ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1384.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1384/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované Zdravotnické záchranné službě P., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 505/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2003 č.j. 22 Co 1897/2003-217, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.6.2002, který žalobce převzal dne 1.7.2002, žalovaná sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1995 jako „řidič-záchranář“, se „dne 1. května 2002 kolem 10.00 hod spolu s účetním panem K. zdržoval v obchodu C. v P., přičemž k tomuto účelu použil služebního vozidla“, ačkoli „byl v uvedený den zařazen jako druhý řidič ve funkci RZP (rychlé záchranné pomoci) a návštěvní služby; základnu ZZS (zdravotnické záchranné služby) opustil bez povolení a bez příkazu k jízdě“. Tímto jednáním žalobce „závažně porušil povinnosti řidiče, které tvoří součást jeho pracovní náplně, zejména v bodech 3,8 a 23, Provozní řád ZZS P. ze dne 2.4.2002 zejména v článku IV. a XXIV. a Organizační řád ZZZ P. ze dne 15.4.2000 zejména v článku XXI. a XXVI.“. I když příslušný odborový orgán „v dopise datovaném 14. června a doručeném 26. června 2002 souhlas s výpovědí neudělil, organizace přesto trvá na rozhodnutí o ukončení pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil tím, že se vytčeným jednáním nedopustil závažného porušení pracovní kázně, neboť - jak uvedl rovněž příslušný odborový orgán ve svém odmítaném stanovisku k výpovědi - tímto způsobem „kritického dne zajišťoval jídlo pro zaměstnance, kteří měli směnu, a všem řidičům bez výjimky bylo toto nakupování tolerováno“. Jízdu žalobce „předem nahlásil dispečerce“ a „nákupy dne 1.5.2002 uskutečnil v souvislosti s návratem vozidlem od benzínové pumpy, kdy kontroloval a dohušťoval pneumatiky“.
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 16.10.2002 č.j. 6 C 505/2002-69 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 8.225,- Kč „k rukám právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustanovení §59 odst. 4 zák. práce, jestliže příslušný odborový orgán - tak jako v posuzované věci - odmítne udělit souhlas k výpovědi dané jeho členovi (žalobci), je výpověď platná pouze v případě, že jsou ostatní podmínky výpovědi splněny „a soud ve sporu podle §64 shledá, že na zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance nadále zaměstnával“. V daném případě sice byly všechny hmotněprávní podmínky výpovědi splněny (výpověď byla dána písemně, náležitě konkretizována, ve lhůtě uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce řádně doručena žalobci a rovněž bylo prokázáno, že se žalobce vytčeným jednáním dopustil závažného porušení pracovní kázně), avšak podle jeho názoru z provedených důkazů vyplývá, že závažné porušení pracovní kázně způsobem, jakým jednal žalobce, „nebylo v praxi u žalované výjimkou, ale jednalo se o postup, který byl u ní tolerován“. Soud prvního stupně „tak souhrnně dovodil, že podmínky ustanovení §59 odst. 4 věty za středníkem splněny nejsou a výpověď žalované žalobci je tak neplatná“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18.2.2003 č.j. 22 Co 2943/2002-93 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jeho rozsudek je „ve smyslu konstantní judikatury“ nepřezkoumatelný (jeho skutkové a právní závěry vycházejí z „tzv. souhrnného zjištění“), že jeho skutkový závěr o tom, že žalovaná tolerovala praxi při zajišťování stravování způsobem, jakým jednal žalobce, z provedených důkazů „bez dalšího nevyplývá“ a že při zkoumání, zda po žalované lze či nelze ve smyslu ustanovení §59 odst. 4 zák. práce spravedlivě požadovat, aby trpěla další setrvávání žalobce v zaměstnání, nevzal v úvahu všechny rozhodné skutečnosti. Soudu prvního stupně proto uložil, aby naznačeným způsobem zjednal nápravu.
Okresní soud v Prachaticích poté rozsudkem ze dne 12.6.2003 č.j. 6 C 505/2002-199 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 22.944,- Kč „k rukám právního zástupce žalované“ a „České republice – Okresnímu soudu v Prachaticích“ 275,- Kč. Po doplnění řízení soud prvního stupně opětovně dovodil jak splnění všech formálních náležitostí předmětné výpovědi, tak i naplnění použitého výpovědního důvodu, když „v doplněném důkazním řízení byla otázka závažného porušení pracovní kázně ze strany žalobce spíše zvýrazněna“, neboť „žádný ze svědků přítomných na směně dne 1.5.2002 neuvedl, že by mu jel žalobce pro nákup“. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalobce svým jednáním, kdy „zcela prokazatelně bez příkazu k jízdě (podle jeho odhadu na dobu 20 – 35 minut) se vzdálil z pracoviště, tj. ze Záchranné zdravotnické služby v P., do obchodu C. v P. za účelem nákupu potravin“, aniž by dispečerka žalované měla o místě jeho pobytu přehled, „porušil příslušná ustanovení provozních předpisů žalované takovým způsobem, že se dopustil závažného porušení pracovní kázně“. S přihlédnutím k charakteru žalované, k předchozímu opakovanému porušování pracovní kázně ze strany žalobce, k výrokům žalobce „výslovně konfrontační povahy“ proneseným na provozní schůzi dne 12.4.2002 a k následnému chování žalobce vzhledem k těmto výrokům, poté (bez ohledu na to, že žádný ze svědků nepotvrdil, že by bylo ze strany žalované tolerováno zajišťování jídla způsobem, jak jednal žalobce, po 1.2.2002, kdy došlo ke změně provozního řádu) uzavřel, že „za těchto okolností již nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby takového zaměstnance nadále zaměstnával podle §59 odst. 4 zák. práce“, a že proto byla výpověď z pracovního poměru dána žalobci platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21.10.2003 č.j. 22 Co 1897/2003-217 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení účastníků změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 19.344,- Kč „k rukám právního zástupce žalované“, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2.575,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobce dne 1.5.2002 „dopustil takového jednání, které je nutné označit za hrubé porušení pracovní kázně a které jako takové zakládá důvod pro výpověď z pracovního poměru dle ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Žalobce – jak zdůraznil - svým jednáním porušil pracovní řád žalované v článku 6 bodě 36 (jímž je zaměstnanci stanovena povinnost být na pracovišti až do skončení pracovní doby s možností vzdálit se jen na příkaz nebo se souhlasem nadřízeného), organizační řád žalované v článku XI. (podle něhož nesmí řidič bez písemného příkazu zahájit jízdu, s výjimkou ústního příkazu operátorky) a konečně provozní řád žalované ze dne 2.4.2002 v článku IV. (který nedovoluje rozdělení posádky RZP - rychlé záchranné pomoci bez pokynu operátorky). Podle názoru odvolacího soudu je nutno přisvědčit soudu prvního stupně také v tom, že v řízení „vůbec nebylo bezpečně doloženo“, že by vedení žalované po 1.2.2002 tolerovalo takovou praxi při zajišťování stravování zaměstnanců, jak jednal žalobce dne 1.5.2002. Za správný pak odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy již v předchozí době byly v práci žalobce shledány nedostatky a kdy žalobce byl s ředitelem žalované „v určitém konfliktním vztahu“ a měl proto „ve zvýšené míře dbát na to, aby nemohl být obviněn z porušování pracovní kázně“, již nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala, když „za stěžejní však odvolací soud pokládá zejména charakter organizace žalované, kdy je skutečně naprosto nezbytné trvat u jejích zaměstnanců na přísném dodržování všech jejich povinností vyplývajících z pracovněprávních předpisů, když úkolem žalované, zjednodušeně řečeno, je včasná a účinná záchrana lidského zdraví a životů, a bez takového bezpodmínečného lpění na dodržování všech stanovených pravidel by skutečně nemohla plnit úkoly, jež má ze zákona stanoveny“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „z důvodu §241a odst. 2) písm. b) a odst. 3) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Namítal, že závěr soudu o tom, že žalobce dne 1.5.2002 svévolně opustil základnu a že šlo o černou jízdu, není správný, neboť „soud nevzal v potaz všechny výpovědi a hodnotil je jako účelové“. Žalobce zdůraznil, že se uvedeného dne vzdálil bez příkazu k jízdě z pracoviště za účelem tankování a dohušťování pneumatik a na zpáteční cestě se zastavil pro nezbytně nutné potraviny pro sebe i některé ostatní zaměstnance do obchodu C. v P., což – jak vyplývá ze svědeckých výpovědí – „bylo do 1.2.2002 oficiálně povoleno a poté v takových výjimečných situacích jako je tato (jednalo se o státní svátek) vedením tolerováno“. Žalobce, v té době pracující jako řidič záložní jednotky RZP - rychlé záchranné služby (tedy nikoli jako řidič hlavního týmu, který musel být po celou dobu služby na základně a nemohl se rozdělit), před touto jízdnou řádně oznámil dispečerce, že se vzdálí a bude k dispozici na mobilním telefonu. Z výpovědi dispečerky přitom podle jeho názoru vyplývá, že „musela vědět o tom, že žalobce jel na benzínovou pumpu, aniž jí sdělil kam přímo jede“, neboť – jak zdůraznil - „ani nikam jinam jet nemohl, protože měl povinnost řídit se provozním řádem, tudíž přestože neřekl, kam přímo odjíždí, bylo jasné, že pouze na místa, která mu provozní řád ve smyslu svých ustanovení povoloval, tj. benzínová pumpa, místo výjezdu, převoz pacienta, vyzvednutí lékaře apod.“. To, že žalobce vyjel bez příkazu, dovolatel považuje „pouze za drobný přestupek proti pracovnímu řádu, s přihlédnutím k faktu, že na tyto krátké jízdy se obecně jízdní příkazy nevystavovaly“, a nedomnívá se, že by se jednalo o závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Výpověď je podle jeho názoru „vyústěním dlouhodobého konfliktu mezi odborovou organizací, jejímž je členem, a vedením“, kdy pro neshody s ředitelem žalované odešli již i někteří lékaři, a tedy jeho konflikt s vedením „není ojedinělého rázu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu „a všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující“ zrušil a aby věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Za této situace připadá v úvahu zkoumat přípustnost dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hledisek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (z něhož dovozuje přípustnost i sám dovolatel), popřípadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. může být dovolání žalobce přípustné pouze tehdy, jestliže soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 12.6.2003 č.j. 6 C 505/2002-199 jinak, než ve svém předešlém rozsudku ze dne 16.10.2002 č.j. 6 C 505/2002-69 z toho důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným ve zrušujícím (kasačním) usnesení ze dne 18.2.2003 č.j. 22 Co 2943/2002-93.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přitom vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 12.6.2003 č.j. 6 C 505/2002-199 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 18.2.2003 č.j. 22 Co 2943/2002-93 vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem odvolacího soudu usměrněno. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný a že spočíval na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 12.6.2003 č.j. 6 C 505/2002-199 o tom, že „ze strany žalobce dne 1.5.2002 skutečně došlo k závažnému porušení pracovní kázně“ a že vzhledem k okolnostem daného případu „již nelze na zaměstnavateli (žalované) spravedlivě požadovat, aby takového zaměstnance (žalobce) nadále zaměstnával podle §59 odst. 4 zák. práce“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Za tohoto stavu, kdy dovolání žalobce není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce sice v dovolání uvedl, že jej podává „z důvodu §241a odst. 2) písm. b) a odst. 3) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) ovšem vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že zajišťování potravin pro zaměstnance způsobem, jakým jednal žalobce dne 1.5.2002, „bylo do 1.2.2002 oficiálně povoleno a poté ve výjimečných situacích jako byla tato (jednalo se o státní svátek) vedením tolerováno“, a že dispečerka žalované „musela vědět o tom, že žalobce (dne 1.5.2002) jel na benzínovou pumpu, aniž jí sdělil kam přímo jede“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [že jednání žalobce dne 1.5.2002 lze považovat „pouze za drobný přestupek proti pracovnímu řádu“ a nikoli za závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce]. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože námitky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce, který z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 11. října 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu