ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1516.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 1516/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátem, proti žalované S. O., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 40 C 123/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. září 2003, č.j. 16 Co 182/2003-123, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 21.5.2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřovala v tom, že žalobkyně se „v pátek dne 18.5.2001 v dopoledních hodinách na pracovišti před svědky dopustila velmi hrubé neslušnosti k osobě zaměstnavatele, kterého velmi hlasitě, aby to bylo slyšet v provozovnách dalších podnikatelů, nazývala nereprodukovatelnými výrazy, a takového jednání se dopustila opakovaně, čímž snižovala vážnost a důstojnost zaměstnavatele“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou doručenou soudu dne 3.7.2001 a doplněnou na výzvu soudu podáním ze dne 24.8.2001), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru 36.000,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala jako prodavačka a že dne 21.5.2001 jí žalovaná ústně sdělila, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr, a jako důvod uvedla „hrubé osobní urážky zaměstnavatelky“, kterých se měla dopustit 18.5.2001 (písemné sdělení o okamžitém zrušení pracovního poměru jí doručeno nebylo). Tvrdí, že „výměnu názorů“ vyprovokovala žalovaná úmyslně poté, co žalobkyně odmítla podepsat dohodu o rozvázání pracovního poměru, kterou jí žalovaná předložila, a že „roztržka“ nebyla natolik vážná, aby vedla k okamžitému zrušení pracovního poměru. Dopisem ze dne 24.5.2001 žalované oznámila, že okamžité zrušení pracovního poměru považuje za neplatné, že pracovní poměr trvá a že žádá o poskytnutí náhrady mzdy; požaduje náhradu mzdy počínaje dnem 1.6.2001 celkem za 6 měsíců po 6.000,- Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.12.2001, č.j. 40 C 123/2001-49, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalované ze dne 21.5.2001 je neplatné, „právní věc o zaplacení částky 36.000,- Kč“ vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně, která byla zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 7.8.2000 jako prodavačka, dne 18.5.2001 poté, co jí žalovaná po příchodu do práce předložila k podpisu návrh dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 18.5.2001 a co si žalobkyně zároveň všimla, že žalovaná z jejího záznamníku (který ležel na prodejním pultě a v němž měla svoje osobní telefonní čísla) vytrhla listy, napadla žalovanou hlasitými vulgárními výrazy, které byly slyšitelné ve vedlejší provozovně (videopůjčovně); za důvod uvedeného konfliktu považoval jednání žalované, která poškodila osobní záznamník žalobkyně a obvinila ji z toho, že měla v úmyslu přebrat její dodavatele. Vycházeje dále z toho, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.2001 bylo žalobkyni doručeno téhož dne (kdy žalobkyně převzetí písemnosti odmítla, nikoliv až dne 23.5.2001, kdy došlo k jeho doručení prostřednictvím pošty), dospěl k závěru, že jednání žalobkyně vytýkané jí v okamžitém zrušení pracovního poměru je sice porušením pracovní kázně, nedosáhlo však intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom k tomu, že v provozovně žalované nebyli v té době žádní zákazníci, že tedy porušení pracovní kázně nemělo pro žalovanou natolik závažné následky, aby snížilo její vážnost a důstojnost před potencionálními zákazníky, a že žalobkyně svým jednáním nezpůsobila žalované žádnou majetkovou újmu. I když „vulgární výrazy žalobkyně byly slyšitelné v provozovnách jiných podnikatelů“ a tedy žalobkyně porušila svým jednáním právo žalované na ochranu její občanské cti a důstojnosti, nelze podle soudu prvního stupně na druhé straně přehlédnout, že žalobkyně jednala tímto (byť neadekvátním) způsobem v reakci na porušení jejího práva na soukromí ze strany žalované, která bez jejího svolení manipulovala s písemnostmi žalobkyně osobní povahy (s jejím záznamníkem); z hlediska míry zavinění hodnotil jednání žalobkyně jako „zkratové, vyvolané předchozím jednání žalované“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28.5.2002, č.j. 16 Co 122/2002-72, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavcích I. a III.“, tj. ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.2001 a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasil s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce soudem prvního stupně, neboť jím uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro posouzení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní. Vytkl soudu prvního stupně, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédl ke všem okolnostem, ke kterým přihlédnout měl, zejména, že při posouzení doby a situace, v níž došlo k porušení pracovní kázně, nezohlednil tu skutečnost, že vulgární výrazy žalobkyně vůči žalované byly slyšet i v ostatních provozovnách, že se nevypořádal s charakterem porušené povinnosti a s mírou zavinění ze strany žalobkyně a že nehodnotil jednání žalobkyně z hlediska ustanovení §73 zák. práce; uložil mu, aby dokazování v naznačeném směru doplnil, vypořádal se s důkazními návrhy přednesenými účastnicemi v odvolacím řízení a aby se znovu zabýval intenzitou porušení pracovní kázně u jednání vytýkaného žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru ze
všech hledisek, která příkladmo vymezil.
Okresní soud v Ostravě v dalším řízení rozsudkem ze dne 22.11.2002, č.j. 40 C 123/2001-89, žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.950,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování a zhodnocení provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázáno, že dne 18.5.2001 došlo mezi žalobkyní a žalovanou ke konfliktu, jehož příčinou byl záznamník žalobkyně (který měla položený volně na stole v prodejně a do kterého si zapisovala jednak telefonní čísla pro svoji potřebu, jednak telefonní čísla, adresy a čísla účtů dodavatelů žalované), z něhož žalovaná vytrhla některé listy (s údaji o jejích dodavatelích, neboť chtěla zabránit případnému zneužití jejího know-how žalobkyní), a že žalobkyně poté napadla žalovanou hlasitými vulgárními výrazy, které byly slyšitelné ve vedlejší provozovně videopůjčovny, kde pracovaly svědkyně M. V. a L. R. Vycházel přitom z výpovědí těchto svědkyň, které potvrdily obsah slovních útoků žalobkyně vůči žalované dne 18.5.2001, z listinných důkazů (z rukou psaných poznámek ze dne 18.5.2001 a vytržených listů ze záznamníku žalobkyně) a z výpovědí dalších svědkyň K. G. a A. K., z jejichž výpovědi zjistil, že žalobkyně již v předcházejícím období řádně neplnila své pracovní povinnosti a porušovala pracovní kázeň, což jí žalovaná vytýkala; výpověď žalobkyně, která popřela, že by na adresu žalované použila nějaké vulgární výrazy, považoval za nevěrohodnou a účelovou. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní, kterého se dopustila dne 18.5.2001, přihlédl k osobě žalobkyně jako zaměstnankyně a k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů (zejména k tomu, že žalobkyně se dopouštěla porušení pracovní kázně opakovaně, byť ne v takové intenzitě, například tím, že nedodržovala pokyny žalované a nechávala otevřenou provozovnu v době, kdy na prodejně nikdo nebyl, a že byla na žalovanou hrubá a vulgární i v jiných případech), dále k době a situaci, v níž k porušení pracovní kázně došlo (zejména k tomu, že vulgární výrazy žalobkyně vůči žalované byly slyšet i v ostatních provozovnách, v důsledku čehož byla vážnost a důstojnost žalované jako zaměstnavatelky před zaměstnanci dalších zaměstnavatelů snížena), k charakteru porušené povinnosti a ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností žalobkyní, jakož i k míře jejího zavinění; v tomto směru dovodil, že žalobkyně dne 18.5.2001 porušila vysokou intenzitou jednu ze základních povinností zaměstnanců, neboť se jednalo o hlasité a velmi hrubé vulgární výrazy (šlo o hrubou neslušnost), a že z hlediska míry zavinění šlo ze strany žalobkyně o jednání úmyslné, které bylo naprosto neadekvátní reakcí na konflikt ohledně jejího záznamníku. Z uvedených důvodů dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání žalobkyně vytýkané jí v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, a to i proto, že po této velmi hrubé neslušnosti nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, byť pouze po dobu výpovědní doby; okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.2001 dané žalobkyni podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce považoval za platný právní úkon.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.9.2003, č.j. 16 Co 182/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta P. T. Odvolací soud ve věci samé dovodil, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a že dospěl ke správným právním závěrům; proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že v jednání žalobkyně, které je jí vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, je nutno spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce. Návrh žalobkyně na provedení rekonstrukce na místě samém (kterou žalobkyně požadovala za účelem zjištění, že z prodejny nábytku do vedlejší provozovny není nic slyšet) odvolací soud odmítl s odůvodněním, že „výsledek rekonstrukce by závisel na tom, jakou intenzitou by žalobkyně v prodejně nábytku hovořila, a nemohlo by to v žádném případě věrně zobrazit ten stav, jaký byl dne 18.5.2001 při konfliktu účastnic“. Za nedůvodnou považoval také námitku žalobkyně o neobjektivnosti výpovědi svědkyň K. G. a A. K., neboť „výpovědi těchto svědkyň jsou zcela v souladu s výpověďmi svědkyň V. a R.“; zdůraznil, že, i když tyto svědkyně vypověděly, že neslyšely obsah předcházejících rozhovorů mezi účastnicemi, svědkyně G. uvedla, že pokud slyšela hluk z provozovny žalované, šlo o „hlas žalobkyně, která křičela“, a jednalo se o „hysterický řev, afektované jednání“, a svědkyně K., která slyšela výměnu názorů u jiného porušení pracovní kázně žalobkyně, uvedla, že „křik žalobkyně byl velmi hlasitý“, že „ho slyšela přes zvuk rádia a zavřené dveře“ a že „si sice na konkrétní slova nevzpomíná, že se však jednalo o vulgární výrazy, a že byla šokována, co vše si žalobkyně dovolila“. K tvrzení žalobkyně, že jí „bylo vyhrožováno, že pokud nepodepíše špatnou výpověď, dostane §53“, odvolací soud uvedl, že, i kdyby tato skutečnost byla také příčinou konfliktu mezi účastnicemi, neopravňovala by žalobkyni k tomu, aby žalovanou urážela výrazy „ty kurvo komunistická, hovado zlodějské“, a že toto jednání žalobkyně nelze hodnotit jinak, než jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že „odvolací řízení, na základě kterého vydal dne 22.9.2003 Krajský soud v Ostravě rozsudek, č.j. 16 Co 182/2003, má vady, pro které bylo odvolacím soudem vydáno nesprávné rozhodnutí“. Nesouhlasí především se zjištěním soudů, že žalovaná už v předchozím období vytýkala opakovaně žalobkyni porušování pracovní kázně, jakož i skutečnost, že řádně neplnila své pracovní povinnosti, které soud prvního stupně učinil z výpovědi svědkyň M. V., L. R., K. G. a A. K. (které nejsou a nebyly zaměstnankyněmi žalované), neboť „těmto svědeckým výpovědím schází konkrétnost“, a „tyto důkazy o předchozích porušeních pracovní kázně jsou irelevantní“, neboť soud nevzal v úvahu ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, kterým jsou dány subjektivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně; dovozuje, že „nelze hovořit a dovolávat se porušení pracovní kázně, pokud marně uběhla lhůta, ve které měla zaměstnavatelka jednat“, že „rovněž schází písemné upozornění na porušování pracovní kázně“ a že „tvrzení o opakovaném porušení pracovní kázně jsou nepoužitelná a nepravdivá“. Namítá také, že „v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru není konkrétně vyjádřeno, v čem spočívala hrubá neslušnost k osobě zaměstnavatele, že není vysvětleno a vyjádřeno, kdy došlo k předchozím projevům velmi hrubé neslušnosti“, když okamžité zrušení pracovního poměru se nedovolává pouze jediné hrubé neslušnosti, ale opakované; tvrdí, že žalovaná jí nikdy nevytkla porušení pracovní kázně a nikdy ji neupozornila na jakékoliv porušení a že jí naopak byla dána plná důvěra při zajišťování chodu prodejny. Ohledně míry svého zavinění žalobkyně tvrdí, že „hádka mezi žalobkyní a žalovanou nebyla úmyslně vyvolána žalobkyní, ale žalovanou“, že „to byl následek předchozího protiprávního jednání žalované“ (která bez souhlasu a vědomí žalobkyně manipulovala a nahlížela do jejího osobního záznamníku a několik listů dokonce vytrhla), že „porušení pracovní kázně žalobkyní byl následek, byla to její verbální obrana“ a že „protiprávní jednání žalované bylo vyšší intenzity, než jednání žalobkyně“; odvolacímu soudu vytýká, že se mírou zavinění v odvolacím řízení nezabýval vůbec. Podle dovolatelky mělo být přihlédnuto také k tomu, že žalovaná porušila ústavou zaručená práva žalobkyně (článek 7 Listiny základních práv a svobod), když čtením osobního záznamníku a vytržením listů narušila nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a k tomu, že žalovaná nepřistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru bezprostředně po incidentu, neboť nejdříve volila cestu rozvázání pracovního poměru dohodou a teprve po odmítnutí uzavřít dohodu nastoupila vůle postupovat podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud „rozsudky obou soudů, jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, zrušil“.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení „243b odst. 1 o.s.ř.“ odmítl, neboť nemá zákonem požadované náležitosti; zejména není odůvodněn dovolací důvod a chybí poukaz na příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání, která v této věci již uplynula.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr dopisem ze dne 21.5.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.5.2001 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce – jak již správně uvedl soud prvního stupně ve svém rozsudku - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Žalobkyně však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu totiž žalobkyně žádnou právní otázku neoznačila a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř. vůbec neuplatnila. Dovolání podala - jak výslovně uvádí - z důvodu, že „odvolací řízení, na základě kterého vydal dne 22.9.2003 Krajský soud v Ostravě rozsudek, č.j. 16 Co 182/2003, má vady, pro které bylo odvolacím soudem vydáno nesprávné rozhodnutí“, tedy z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., přičemž však - jak vyplývá z jeho obsahu (z vylíčení dovolacího důvodu) - podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu (závěry o důvodech, jimiž bylo okamžité zrušení pracovního poměru skutkově vymezeno); uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a k jakému skutkovému závěru dospěly, a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné [když nepřihlédly k tomu, že žalovaná porušila ústavou zaručená práva žalobkyně, neboť čtením osobního záznamníku a vytržením listů narušila nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, a k tomu, že žalovaná nepřistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru bezprostředně po incidentu, neboť nejdříve volila cestu rozvázání pracovního poměru dohodou a teprve po odmítnutí uzavřít dohodu nastoupila vůle postupovat podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označí, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalovaná prokázala okolnosti tvořící skutkový důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.2001, tedy, že „žalobkyně se dopustila vůči žalované dne 18.5.2001 velmi hrubé neslušnosti tím, že ji hlasitě nazvala vulgárními výrazy, což bylo slyšitelné ve vedlejších provozovnách dalších podnikatelů“, převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze závěrů soudu prvního stupně, který jej založil na výsledcích dokazování, zejména na výpovědi svědkyň M. V., L. R., K. G. a A. K. a na listinných důkazech (rukou psaných poznámkách ze dne 18.5.2001 a vytržených listech ze záznamníku žalobkyně). Vysvětlil, proč ve vztahu k uvedeným skutkovým zjištěním hodnotil výpověď žalobkyně, která popřela, že by na adresu žalované použila nějaké vulgární výrazy, jako nevěrohodnou a účelovou, proč uvěřil výpovědi svědkyň M. V. a L. R., že žalobkyně na adresu žalované dne 18.5.2001 použila velmi hrubé vulgární výrazy (uvedl, že „obě svědkyně vypovídaly shodně, pod sankcí následků křivé svědecké výpovědi, navíc obě svědkyně nemají žádný příbuzenský nebo obdobný vztah ani k jedné účastnic“) a proč považoval za věrohodné také výpovědi svědkyň K. G. a A. K., které („v souladu s výpověďmi svědkyň V. a R.“) potvrdily, že žalovaná již v předcházejícím období vytýkala opakovaně žalobkyni porušování pracovní kázně, jakož i skutečnost, že řádně neplnila své pracovní povinnosti (např. tím, že nedodržovala pokyny žalované a nechávala otevřenou provozovnu v době, kdy na prodejně nikdo nebyl, a že byla na žalovanou hrubá a vulgární i v jiných případech). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocen důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, zejména, že výpovědím svědkyň M. V., L. R., K. G. a A. K. „schází konkrétnost“, že „tyto důkazy o předchozích porušeních pracovní kázně jsou irelevantní“, neboť „soud nevzal v úvahu ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, kterým jsou dány subjektivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru pro porušení pracovní kázně“, že „nelze hovořit a dovolávat se porušení pracovní kázně, pokud marně uběhla lhůta, ve které měla zaměstnavatelka jednat“, že „rovněž schází písemné upozornění na porušování pracovní kázně“, že „tvrzení o opakovaném porušení pracovní kázně jsou nepoužitelná a nepravdivá“, neboť „žalovaná jí nikdy nevytkla porušení pracovní kázně a nikdy ji neupozornila na jakékoliv porušení, a že jí naopak byla dána plná důvěra při zajišťování chodu prodejny“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Namítá-li dovolatelka, že „v listině o okamžitém zrušení pracovního poměru není konkrétně vyjádřeno, v čem spočívala hrubá neslušnost k osobě zaměstnavatele“, a že „není vysvětleno a vyjádřeno, kdy došlo k předchozím projevům velmi hrubé neslušnosti“, nenapadá tím nedostatečnou konkretizaci skutkového vymezení důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru, jak má na mysli ustanovení §55 zák. práce, ale pouze věcnou správnost tvrzení žalované obsaženého v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 21.5.2001. Nutno rovněž zdůraznit, že odvolací soud ke skutečnosti, že žalobkyně se dopouštěla porušení pracovní kázně opakovaně (například tím, že nedodržovala pokyny žalované a nechávala otevřenou provozovnu v době, kdy na prodejně nikdo nebyl, a že byla na žalovanou hrubá a vulgární i v jiných případech), přihlížel pouze při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně (z hlediska hodnocení osoby žalobkyně jako zaměstnankyně a jejího dosavadního postoje k plnění pracovních úkolů). Skutkový závěr o porušení pracovní kázně vztáhl odvolací soud jen k jednání žalobkyně, k němuž došlo dne 18.5.2001 (kdy se žalobkyně dopustila vůči žalované velmi hrubé neslušnosti tím, že ji hlasitě nazvala vulgárními výrazy, což bylo slyšitelné ve vedlejších provozovnách dalších podnikatelů).
Dovozuje-li dovolatelka, že je nesprávný úsudek soudu prvního stupně, že se porušení pracovní kázně dopustila úmyslně, a tvrdí-li, že „hádka mezi žalobkyní a žalovanou nebyla úmyslně vyvolána žalobkyní, ale žalovanou“, že „to byl následek předchozího protiprávního jednání žalované“ (která bez souhlasu a vědomí žalobkyně manipulovala a nahlížela do jejího osobního záznamníku a několik listů dokonce vytrhla), že „porušení pracovní kázně žalobkyní byl následek, byla to její verbální obrana“ a že „protiprávní jednání žalované bylo vyšší intenzity, než jednání žalobkyně“, zpochybňuje tím jen jedno z hledisek, které soud prvního stupně (a rovněž odvolací soud, který závěry soudu prvního stupně považoval za správné, a proto je převzal) při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně bral v úvahu. Závěr o úmyslném porušení pracovní kázně, který soudy odůvodnily tím, že žalobkyně dne 18.5.2001 porušila vysokou intenzitou jednu ze základních povinností zaměstnanců, neboť se jednalo o hlasité a velmi hrubé vulgární výrazy (šlo o hrubou neslušnost), a že toto jednání žalobkyně bylo naprosto neadekvátní reakcí na konflikt ohledně jejího záznamníku, je - vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem - jen logickým vyústěním skutkových zjištění ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2004
JUDr. Mojmír Putna , v.r.
předseda senátu