úvahu listiny, které na podporu svého břemene tvrzení doložil, uvádí, že soudy v odůvodnění rozsudků provedly zhodnocení všech žalobcem navržených a provedených listinných důkazů a dostatečně odůvodnily výsledek provedeného dokazování, který vedl k zamítavému výroku v té části žaloby, kterou žalobce napadá dovoláním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Odvolací soud řešil v projednávané věci - mimo jiné - právní otázku, zda náklady vynaložené žalobcem na zakoupení léků nehrazených zdravotní pojišťovnou (případně na doplatek těchto léků), na dietní stravování, na nákup spodního prádla a na dojíždění osobním automobilem na kontrolní vyšetření k ošetřující lékařce z Ch. do P. a zpět, lze považovat za účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve smyslu ustanovení §193 odst. 1 písm. c) zák. práce. Z citovaného ustanovení vyplývá, že nárok zaměstnance postiženého pracovním úrazem na náhradu těchto nákladů vzniká pouze za předpokladu, že tyto náklady byly vynaloženy na léčení následků pracovního úrazu a že jde o náklady vynaložené účelně. Účelnost vynaložení těchto nákladů však nelze hodnotit mechanicky pouze z hlediska objemu vynaložených prostředků, ale je především třeba akcentovat jejich přínos v rámci procesu odstraňování (zmírňování) následků pracovního úrazu poškozeného zaměstnance. Poškozený zaměstnanec musí mít v rámci poskytování zdravotní péče z důvodu léčení následků pracovního úrazu v zásadě stejné možnosti jako ostatní občané (pacienti) a nemůže být oproti nim nijak znevýhodněn.
Žalobce však ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu [výklad ustanovení §193 odst.1 písm.c) zák. práce a jeho aplikaci na soudy zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když uvedl, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., v dovolání žádnou právní otázku, pro kterou by rozsudek odvolacího soudu v napadené části měl mít po právní stránce zásadní význam, neoznačil. Z obsahu dovolání - jak vyplývá z označení i vylíčení dovolacích důvodů (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - je zřejmé, že žalobce odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [spočívající v tom, že „soudy nevzaly dostatečně v úvahu listiny, které na podporu svého břemene tvrzení a důkazního břemene doložil“, čímž došlo „k porušení ustanovení §120, §132, §205a odst. 1 písm. c), §205 odst. 2 písm. c), d), e), f), g) a §213 o.s.ř.“], a že „nebyl náležitě zjištěn skutkový stav“; podrobuje tedy kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu v napadené části vychází, zejména závěry znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví Doc. MUDr. E. H., CSc. Podstatou jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily znalecký posudek Doc. MUDr. E. H., CSc., skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že „znalecký posudek znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., nebyl zpracován objektivně“. Z uvedeného vyplývá, že nesouhlasí s rozsahem a výsledky dokazování, a s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř. a dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud při posuzování, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže brát v úvahu právní otázky, které nebyly v dovolání označeny, a že kritika rozsudku odvolacího soudu v napadené části z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 25.2.2003, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 99.387,- Kč s příslušenstvím – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.860,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 4.935,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu