ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1430.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1430/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. Š. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Nejvyššímu kontrolnímu úřadu se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 63, zastoupené advokátkou, o 31.767,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 47 C 15/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003 č.j. 17 Co 421/2003-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.395,- Kč k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1.2. do 31.12.1998 ve výši 24.979,- Kč s 15% úrokem od 8.1.2000 do zaplacení a za dobu od 1.1. do 31.3.1999 ve výši 6.788,- Kč s 10% úrokem od 8.1.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná, u níž žalobce pracoval jako kontrolor na odboru 340, mu dopisem ze dne 24.6.1997 dala výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce, podle níž by měl pracovní poměru účastníků skončit dnem 31.1.1998. Žalobce podal u soudu žalobu na určení neplatnosti této výpovědi (věc je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 132/97) a dalšími žalobami se domáhá, aby mu žalovaná zaplatila náhradu mzdy poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru (věci jsou vedeny u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 26 C 29/2001 a 26 C 60/2001). Žalovaná neumožnila žalobci, aby v době po 1.2.1998 u ní čerpal dovolenou na zotavenou, a žalobce má za to, že za dobu od 1.2.1998 do 31.3.1999 mu náleží z tohoto důvodu náhrada mzdy ve výši 31.767,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10.3.2003 č.j. 47 C 15/2003-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.495,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.6.1997 byla pravomocně \"zamítnuta vyhlášením rozsudku odvolacího soudu ze dne 28.1.2003\", a dovodil, že pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.1.1998 a že \"k tomuto dni byly veškeré nároky na dovolenou vypořádány\". Žaloba by podle názoru soudu prvního stupně nemohla být úspěšná, i kdyby byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, neboť nárok na náhradu mzdy za dovolenou \"za zažalované období nemá oporu v zákoně\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2003 č.j. 17 Co 421/2003-53 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"s tím, že náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám právní zástupkyně žalované\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.420,- Kč k rukám advokátky. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že \"řízení o určení neplatnosti výpovědi bylo meritorně skončeno\", že pracovní poměr účastníků skončil dnem 31.1.1998 a že žalobce na požadované plnění nemá nárok. Námitku žalobce, že soud prvního stupně bezdůvodně odmítl \"spojit řízení o peněžitých nárocích uplatněných žalobcem samostatně podanými žalobami\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"nejde o takové procesní pochybení, které by mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že ve sporu o určení platnosti výpovědi podal proti rozsudku odvolacího soudu dne 13.5.2003 dovolání a že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR \"bylo v minulých dnech rozhodnuto tak, že je důvodné a věc se vrací zpět\". Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů, že řízení o náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nemělo být přerušeno a že ani v případě úspěchu žalobce ve věci určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru by požadovaný nárok neměl \"oporu v zákoně\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. V době rozhodování soudů bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítá, a podle názoru žalované \"soud v řízení o poskytnutí náhrady mzdy je vázán rozhodnutím soudu, které vydal ohledně určení platnosti právního úkonu, protože na platnosti tohoto úkonu záleží, zda dovolateli vznikají případně další náhrady z důvodu dalšího trvání pracovního poměru\". I kdyby byla určena neplatnost této výpovědi, soudy správně dovodily, že žaloba na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou nemá oporu v zákoně. Zaměstnanci totiž z důvodu neplatnosti rozvázání pracovního poměru \"přísluší výhradně nároky upravené v §61 zákoníku práce\", žalobce se v jiných řízeních domáhá náhrady mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce za stejné období, za jaké požaduje též náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, a přiznáním takové náhrady by došlo \"k jeho zvýhodnění oproti jiným zaměstnancům\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 24.6.1997, který byl žalobci doručen dne 6.10.1997, výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Žaloba, kterou se žalobce mimo jiné domáhal určení neplatnosti této výpovědi, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130, zamítnuta; podle potvrzení obsaženého ve spise nabyla tato rozhodnutí právní moci dnem 14.3.2003.
Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, zda zaměstnanec, s nímž zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí a jenž považuje tento právní úkon za neplatný, má nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou, na který mu měl vzniknout nárok v době, kdy již pracovní poměr (podle podané výpovědi) skončil, jestliže žaloba zaměstnance o určení neplatnosti této výpovědi byla pravomocným rozhodnutím soudu zamítnuta.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím. V případě, že žaloba zaměstnance o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla soudem pravomocně zamítnuta, je tato výpověď platným právním úkonem a pracovní poměr podle ní skončil uplynutím výpovědní doby.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - z uvedeného právního názoru vycházel a v souladu s ním dovodil, že v době po skončení pracovního poměru účastníků nemohl žalobci vzniknout vůči žalované nárok na dovolenou na zotavenou a ani nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
K námitce dovolatele o tom, že rozsudky soudů ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 24.6.1997 (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130) byly dovolacím soudem (rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2004 č.j. 21 Cdo 1803/2003-154) zrušeny, nemohlo být přihlédnuto.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst.4 o.s.ř.) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§243a odst.2 věta první o.s.ř.). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.
Ke zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.6.2002 č.j. 12 C 132/97-104 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.1.2003 č.j. 17 Co 500/2002-130 došlo až po vyhlášení napadeného rozsudku odvolacího soudu. Uplatnil-li žalobce tuto novou skutečnost v dovolání, postupoval v rozporu s ustanovením §241a odst.4 o.s.ř.; dovolací soud k ní proto při svém rozhodování nepřihlížel.
Důvodná není ani námitka dovolatele, podle které soud prvního stupně chybně dovodil, že žalobce by neměl na požadované plnění nárok, i kdyby výpověď z pracovního poměru ze dne 24.6.1997 byla pravomocným soudním rozhodnutím prohlášena za neplatný právní úkon. V rozhodovací činnosti soudu se totiž ustálil právní názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, který byl uveřejněn pod č. 74 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004), podle kterého rozvázal-li zaměstnavatel se zaměstnancem neplatně pracovní poměr, nenáleží zaměstnanci za dobu, počínanou ode dne, kdy měl pracovní poměr účastníků podle neplatného rozvázání skončit, až do dne, kdy mu zaměstnavatel umožnil pokračovat v práci nebo kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru, popřípadě do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou, i když zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; na tomto právním názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že jeho rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.320,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 2.395,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu