ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1511.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1511/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) S. Ž., a.s., zastoupenému advokátkou, a 2) 1. s. a k. v.o.s., jako správci konkursní podstaty úpadce S.-S.-Ž., spol. s r. o., za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1), o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 1011/2001, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. března 2004 č.j. 36 Co 645/2003-126, takto:
Rozsudek krajského soudu, pokud jím bylo vysloveno, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn ve vztahu k žalovanému 1), se zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný 1) zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.7.1999 do 30.6.2001 částku 248.007,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení a aby jí od 1.7.2001 platil pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 11.129,80 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného 1) (dříve Č. Ž. a.s.) pracovala od roku 1979 jako dělnice ve výrobě (slévárenská dělnice) a že ke konci roku 1994 se u ní „výrazně začala projevovat“ nemoc z povolání, zařazená v seznamu nemocí z povolání pod č. 29 (syndrom karpálního tunelu vpravo a radiální styloiditida vpravo). Protože po operaci karpálního tunelu na pravé ruce v lednu 1995 již nemohla dále vykonávat stávající práci, od 1.6.1995 po ukončení pracovní neschopnosti nastoupila u žalovaného 1) na základě dohody o změně pracovní smlouvy na méně placené místo účetní. Žalovaný 1) jí sice poskytl (prostřednictvím vedlejšího účastníka) náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, odmítá jí však nahradit ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která jí vzniká od června 1995; žalobkyně tento nárok uplatnila „vědoma si možné námitky promlčení“ až od 1.7.1999.
Okresní soud v České Lípě [poté, co usnesením ze dne 27.12.2001 č.j. 15 C 1011/2001-50, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14.2.2002 č.j. 36 Co 55/2002-58 připustil, aby do řízení přistoupila jako žalovaná 2) S.-S.-Ž. spol. s r. (která je nyní v konkurzu a se sídlem v H. K.] mezitímním rozsudkem ze dne 20.6.2002 č.j. 15 C 1011/2001-82 rozhodl, že „žalovaná 2) odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání“. Soud prvního stupně dovodil, že na základě smlouvy o prodeji části podniku (provozu slévárny v Ž., kde vznikla nemoc z povolání žalobkyně, zjištěná ke dni 13.4.1995) uzavřené dne 12.12.1994 mezi žalovanými přešla na žalovanou 2) „v souladu s §480 obch. zák“ práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalovaným 1) a žalobkyní, včetně povinnosti k odškodnění nemoci z povolání žalobkyně.
K odvolání žalobkyně a žalované 2) Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26.11.2002 č.j. 36 Co 414/2002-101 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „základ žalobního nároku je zcela opodstatněný ve vztahu k žalovanému 1)“. Zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zák. práce odpovídá za škodu vzniklou nemocí z povolání zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec naposledy pracoval, přičemž podle jeho názoru „zákon má nepochybně na mysli faktický, tj. skutečný výkon práce, v tomto případě výkon práce slévárenské dělnice; jakýkoliv jiný výklad by šel proti účelu a smyslu právní úpravy odpovědnosti za nemoc z povolání“. Odvolací soud dovodil, že „podmínky pro vznik odpovědnosti za nemoc z povolání jsou zcela na straně žalovaného 1)“, u kterého 14 let pracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, zatímco k žalované 2), přestože byla uvedena na seznamu zaměstnanců v příloze kupní smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994, fakticky nikdy do pracovního poměru nenastoupila, nebyla jí přidělena žádná práce, žádnou práci u ní neodvedla a tudíž „u žalované 2) nepracovala za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání“.
K dovolání žalovaného 1) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 10. 11. 2003 č.j. 21 Cdo 920/2003-115 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vycházel z názoru, že vykonává-li zaměstnanec práci podle pracovní smlouvy za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, přejímá nový zaměstnavatel práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu s touto vlastností v nezměněné kvalitě, bez ohledu na to, kdy (zda vůbec) bude případně zjištěna nemoc z povolání. Protože rozsah přecházejících práv a povinností z pracovněprávních vztahů je v zásadě vymezen mírou práv a povinností, která dosavadnímu zaměstnavateli vyplývají z trvajících (existujících) pracovních poměrů k zaměstnancům, jichž se přechod týká, není z hlediska uvedených závěrů významné, že výkon pracovněprávního závazku je v okamžiku přechodu dočasně suspendován z důvodu některé z překážek v práci podle ustanovení §124 až §130 zák. práce. Dovodil tedy, že v posuzovaném případě na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12.12.1994 přešla na žalovanou 2) okamžikem prodeje části podniku - provozu slévárny v Ž. - rovněž veškerá práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobkyně upínající se k jejímu existujícímu (trvajícímu) pracovnímu poměru k žalovanému 1), u něhož vykonávala práci slévárenské dělnice za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byla později postižena.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté [k odvolání žalobkyně a žalované 2)] rozsudkem ze dne 18.3.2004 č.j. 36 Co 645/2003-126 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „základ žalobního nároku je zcela opodstatněný ve vztahu k oběma žalovaným“. Uvedl, že odpovědnost za škodu způsobenou žalobkyni nemocí z povolání je dána „z důvodů vysvětlených již Nejvyšším soudem“, že však „zároveň nelze pominout existenci ustanovení §477 obchodního zákoníku“. Ručitelský závazek podle ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. je vázán na existenci splatné pohledávky, jejíž splnění je ručením zajištěno, a „povinnost ručitele nastupuje až tehdy, jestliže dlužník svůj závazek nesplní“. Odvolací soud proto dovodil, že „v daném případě, kdy žalobkyně je v postavení věřitele kupujícího, tj. žalovaného 2), pak žalovaný 1) jako prodávající za uspokojení její pohledávky z titulu náhrady škody na zdraví ručí a je tak dána jeho pasivní legitimace ve věci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítal, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že základ nároku je opodstatněný ve vztahu k žalované 2). Podle názoru dovolatele, jestliže by dovolací soud „posoudil, že je na místě i aplikace §477 obchodního zákoníku ve vztahu k žalovanému 1), vyslovil by zcela nepochybně právní názor, že základ žalobního nároku je opodstatněný ve vztahu k oběma žalovaným“. Protože dovolací soud k takovému závěru nedospěl, není podle názoru žalovaného 1) postup odvolacího soudu správný. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že k uzavření smlouvy o prodeji části podniku došlo dne 12.12.1994 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 1. 10. 1995, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře (dále jen „zák. práce“).
Podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským resp. obchodním zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodně právních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních.
V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že „co není povoleno, je zakázáno“; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je třeba vycházet i při úvaze o tom, jaký může být právní důvod přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů a jaké následky jsou s ním spojeny.
Dovolací soud v předcházejícím rozsudku ze dne 10.11.2003 č.j. 21 Cdo 920/2003 zdůraznil, že nemá právní význam skutečnost, zda vůbec, popřípadě v jakém rozsahu, byl v kupní smlouvě o prodeji části podniku uzavřené dne 12.12.1994 mezi žalovanými sjednán v rámci přechodu práv a povinností na nabyvatele též přechod pracovněprávních vztahů včetně závazků z odpovědnostního vztahu vůči žalobkyni, neboť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem (§251b zák. práce). V posuzované věci proto došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně na kupujícího na základě ustanovení §480 obch. zák. - jak bylo zdůrazněno - v nezměněné kvalitě; jestliže totiž žalobkyně vykonávala práci podle pracovní smlouvy za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, přejal nový zaměstnavatel práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu s touto vlastností, bez ohledu na to, kdy (zda vůbec) bude případně zjištěna nemoc z povolání. Není již významné, že ke dni uzavření smlouvy o prodeji části podniku 12.12.1994 zde nebyl žádný závazek prodávajícího z odpovědnostního vztahu za škodu vzniklou nemocí z povolání, za který by prodávající mohl ručit [odvolací soud přehlédl, že nárok (pohledávka) žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v té době ještě nemohl vzniknout, protože pracovní neschopnost skončila až 30.6.1995]; rozhodující je, že ručení může sloužit jen k zajištění povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu z důvodu odpovědnosti za schodek na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (srov. §247 zák. práce). Zajištění jiné povinnosti - kupř. dílčích nároků práva na náhradu škody, jako to v posuzované věci dovozuje odvolací soud - není přípustné.
Úvaha odvolacího soudu vycházející z ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. nepřihlíží náležitě ke skutečnosti, že za situace, kdy se k přechodu závazku v tomto případě nevyžaduje souhlas věřitele (na rozdíl od obecné úpravy převzetí dluhu – srov. §531 odst. 1 obč. zák.), je smyslem a účelem ručení podle uvedeného ustanovení zajištění pohledávek věřitele z obchodně právních resp. občanskoprávních vztahů jiným způsobem, tedy, že v souvislosti s prodejem podniku - namísto jinak požadovaného souhlasu věřitele - prodávající jako dlužník ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Oproti tomu obsah práv a povinností z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku, které přešly na kupujícího na základě přímé působnosti ustanovení §251b zák. práce podle speciálního ustanovení §480 obch. zák. jako důsledek prodeje podniku, nemůže být určován právní úpravou, jíž se jinak řídí obchodně právní, resp. občanskoprávní vztahy, nýbrž - i s ohledem na povahu pracovněprávních předpisů jak o ní bylo pojednáno výše - pro obsah těchto práv a povinností z pracovněprávních vztahů nemohou být rozhodující jiné, než pracovněprávní předpisy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, pokud jím bylo vysloveno, že základ nároku žalobkyně je opodstatněn ve vztahu k žalovanému 1). Nejvyšší soud České republiky jej proto v této dovoláním napadené části zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem), a protože v dalším zůstal rozsudek odvolacího soudu nedotčen (z obsahového hlediska jde o potvrzující rozsudek ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně), vrátil věc Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá i.f. per analogiam o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu